se psem, jmenoval se Buk a dostala jsem ho v pátý třídě od Mikuláše. Jenže pak se profláklo, že jsem si za mámu podepisovala písemný tresty za kecání v hodině. Tak mi ho ten Mikuláš zase vzal a dal mi ho až za nějakou dobu. Ale pak jsem s ním usínala až do svatby. Chudák už moc hezky nevypadal. Teddy mistra Beana je proti němu krasavec! :o)))

Já měl velkou opici Džudy a teď mám vedle postele plyšového psíka Hafušu.

...bez mazlicku, tedy malickeho polstarku polozeneho na velkem polstari. Mam ho odjakziva a dosud, i kdyz se mezitim parkrat vymenil, protoze se postupne rozpadaji :). Plysova zviratka se mi postupne za ta leta stridaji, ale tady porad musim nejaka mit. Pravidelne zalezene s muzem do postele, ja zacnu silet, ze nemuzu najit fenu nebo tulene, a on trpelive prohledava postel se mnou :)

velkou opici Judy :) on šel tenkrát nějakej seriál či co, žejo? Jinak muj osmiletej chlapecek ma panacka z Chicca od svyh sesti mesicu a porad s nim spi...je, jeste ze na Kudlu nechodi, ten by mi dal :))))

můj už dávno dospělej syn dostal kdysi v pravěku od babičky k prvním narozeninám takového placatého "spacího" pejska. Už asi za 5 - 6 let byl dost hnusnej, i když jsem ho prala. Ale nedovolil ho vyměnit. Byl s ním v několika nemocnicích, v podstatě je to jediná věc, která se s ním vždy a všude stěhovala. Teď je ta ošklivka už devětadvacetiletá a doposud se nikomu ji nepodařilo z jeho postele ji odstranit. To spíš by asi vyhodil tu případnou jinou "vložku do postele" :-)))

no jo, mně teď musí stačit manžel, ale v prádelníku čeká Růženka páč je z příbuzenstva... takže jen co by drahá polovička vytáhla paty na delší dobu růžovofialová slonice zaujme své místo... A popravdě, jednoho "plyšáka" v posteli stejně máme. Josefčík Rony usíná nejradši nalepený na moje záda... ;o)

a že jí včas zatneš tipec...

Ve třech letech jsem dostala pejska a méďu, s kterýma jsem pak spávala celé rané dětství. Asi v šestnácti jsem si jednoho dne vzpomněla, že jsem tyhle plyšáky už dlouho neviděla a zeptala jsem se mamky, kam mi je uklidila. Když mi řekla, že je asi před dvěma roky vyhodila, málem jsme to obrečela (zajímavé, že do té doby mi vůbec nechyběly). Dnes ke mně občas přijde spát živý plyšák - kocour, a to je správné pomazleníčko!

já měla taky velkou opici Judy (asi opravdu ze seriálu), byla oranžovotmavě hnědá, skvělá na mazlení.Skončila na chalupě u babičky na půdě, ale od té doby co babička zemřela a chalupa je tety, nebyla jsem tam a oni ji zřejmně vyhodili. Škoda! Mám teď malé polšťářky a svoje děti :-))

i u mne spává naše nádherná dlouhochlupatá kočka, takže chlupy jsou všude, ale to vůbec nevadí. Já mám jinak u postele mazlíky kamínky, které mě nabíjejí energií.

koukam, ze mas podobnou maminku. Ta moje se mi vzdycky vkradala do pokoje a vyhazovala ruzne dle jejiho nazoru nepotrebne veci :) - treba se mi priznala, ze mi prubezne redukovala sbirku holubiho peri, kterou jsem ja zase neustale rozsirovala - zajimavy je, ze jsem si toho tenkrat taky nevsimla :)

NIC z tohohle jsem NIKDY neměl. Asi jsme byli moc chudá rodina nebo co, jinak si to nedovedu vůbec představit, že budu jedinej takovej tady . . . Jenom asi ve druhé třídě před Velikonocemi mně přinesl táta starou řehtačku se dvěma jazyky zavěsit přes rameno co se s ní u nás chodí, když zvony odletí do Říma. Do té doby jsem měl jenom malou ruční kupovanou. Takovouhle neměl NIKDO. Tenkrát jsem s ní spal, protože BYLA ÚŽASNÁ. ( ještě ji mám ) :-)
Za rok přivezl táta odněkud vojenskej bajonet v pochvě. Byl taky úžasnej a tak jsme spolu taky párkrát spali. Ale to už je vážně všechno na co si ještě vzpomenu . . . :-)

nejses divnej, ses chlap :) Myslim, ze snad kazda holcicka potrebuje s necim spat (a s bohatosti rodiny to nesouvisi, urcite staci hadrova panenka nebo polstarek nebo neco takovyho), ale u kluku asi ten pud neni tak silnej :).

