Přivléct ji k sobě násilím? Připoutat ji do prostřed bytu a vypočítat délku řetězu tak, aby došla maximálně ke vchodovým dveřím, ale ne za ně?
To je totiž jediná možnost, jak ji udržet. Tedy aspoň do doby, než na tebe někdo zavolá policajty za omezování osobní svobody.
Lásku si nevynutíš. Chovej se důstojně. Nech ji být a najdi si jinou.

pak to má smysl, občas je potřeba naučit se vyrovnat s tím, že to ten druhý prostě cítí jinak než ty i když je to smutné. Asi to k tomu jen spělo podle toho co píšeš. Vždyť není jediná na světě, čím víc jí budeš nutit k návratu, tím míň si Tě bude vážit.

tady se dá poradit jediné, a to smířit se s tím a odevzdat se do rukou lékaře-času. Bude to bolet čím dál tím méně. Ale ten začátek je těžký. Máme to všichni za sebou. Ono by se to chtělo vykřičet do celého světa, aby si člověk aspoň postěžoval a ulevil.. Ale zázračnou formulku, jak dostat zpátky lásku, tu nikdo nemá.

neber nic ve zlem a neber to tak ze jsi selhal.Vubec to neni o tom.
Dali jste si co jste si meli dat a vic uz pro sebe nemate.Bud pro zatim nebo uz navzdy.
Jo boli to ale to vsichni zde asi znaji.A preboli to.

Cinane rikaji;"nech toho kone bezet,je-li Tvuj,vrati se Ti."
A kdyby jsi delal do koni-videl bys ze to funguje doslova,honit kone po louce je ztrata energie,sam prijde bude-li chtit. A o to jde.-At divka prijde,bude-li chtit,pak ten vztah je plodny.Tahat ji k sobe pres citove vydirani,tak ten vztah by nikdy nebyl zdravy.
Neukazuj ji svou bolest,to na lasku neplati,to leda bys hral na litost.
Jsi zraneny,tak zalez "do nory" a tam si vylizej sve rany a az budes zdravy,ukaz se svetu v cele sve plne krase.Uvidis ty divy.
Ikdyz jsme lide,jsme stadovi tvorove a podvedomne jedname porad prirodne.
Vsimni si ze v jakemkoliv stade se ostatni distancuji od raneneho kusu.
Ikdyz jsme lide,tohle podvedomne lidi jako celek proste delaji.
Mas-li vuli plnohodnotne zit,musis prozit tuto bolest,ona casem preboli a posili Te.Budes zase milovat ale nebudes lpet.Clovek nema lpet na nicem a na nikom,jen v detstvi clovek lpi na mame dokud se nepostavi na vlastni nohy.

prožívá asi každý, kdo je "rozejit". Taky jsem se po rozchodech hrozně trápila, pořád jsem se snažila přijít na to, co jsem udělala špatně. Dlouho jsem věřila tomu, že kdybych něco udělala jinak, zůstali bychom spolu. Přála jsem si dostat další šanci... Atd atd.
Dnes, s odstupem času, si víc a víc uvědomuju jeden smutný fakt: když s tebou někdo být nechce, tak ho prostě nepřinutíš. Můžeš se snažit, jak chceš, třeba se rozkrájet, nic to nezmění. Na vztahu musí pracovat oba, rozbít ho může i jeden. Když na jedné straně chybí vůle (a ta absence se může projevovat právě i tou nechutí něco řešit a upřednostněním rozchodu...), tak ta druhá strana nic nenadělá.
Sinix to napsal možná drsně, ale pravdivě... Tak hodně síly, ber to tak, že všechno přebolí, držím pěsti.

