Doporučuji poslat tatínka nejména na měsíční dovolenou, maminku nechat doma a za odměnu ji nenavštěvovat. Ještě bych to doplnila slovy, aby si dokonale od vás horších, jak si myslí, mohla odpočinout.

s tím nic neuděláš. Je to povahou.Jediný lék na to, je vykašlat se na nějaký navštěvování....vy skočíte buď na koronárce nebo - v lepším případě - se žaludečními vředy, zatímco ona jen pokvete. Prodloužit intervaly návštěv na nejvyšší únosnou míru a při prvním zvednutí hlasu,nebo výtky se prostě bez jediného slova zvednout a odejít a zas jí dát tak měsíc pauzu. Na moji mámu tohle fungovalo perfektně.Tyhle lidi prostě když neřvou a nedělají scény, tak mají pocit, že nedýchají. Tatínka ze srdce lituju, mámin muž - byla po třetí vdaná - zemřel na těžkou mozkovou příhodu - nikdo mi nevymluví, že na tom neměla lví podíl. Varujte ho, ale nic s tím neuděláte, pokud on sám nebude chtít. Můžete mu nabídnout azyl....ale on je plnoletý a svéprávný, takže musí sám vědět, co chce. Víc udělat nemůžete.

Jsou lidé, kteří věčně někoho nasírají a nikdy nebudou v pohodě. Kazí život ostatním. Já být tím tatínkem, odejdu od ní. Jenže ty hádavé typy si dobře vybírají partnery. Musí to být smutné, odjíždět a nechat ho tam. Píšeš - v tom se nedá dlouho existovat. A jak dlouho v tom už existuje tatínek ? Modroočka má dobrý tip, taky mě to napadlo - ale ona ho nepustí a on poslechne a a nepojede. Kdyby si bouchnul do stolu a skutečně odjel, na čas by to mohlo pomoci. Zkusíš to aspoň, odlákat ho ?

Řešení je skutečně jenom jedno. V zájmu zachování tvého duševního zdraví a pohody tam přestat jezdit. Někteří lidé jsou prostě takoví celý život, jiní ve stáří zahořknou a jedinou jejich zábavou je otravovat život svému okolí.

takove stare pany,oni si stezuji kolegum,kolemjdoucim na ty sve satorie ale kazda rada je nevyslechnuta.
I ja jsem jednomu zahradnikovi radila aby teda jel na dovolenou sam-ona mu delala vecne zarlive sceny,na dedecka s fialovou bambulkou misto nosu..ale on by ji prece nenechal samotnou,chudinku nemocnou.Ta pani si vzdy zila jako princezna,ma jen jednu dceru ale vzdy se stavela do role krehke,nemocne zenusky a to halt zabira na povahu nekterych muzu-"ochranovat"
Jenze tak to v zivote chodi.
Ja jsem cetla jeden vyrok zeny,co se prezentuje jako carodejka ale tohle se mi libilo;-jsou dva druhy lidi;jedni co svou osobnost nedocenuji,druzi co svou osobnost precenuji a jen par,co se na sebe divaji realne,ani se neponizuji ani nepovysuji,tech je malo a jsou to vetsinou lide,co prodelali v zivote tezke veci.
Proto se casto sejdou lide obou skupin a tvori par-jeden co se povysuje a jeden co se ponizuje-a mame z toho i domaci nasili.
Rady od srdce vzdy dejme,nekterym to otevre oci ale mnozi nic nezmeni a zustanou jak jsou.

co ja si myslim osobne,proc ty zenske urazi a rvou na ty sve hodne muze-ony totiz si rikaji o to bouchnuti do stolu.
Chlap co prijde z prace domu,udela stojku,pak jeste vyluxuje,umyje okna a necha na sebe rvat-neni pro ne chlap.
Ony se nerozvedou-boji se zanechat vlastniho pohodli,nakonec u tech starenek-inu,driv se nerozvadelo,byly vychovavany tak ze co Buh spojil-clovek nerozlucuj ale i ja sama za sebe mohu rici ze mit doma chlapa,ktery mi na vsechno kyvne a udela mi co si umanu-ztraci sarm muze.
Hodny muzsky je ten-co je hodny a nestezuje si.Ten co si stezuje jak trpi ale nic neudela-vyslouzi si prezdivku dobrak-blbec.

