Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Náš  život byl stejný jako většiny známých kolem, nebo jako našich rodičů. Oba chodíme do práce, docela slušně vyděláme, děti ve škole, a my se v podstatě míjíme. A o víkendu si jedeme podle svého. On třeba práci na baráku, nebo s kamarády, spolu tak maximálně nakupovat do supermarketu, případně večer u televize. Manžel jde někdy "za klukama na pivo". Já mám zase hodně na starosti děti, snažím se jim věnovat, nechci, aby trávily dlouhé hodiny u televize.

     Opravdu, všechno to běželo velice normálně. Sice jsme neměli tichou domácnost, ale nemluvili jsme – co si vzpomínám – o ničem, co nám vadí, co nás trápí, co bychom si představovali jinak. Prostě jen o tom denním životě. Taky jsem si říkala, že po určité době už nějaké to vzrušení a jiskření odpadá a zůstane „postelová rutina". Tak jsem nad tím ani moc neuvažovala, brala jsem to už i jako další lidskou potřebu. Nevadilo mi to, líbilo se mi to, prostě když se zamyslím zpětně, brala jsem to asi jako další jídlo. A právě ta dovolená mi otevřela oči, protože jsem najednou měla tolik času na přemýšlení. Žádné vaření, jen čas. A já si najednou nějak asi v sobě, v duši, řekla, co tu vlastně dělám. A najednou se ve mně všechno začalo stavět na zadní.

     Rozhodla jsem se, že si s manželem budu muset o tom opravdu nějak promluvit, k doktorovi asi jít nezvládnu. Přeci jen je lepší napsat všechno (tedy to hlavní) sem, co je úplně anonymní, může to číst sice kdokoli, ale nikdo nepozná, že se jedná o mně. A opravdu mi i hodně pomáhá, že se takhle můžu ze všeho vypsat. Nemluvě o tom, že ani kamarádkám bych tohle říct nechtěla. Zuzana

linkuj.cz vybrali.sme.sk