že s ní čekáš dítě a rozplač se. Třeba se nad tebou slituje... ;)

ja bych ti poradila, aby se spíš než vylívat si přítelkyni srdce tím, jak moc ti chybí a jak moc ji milujes, abys nahodil tvrdou, pevnou a kamenou tvář a začal se chovat jako chlap, místo skuhání jako moc ti chybí. Ony ženský někdy potřebují mít doma toho CHLAPA, co u něj mají pocit, že o něj musí tak trochu bojovat. V tomhle případě mám pocit, že spíš dáváš až moc najevo svou úplnou oddanost a to je někdy na škodu. Tak zkusit tohle jako poslední možnost, jak ji zkusit získat zpět a nechovat se jako ukňouranej chlap, co se mu boří svět. Mít u ní svou cenu. Hlavně se pak neschodit nějakou srdceryvnou scénou do telefonu po pár drincích a vydržet :-))

A když je jí na jedné straně 90 deka, tak na toho druhého už zbyde jen 10.

Ahoj,

pokud ji mas opravdu rad, chces, aby byla stastna - at uz s Tebou, nebo bez Tebe, to by pro Tebe nemelo byt podstatne. A v tom pripade musis respektovat jeji rozhodnuti. Pokud ona si mysli, ze je ji lip bez Tebe, tak to tak asi fakt je, ne? Behem tech let mela dost casu si rozmyslet, co od zivota potrebuje a asi to nebylo zadne chvilkove hnuti mysli, ktereho by ted litovala - to uz by prisla zpatky, podle toho, jak se chovas, urcite vi, ze muze. Takze kdyz se nevraci, proste je ji tam nekde bez Tebe dobre a Ty ji to prej a pracuj na tom, aby Ti bylo taky dobre.

Pokud myslis jen na to, jak za kazdou cenu byt s ni, nemas rad ji, ale jen sebe.

Zbytečně krutě řečeno, ne? Vy jste snad něco podobného nezažili? A myslíte, že by vám pomohlo a dodalo seběvědomí (které Ivan asi v tuto chvíli potřebuje nejvíc), řeči typu: Nechovej se jako ubožák! Asi je jí bez tebe dobře???
Trochu taktu by neškodilo.

Jste spolu uz od skoly, porad spolu....Asi si najednou zacala uvedomovat takovy nejaky stereotip, nebo ze neco propasla, zameskala, malo si uzila a kdyz jsi navrhnul spolubydleni, tak se zalekla. Ty jsi zamilovany, nedovedes si bez ni zivot predstavit, ale ty jeji navrhovane rozchody v minulosti uz ti mohly neco napovedet. Prece se kvuli prkotinam nebo malym neshodam hned nerozchazi?A davat si porad pozor abych to takhle nedelal nebo nerikal jenom abych se ji zalibil,to uz snad ani pak nejsi ty. Musis si zduvodnit, ze vsechno spatne je k necemu dobre a cas je nejlepsi lek. S odstupem casu zjistis, ze nic lepsiho te nemohlo potkat. Vyjdi si s kamarady (pripada mi ze jsi je zanedbaval), delej prescasy, vic sportuj a urcite potkas nekoho kdo te zaujme. Drzim palce.

souhlas! Vůbec se mi nelíbí, jak se fafa ohání slovem "chlap", ale pochopení ani trocha :-(...
Ivane, nechte si chvíli času... ten to vyřeší. Přeji hodně síly.

ale to vis ze jsem to zazila. A prave uvedomeni si, ze stesti milovaneho cloveka je pro me nejdulezitejsi a ze to jeho stesti opravdu nezavisi na tom, zda je se mnou, nebo ne, mi pomohlo prijmout to v klidu.

Je uzasny uvedomit si, ze druheho muzete mit radi, i kdyz spolu nejste. Muzete se i dva navzajem mit moc radi, i kdyz mate kazdy sveho partnera. A nemusite tim nijak trpet, naopak, to vedomi, ze tu je nekdo, kdo je sice fyzicky daleko, ale jinak dost blizko, prinasi radost do zivota i novej vitr do stavajiciho vztahu. Proste laska neni pripoutanost. Kdo ma opravdu rad, necha toho druheho jit.