je to jejich životní styl, jen těmito věčnými scénami vysávají z ostatních energii, protože jí neumí nabít vlastním pozitivním životem a radostí z něj, neboť jsou stále nahvězdičkovaní na celej svět a nikdy nic není dobře ať děláš co děláš, je to velice úmorné vyjít s takovým člověkem i když s ním nežiješ. Nejlepší je se nesnažit. Maminka si nakonec udělala svůj svět, chodila do kostela, kde měla okolo sebe hodné lidi a přátele, začala psát básničky..., když už jí prudil hodně tak někam vyrazila, jinak by to asi nepřežila ve zdraví Když táta zemřel všem se nám ulevilo od té doby v rodině nemáme skutečně jediný problém a všem je hezky. Tak nějak si toho klidu strašně vážíme a nechceme ho nikdo pokazit, protože je to úžasný.

je jí devadesát a celý život je
nepříjemná a každého diriguje. Jediné, na co jsem za celý život přišla je přesně to, co tu popisujete - prodloužit intervaly na nejdelší únosnou míru. Ovšem pak když zvednu sluchátko, tak první věta je, že už po ní ani nevzdechnem atd.... ono to tak docela není, přeci jen je potřeba jí tak jednou za týden dojít nakoupit těžší věci. Mně v tomhle nejvíc pomáhá, když si řeknu: ZAPLAŤPÁBMU ŽE JE SOBĚSTAČNÁ!

píšeš, že je maminka hádavá a nepříjemná posledních deset let, tedy asi od svých 64. Jestli dřív taková nebývala, nemohlo se stát něco, co tohle odstartovalo ? Není třeba nějak nemocná nebo nemá nějaký vážný důvod být nespokojená se svým životem ? Já vím, že to asi moc nepomůže ani tobě ani tvému tatínkovi, ale snažila bych se tomu trochu přijít na kloub. Jestli se jen potřebuje hádat, rozhodně bych s ní tu její hru nehrála. Prostě bych ten rozhovor utla a začala o něčem jiném, když by to nepomohlo, omezila bych návštěvy na nezbytné minimum. Horší je na tom asi tatínek, který s ní musí být denodenně. Mluvila jsi s ním o tom ? Nenapsala jsi, jaký tatínek vlastně je. Třeba se tím ty trápíš víc než on.

Víš, když si maminka začne stěžovat, tak jí to nevymlouvat, naopak! Říct: "Ano, mami, máš absolutně pravdu... úplně s tebou souhlasím..."
(vzít jí vítr z plachet .-))
nebo: "Mami, prosím tě, ale to mi poraď, jak se to mělo udělat, to víš, já sem děsně hloupá, já na to sama nepřijdu, ještě že tě mám..."
Víš co myslím? Prostě reagovat ABSOLUTNĚ OPAČNĚ NEŽ DOSUD...
:-))) - zkus to, nic za to nedáš... ovšem nesmí to v žádném případě vyznít tak, že si z ní děláš legraci, to by dopadlo ještě hůř... Prostě jen se jí furt ptej a ptej, nech ji vymluvit a "vyradit" až do bezvědomí... :-))) Třeba jí fakt jen chybí to, že už ji v podstatě nikdo nebere vážně...
Nikdo ji nevyslechne.. tak si jen stěžuje, no.

kéž bys měla pravdu! Ale obávám se, že ji nemáš... i tohle jsem zkoušela a odpovědí mi bylo, že ji neberu dost vážně...protože pro ni je brát ji vážně se hádat a dohadovat. Vysilující věc, to ti povím... případně to pokračuje kolovrátkem že ona do nás chlebem my do ní kamenem a pak taky, když už vidí, že nás vytáčí, tak ráda říká - no prosím tě, kdo by ti tu pravdu do očí už neměl říct, když ne tvoje rodina....grrrrr.....začínám vidět rudě, jen si na to vzpomenu...