Můj manžel, otec mých dětí, byl z dost chudé rodiny. Tedy - ona to před osvobozením komunisty tak chudá rodina nebyla :-)) Jeho dědeček kdysi koupil a přivezl z Francie první fotoaparát a pak měl firmu... Po něm asi zdědil lásku a úžasný kumšt fotografování... A tak si vzpomínám, že když se Bernardovi poštěstilo a koupil si nějaký "fajnový" kousek - ať to byl objektiv, stativ... či přímo pak foťák (a že to nestálo málo!), tak jeho první bylo, že se sebe všechno shodil a šups s tím vším do postele, tam si "to" rozložil, rozkramařil po celé válendě a opravdu se s tím mazlil a těšil :-))) Nojo, mužskej. Měl to obrovský štěstí, že jeho práce byla současně jeho koníčkem a velkou láskou. Škoda ho, umřel ve 33....

protože nejsem chlap,ale nikdy jsem s plyšákem nespala, ani jako dítě. Vůbec je mi celkem protivné cokoli v posteli. Momentálně šílím (zatím potichu) z dálkového ovladače - ten se ale nenachází na mé půlce... :-)

některý lidi mají krátkej život i kdyby tu byli 200 let. A některý by tu klidně vůbec nemuseli nikdy být. To je na tom životě nespravedlivý, ale nikdo z nás s tím nemůžeme NIC dělat, jenom se s tím smířit . . . Někdy to jde dost těžko. Ale dokud jsou ti, co tu už nejsou, v našich vzpomínkách, tak vlastně ještě pořád jsou . . .

Johanko, díky za podporu, ale jestli to nebude tím, že mě vůbec neznáš . . .
Určitě by mně nedalo velkou námahu najít ihned pár lidí, kteří by Ti potvrdili, že určitě divnej musím být, když . . .
:-)))

jsem měla hadrovou panenku Petrušku, tu mi pak babička spálila, ale přesto na ni nemůžu zapomenout a pořád přesně vím, jak vypadala, a od nějakejch šesti let, si čtu. Bez četby neusnu..s četbou okamžitě, ty tam jsou doby, kdy jsem s baterkou pod peřinou pročetla celou noc. Ale teď to se mnou šlehne po pár řádcích.

kříženého vlčáka, a po čase se ke mě jistě nastěhuje těch šest koťat, co se narodila o víkendu - ale o Fifinku, se dá okrásně opřít knížka.

myslím, že i kluci mají potřebu plyšáků. Můj brácha, když byl malej, tak měl těch plyšáků víc (včetně té opice) a vždycky každý večer si vybral jednoho plyšáka podle přísně dodržovaného "zaléhacího" pořádku do postýlky. Nedávno se stěhoval a ač je mu už 44 let, pár plyšáků (pravda, už nových, z těch původních nepřeži žádný) se stěhovalo s ním.

málem bych zapomněla, má ve svém loži odrbaného a omšelého psa ( z leskima), kterého jsem mu dala před 27 lety. Nechce se ho vzdát ani za nic. Je to jeho pejsek a to že, nevypadá hezky, mu prý vůbec neubírá na jeho půvabu.

Já měla polštářek-hračku Křemílka. Měl barvu něco mezi oranžovou a okrovou a bílý drobounký kytičky. Později jsem k němu dostala ještě světle modrýho Vochomůrku, ale ten, ačkoli byl novej a nevyšisovanej, tak pro mně neměl zdaleka takovou citovou hodnotu jako Křemílek o). Křemílek byl kamarád krapet ušmudlanej od slziček, protože jsem si do něj vybrečela všechny svoje dětský katastrofy o).

můj těžce dospělý devatenáctiletý syn sice nemá plyšáka v posteli (on by se tam ani nevešel, protože nám z toho prťavýho miminka vyrostl golem), ale za nic na světě nedovolí vyhodit plyšovou želvu ninja a papouška, co si vyhrál na Matěské pouti. :o)

usínal? Ty časy jsou už pryč? Ale tak mě napadlo, ty plyšáci vobčas žuchnou na zem, co ten tvůj, taky upad?

Přetáhla jsem si rukáv flanelového pyžama přes ruku, prsty přidržela v dlani, a tím flanelovým hřbetem ruky jsem si šmrdlala pod nosem a na tváři, až jsem usnula. Našim se to moc nelíbilo, tak musel táta chodit vyprávět příběhy z dětství, jak zapřahal psa za vozík a jak plavil koně atp., pak jsem usnula prý bez rukávu :) s čím a kým spím dnes si nechám pro sebe:)

inu, děti si s ním hrály :) byl rád, že má co na práci, neleží smutně někde v truhle sám a sám, dohlížel na Pokémony, Mončičáky a Barbíny, a pak odešel na zasloužený odpočinek :)

aTeo tu párkrát naznačil, že je opravdu šťastně ženat... o).