No je pravda, že tu jsme k Ivanovi možná tvrdší, než bychom byli k ženě :) ale ten závěr je bohužel jednoznačný.... neskuhrat a nechat jít. Bolí to, strašně! Ale jiné cesty není...

to je moc pěkná životní filozofie a jen souhlasím, ale ruku na srdce, byla bys tak nad věcí, kdyby ti dnes večer tvůj manžel řekl, že je mu moc a moc líto, a má tě opravdu moc rád a nepřestane si tě vážit a mít tě rád, ale už ho to s tebou nebaví a jde si tedy po svém? Asi ne. Člověk se k takovému přístupu obvykle musí dopracovat, a to přes nějaké to potrápení, které zrovna moc nezvládl :) minimálně jeden životní, osudový vztah včetně konce, ne úplně důstojného, ne úplně klidného...no a takto trénován to v tom dalším už zvládne bez ztráty kytičky, pokud není hysterka :)

Svou roli hraje samozřejmě i věk, normální člověk neprožívá třetí rozchod v 35 stejně jako první v 18. A konečně, ne v poslední řadě, záleží na dalším vývoji vztahu...když ten jeden prostě zmizí druhému ze života, je to peklo. Stanou-li se z nich přátelé, kteří se občas setkají, vědí o sobě jak se jim daří a co nového, je to fajn a ustálí se to v příjemné rovině pro oba, jenže to zase předpokládá, že jsou oba tak nějak natejno tím vztahem už trošku znudění, že jsou "za ním". Častější je, že jeden jede ještě naplno a je to pro něj nesnesitelné.

s timhle my jsme do manzelstvi sli a shodli se na tom oba - ze to nemusi trvat vecne, ale hlavne, at to mame hezky, a ze manzelstvi je od toho, aby clovek mel trochu vic vule resit konflikty a hned neutekl, nicmene nechceme nic lamat pres koleno a lepsi byt spokojeni bez sebe nez nespokojeni spolu, na tech krasnych prozitych letech to nic nezmeni. Hezky to jednou napsal motyl Anonym, pokud vim jednou rozveden - ze kdyz si vybiral manzelku, vedel, ze vecnou trvanlivost vztahu mu nezaruci nikdo, ale ze je dulezity toho cloveka znat tak dobre, ze mu veris, ze rozchod se odehraje v klidu a slusne, coz se mu "splnilo". Vidim to stejne.

Jinak kdyby opravdu muj manzel dnes vecer prisel s timhle, musela bych mu dat za pravdu :) - vim, ze to se mnou neni lehke, ze ne kazdy to vydrzi :) a ze kdyby to nevydrzel, mohla bych si za to sama, on je pro me proste prilis dobrej. Navic jsem mu kdysi udelala to same a choval se skutecne uzasne, vypadalo to, ze mi opravdu uprimne s tim novym preje hodne stesti, na druhou stranu kdyz to dopadlo tak, ze ten novy na me nebyl moc hodny, tak prisel a dal mu pres drzku :) Proste citim, ze on je ten lepsi z nas dvou a ze kdyby mel byt s nekym stastnejsi nez se mnou, budu ten posledni, kdo by mu v tom branil! - vim, ze sama se o sebe postaram a nekoho si urcite najdu nebo si najde me :)