může být jen projevem toho, že je ten člověk nějak vnitřně nešťastnej a neumí to nijak inteligentně řešit nebo svoje duševní bolístky dát nějak stravitelně najevo. Asi tak podle pravidla, že zvíře zahnaný do rohu kope.
Anebo to taky může být, ač to zní fakt hrozně, jen projev nudy. Maminka celej život kmitala mezi zaměstnáním, rodinou a domácností, starostí věčně nad hlavu... a najednou stárne, sem tam ji něco bolí (což taky stresuje), najednou má hromadu času a neví co s ním, najednou je "nepotřebná" a stará a na manželovi ji štvou dlouhý roky pořád ty stejný věci, ze kterých už je za ty roky unavená a alergická... a tak je prostě z toho všeho nervní a hádavá (což by nepřiznala ani sama sobě natož nahlas).

Vždycky, když jsme jednou za pár měsíců přišli na návštěvu, tak to začalo obviňováním jeho chování a způsobů a chtěla potvrdit, že má pravdu – což ale většinou neměla. My dva s kamarádem jsme celou návštěvu dělali smírčí soudce, bylo to hrozný, vyčerpávající. Přestal jsem k nim chodit úplně.
Když pak kamarád kamaráda za pár let začal vydělávat veliký peníze a jeho žena učitelka by NIKDY podobné prachy nevydělala, bylo zajímavý, že najednou bylo po hádání. Najednou už jí jeho chování a způsoby vůbec nevadily. Co dodat . . .

Věčně nespokojených lidí je mně upřímně líto, ale většinou se s tím nedá nic dělat, jenom je IGNOROVAT. Myslím, že to rozhodí především Tebe, jinak by s ní Tvůj táta přece už dávno skončil. Neber si to tak a nereaguj na její rejpání a stížnosti.

...taky uz ji bude k sedesatce, co celej zivot neskutecne sekyruje a buzeruje manzela a deti kvuli kravinam (treba at si vycisti nehty na nohou, jak muze nechat kontaktni cocky polozeny na umyvadle apod.) a pritom ma (vyrazne) mladsiho milence, nejakou silenou zahnojenou vychlastanou existenci, ale pry si nemuze pomoct, ze to je desna vasen :) (Vypravela moje maminka, ktery se ta zenska sverila...)

Tim nechci rict, ze maminka v pribehu ma taky milence :), spis jen, ze takova buzerace a konfliktnost je vetsinou projevem vlastnich vnitrnich problemu, vycitek... A ze hodne lidi kaze doma vodu a pak pije vino. Proste ze si z tech jejich kecu nic nedelej, pokud by Ti kecala do Tvyho vlastniho zivota, posli ji s tim do haje, no a ze buzeruje tatinka, je precejenom dospelej a svepravnej, tak musi vedet, jestli mu to vadi, nebo ne. Ja bych mu na Tvem miste jenom zkusila dodat kuraze, jakoze kdyby od ni odesel nebo se s ni nejak porafal, ze Ti to nebude vadit, ze to povazujes za jejich vec a ze hlavne chces, aby byli oba spokojeni, tak aby konal podle toho, co si mysli, ze je dobre pro nej. Clovek prece muze zacit novy zivot v libovolnem veku! :)

naprosto s tebou souhlasím. Vidím to úplně stejně. Je třeba si totiž položit otázku, co se skrývá pod povrchem. A pak lze nalézt řešení.

přesně to si myslím taky. Pokud taková nebyla dřív, musí za tím něco být. Moje tchyně, když jsem se s manželem seznámila (před 17 lety) byla fajn ženská, hodně jsem si s ní rozuměla. Ovšem měla to v životě těžké, tchán je alkoholik a hrozný sobec. V 56 se rozvedla, odstěhovala se do jiného bytu a my jsme si představovali, jak se jí uleví a jak bude spokojená. A ono ne. Stala se z ní protivná ženská, není sice hádavá jako Majina matka, ale je hrozně negativistická, na všem a na všech, hlavně na nás nejbližších vidí jen to špatné, neustále si stěžuje, vyčítá. Já ji chápu, ona má pocit, že její život nestál za nic, teď je stará a nemocná, finančně na tom taky není nejlíp. Ale řešení nevidím - ona je vztahovačná a neustále se lituje. Častokrát jsem se odhodlávala si s ní o tom promluvit, vysvětlit jí, že ji máme rádi a že si takhle nejvíce ubližuje sama sobě, ale bojím se, že by to zase pochopila jako útok na svou osobu a další důkaz, jak jsme špatní. Tak nevím, někdy řešení prostě není možné.