Opici Džudynu měla i ségra a doteď na ni vzpomínáme, já myslím, že kdo tenkrát neměl Džudy, jakoby nebyl! :-))Já jsem měla oblíbenou panenku Lojzu,protože to byla jediná panna, která byla kluk.Ale spát se s ním teda nedalo,páč byl vyrobený z tak tvrdého plastu a navíc byl ještě malý, že usínat s ním prostě nešlo.Jó Lojza holt nebyl kámoš na spaní!))

s opicí se usíná vždycky dobře. Ale vážně - zrovna včera jsem přistěhovala starý gauč, aby mi ladil s pokojem, a ten nový vystrnadila z bytu. Musela jsem se ovšem nejdřív probrat jeho útrobami a nejvíc jsem laborovala s tím, jestli staré plyšáky vyhodit či nevyhodit. Bylo to přímo na úrovni "Být či nebýt?!" Copak nějaké povlečeník, deky a takové blbiny, to jsem vyřešila hned - ale co s opelichaným medvědem, nebo zeleným Rákosníčkem ?
Jinak mám zcela neodvolatelně vedle polštáře krásného plyšového myšáka s čepicí, který mi doma zůstal po odstěhování se synka Michala-Mišáka.
A nedávno jsme s naší bandou dělali tématické setkání - každý na akci se svým plyšákem. Každý nějakého má, i kluci, a že už jsou velký...dobrý téma, Danielo.

bohužel jsi mi potvrdila, že jsem ASI divnej . . .
Johanko, neutěšuj mě, musím se s tím nějak vyrovnat. Já jsem silná osobnost, SNAD to dokážu . . .

Jako malá jsem usínala s dvanácti kapesníky. Počítat jsem sice neuměla, ale pamatovala jsem si je, protože na každém byl jiný obrázek. Rodiče vzpomínají, jak jsem občas s brekem vpadla do ložnice, že nemůžu spát, protože mi chybí kapesník a oni, chudáci, hledali, kam mohl zapadnout. Jsem asi byla pěkně rozmazlený spratek.

tak máš něco jinýho, tomu podobnýho...nakonec to ber tak, že kluci to doma dostali příkazem. Srandičky.

tak ja jsem to samy dotedka, ale jen s jednim kapesnikem :) A nejen v noci, porad. Vzdycky zacnu nervozne hrabosit po byte nebo po posteli, ze "postradam sveho intimniho pritele" a uz s muzem prevracime celej byt naruby, stejne jak s tou plysovou fenou nebo tulenem :). Ale vic nez jeden kapesnik najednou bych mit nemohla, to by mi prislo jak bigamie!

A jinak maminka se mnou vzdycky krute bojovala, abych ji svuj jety kapesnik odevzdala na vyprani, vysvetlovala jsem ji, ze jsem k nemu prilnula :)

jsem spala s bulánkem, což je malý polštářek (občas se do něj bulí), kdysi býval klasický obdélník, pak jsem asi před patnácti roky dostala od syna kulatý se slonem, takže teď mám kulatý. Ale není už bohužel se slonem, jenom s puntíkama. Před pár roky jsem asi hodně bulela, takže sloní bulánek to nepřežil. A i když už jsem babča před důchodem, bez bulánka bych asi neusnula. Omlouvá mě snad to, že je to to jediný, s čím spím.

nevybavuju si nic chlupatého na polštáři ani v ranném dětství, ale citově nestrádám. Moje děti jsou asi po mě, usínají s nejlepším přítelem člověka - s mobilem...

Já měla medvídka Bouřku, koupila jsem si ho tenkrát za peníze od rodičů, když jsem byla v Německu u příbuzných, bylo mi asi 7 let. V noci jsem se vždy bála bouřky a tak jsem si na pouti vybrala krásného šedého míšana, od tý doby když jsem s ním spala, tak jsem se nebála. Když jsem pak s ním přijela domů, už nevím jak se to stalo, ale spadl chudák do mlíka, no namočil si jenom tlapky a tak jsem ho musela sušit u topení aby byl večer už opět u mě v posteli :)

Když jsem měla asi 10 let,byla v televizi nějaká pěvecká soutěž ve které děti dostávaly velikého medvěda, po kterém jsem moc toužila.Dostala jsem ho k vánocům měříl asi metr a měl moje stálé místo v posteli poměrně dlouho.Po narození mých dvou synů se stal i jejich miláčkem.Několikrát jsem ho prala až přišel chudák o obě oči a nos.Bohužel už odpočívá na půdě,ale sílu vyhodit ho,jsem ještě nenašla
:-))