být nespokojena se svým životem....nesmí si vylévat zlost na jediných lidech, kteří jí ještě zbyli..z textu vyplývá, že kamarádek a podobně už se stačila zbavit.Tatínek vypadá jako slušný člověk, který nechlastá a nemlátí ji, ale jak říkám, v tom to není....je prostě starší, už taky jí neslouží zdraví jako za mlada, ledacos ji bolí - a koho ne! Nestihne tolik jako když byla mladá a to ji naplňuje zlostí, kterou si potřebuje na někom vybít.A jelikož nikdo jiný už jí nezbyl, tak jste to vy dva.Já vím přesně o čem mluvíte...máma byla po operaci, já letěla do nemocnice, táhla jsem jí vody a věci, které potřebovala, řekla si mimo jiné o malou jahodovou jogobelu. No, jahodovou neměli než velkou. Tak jsem vzala tu velkou.V té době jsem byla i já po operaci a chodila jsem o berlích a skutečně jsem neměla na to lítat po krámech a shánět malou jogobelu. Scéna která následovala, když jsem vytáhla tu velkou jogobelu (ač mi výslovně řekla, že chce malou) byla tak strašná, že tam vlítli doktor a sestra, aby zjistili co se děje.Já odtamtud utekla, ještě doma jsem se klepala..a pak už jsem do toho špitálu nedokázala jít.Přišla jsem na František k vrátnici, tam se mi udělalo špatně, tak jsem vzazila zřízenci dvacku a tašku s věcmi a odešla. Takže vím přesně jaký to má průběh...máma to pak zdůvodňovala tím, že když ji něco bolí nebo je nešťastná, tak nebrečí ale potřebuje se vyřvat.Já to chápu, ale vydržet se to prostě nedá.Jinak dokázala být ohromně vtipná, společenská , veselá - no typický blíženec...já jsem na ně od té doby alergická, jak mi někdo řekne, že je blíženec, tak se od něj klidím co nejdál.Jsou to nejroztomilejší lidi na světě - když máte tu kliku a nepoznáte je nijak důvěrně. A neporadím vám. Těm lidem prostě není pomoci.Oni jsou totiž nas.aní rádi.

tos me docela vydesila, moje maminka je taky blizenec :). A je fakt, ze s oblibou hleda problemy, kde nejsou, ale takhle hrozna neni a snad nikdy nebude - a to uz mela ledasjake zdravotni problemy, tak uz snad to nejhorsi ma za sebou.

přesné a trefné jako vždycky. Ty, které tu říkají jak hledat co je pod povrchem a proč jsou tito lidé nešťastní - jo, myslej to dobře, ale oni se ti nahvězdičkovaní změnit nechtějí, vyžívají se v tom.... že to není k žití pro ty okolo? To jim ale vůbec nevadí! Naopak, moje babička je vždycky děsně spokojená, když vidí, že já se klepu vzteky... anebo že je máma nadoraz - pak chodí za mnou a říká - ta máma je nějaká nervozní....

Před časem se tu debatovalo o tom, jak jsou ti mladí sobečtí a ohavní a jak strádají chudáci opuštění stařečkové, kteří se kdysi svým tehdy malým dětem snažili dát první poslední - dnes jsou staří, nerudní a děti se od nich odvrací. No a to co popsala Alena, to je zas pohled z druhýho břehu.
Jistěže má Alena svatou pravdu, že nikdo nemá právo čistit si svoje přetlaky stresu tím, že je vykydá na někoho druhýho, udělá si hromosvod a sám se tím uklidní.
Myslím si, že snaha musí nějakou měrou vycházet z obou stran, ale pokud ta strana "seřvávaná" pochopí a porozumí příčinám tý nerudnosti a nervnosti, tak se s tím dá přeci jen možná o trochu líp zacházet. (Mně osobně třeba fakt pomáhá vědět, že to vlastně není útok vyloženě na mou osobu, že je to jen vztekání z bezmoci - pak mě to nezasáhne tak hluboko a bolestivě a spíš v sobě dokážu najít nějakou velkorysost a nadhled.)

jak se jedna babicka rozhodla pro domov duchodcu. U vrat si ji i s kufry vyzvedl vratny a vedl ji do jejiho pokoje. Ta babicka mu povida: "To je ale krasny pokoj." A on na to: "Vzdyt jste ho jeste nevidela?" "To nevadi, ja jsem se predem rozhodla, ze ho budu mit rada a budu se v nem citit dobre."
No a ted si tam dosadte presne opacnou reakci - a mame tady Majinu maminku.
Tohle vsechno je jenom v nasem mozku, chuti budto mit ze vseho radost nebo byt porad nas*ani. Kazdy jsme jiny, neco je dano do vinku, ale verim tomu, ze spoustu si v sobe vypestujeme sami. A cim vic vernejsiho publika, tim lepsi vykon pak podavame (ve rvani).

Kdyz mi moje maminka popisuje svoje anabaze po doktorech, mlatim se u toho smichy, ackoli vlastne na tom nic smesneho neni. Ale o tom to je - moje maminka vidi vsechny ty smesny stranky tech svych chorob, a odmita byt nestastna. A to mela dost tezky zivot, takze v tomhle to neni.

to máš tedy pravdu, moje máma měla kamrádku Jarku, která, jakožto židovské dítě, musela žít několik let v koncentráku a za války ztratila kompletně celou rodinu.Jednou jsme tak seděly a pona nám líčila, jak to tenkrát v tom koncentráku chodilo. No my se válely smíchy po zemi - a teprve až když odešla, tak jsme si uvědomily, o čem to vlastně mluvila...

to zní fakt moc hezky..pokud to nemusíš celý život žít...a člověk taky stárne a už míň snese....ujišťuju tě, že v momentě kdy "to" propukne, velkorysost a nadhled se hledá jen velmi těžko.

znám to taky hodně zblízka. V naší rodině jsou cholerici ve všech generacích. Já jsem si celé dětství užívala výbuchů zlosti svého tatínka. Nebylo úniku, nebylo obrany - tatínek je velmi autoritativní a vždy vyznával heslo "když mluví dospělí, Ty seď a šoupej nohama". Byla jsem malý dítě po všech stránkách závislý na rodičích a tohle nervování pro nic mi hrozně ubližovalo (maminka se to snažila mírnit, ale moc se jí nedařilo). V pubertě jsem mívala stavy, kdy jsem se měsíce nervovala každej den, ačkoli "výbuch" byl třeba jen dvakrát za měsíc (kvůli naprostejm prkotinám, nešlo tomu předejít a předem odhadnout a odstaranit záminku), ale já byla věčně s žaludkem jak na vodě jestli dnes zase vyletí. Všichni ostatní doma měli pocit, že je všechno v pohodě, jen tatík je trochu prudší a vůbec netušili, jak moc já se každej den nervuju.
Dnes už dávno vím, že to tatínkovo řvaní nebyla moje chyba (nůžky v jiným šuplíku fakt nejsou důvod ke scéně při který se klepou zdi, ale v dětství jsem věřila, že asi jsou, když teda tatínek má vždycky pravdu a já jsem malá, tedy pravdu nemám).
Ano, s věčným nespokojencem a cholerikem je opravdu moc těžký žít a ničí to nervy i zdraví, ale já to mám taky hodně zblízka a hledám si svý cesty jak přežít a nenechat si ubližovat, ten nadhled a velkorysost se mi docela osvědčily. (Ale věřím, že čím starší všichni budem, tím bude hůř.)