Mám obavu, že mluvíme každá o něčem jiném.
Jedna věc je, když dva lidé zjistí, že spolu opravdu být nemůžou/nechtějí. Řeknou si to, s příjemným překvapením zjistí, že to tak chtějí oba (nebo ten druhý zjistí, že se mu ten návrh celkem zamlouvá), a mají se dál rádi jako kamarádi, netouží být spolu, najdou si jiné partnery, se kterými jsou šťastnější... Pak OK.
Druhá věc je, když s někým (a nemusí to být nutně jen partner, ale třeba jen kamarád) strávím kus svého života, a ten člověk mě určitým způsobem "zradí" nebo se zachová nečestně. Nemyslím tím, že se se mnou rozejde (na to má právo každý, to souhlasím), ale zachová se nečestně např. tím, jak se rozejde, co mi řekne při rozchodu, nebo dalšími jinými okolnostmi. Nemusím k někomu takovému sice cítit nenávist až za hrob, ale namlouvat si a násilně vsugerovávat, že mu přeju jen to nejlepší, to je za chvíli zralé tak na psychiatra.
Odhlédněmě teď prosím od buddhismuči křesťanství, o kterém náhodou taky něco vím... Oba jsou to jen filozofické názory jako každé jiné, v praxi trochu pokulhávají. V praxi je ideální stav, když jsou člověku ti, co mu ublížili, naprosto ukradení. Toť můj názor.
Nevím, která situace je ta Ivanova - to tady na základě prostého dopisu, bez nějaké zmínky o tom, co bylo dřív, těžko posoudím. V každém případě věřím (a vím z vlastní zkušenosti), že je moc krásné a vnitřně osvobozující odpustit druhým křivdy nebo své bývalé mít rád (myslím bez nějaké touhy být s nimi), přestože jste se rozešli. Ale jestli někdo se se mnou opakovaně rozchází a pak se ke mně vrací a přitom mi před rozchodem a v podstatě ani po něm není schopný formulovat, co mu na mě vadí (pravděpodobně proto, že se obává, že na nikoho lepšího nenarazí - a nechává si zadní vrátka), takže já si noci a noci lámu hlavu, co dělám blbě, tak se chová jako hajzlík. Možná je to případ i Ivana - a potom by si měl svou lásku přestat idealizovat a obviňovat se. Není jeho vina, že jeho bývalá nedokázala říct včas, co má za problém. Já z Ivana cítím, že se v tom vztahu snažil - i když asi dělal moc, dusil láskou, a pak neměl žádnou cenu pro ni, která na to kašlala... Smutné, to je život :-(

ono pripadu, kdy opravdu oba uplne stejne soulasi s rozchodem, je minimum - i kdyz se to odehraje v klidu, vzdycky alespon jeden je vice ci mene zaskocen a musi se s tim delsi dobu srovnavat (ted nemluvim o postupne odumrevsich manzelstvich, kde rozvod je uz jen vyustenim dvacetileteho odlouceni nebo tak...).

Kdyz jeden udela podraz, je to neprijemny a boli to, na druhou stranu to tomu podrazenemu aspon da sanci se odpoutat - prestane si toho podrazejiciho idealizovat, uvedomi si, ze to za to nestoji - spis je zklamany, ze mu tak dlouho veril.

Tohle se myslim tady nestalo, z Ivanova dopisu citim, ze ji chce za kazdou cenu zpatky, aniz by uvazoval o tom, co chce a potrebuje ona a jestli je schopen ji to dat. Urcite byly komunikacni problemy na obou stranach, ona nedokazala rict, co ji vadi, on se ji na to zase nezeptal, dokud nepohrozila rozchodem... Ale kdyz jeden se definitivne po tolika letech rozchodne k rozchodu (a neni v tom nikdo novy, ale opravdu jen neshody ve vztahu), vetsinou to mysli vazne a nikdo mu to nevymluvi, takze je lepsi, kdyz se s tim Ivan smiri hned, nez kdyby byl utesovanej "to bude dobry, ona si to treba rozmysli". On na ni potrebuje zapomenout, ne se v tom rochnat, to mu v nicem neprospeje.

ze jsem to popletla a podepsala se Tvym jmenem :)

by Ivanovi mohla ublížit. Jen je mu nalito čistého vína, které je krapet ostřejší. Jen si nemyslím, že pravé kamarádství alespoň v tomto stavu je tím správným východiskem. Mohlo by Ivanovi dávat falešné naděje. Pokud jejich vztah stál za víc,pak k tomu kamarádství lze dojít,ale určitě ne okamžitě. To by se Ivan mohl dostat stále a stále do stejných kolejí a jen těžce se z toho vymotával. Můj předešlý vztah vlastně ukončil partner,protože měl jinou přestavu o vzájemném fungování, pro mne neslučitelnou.Rozešli jsme se jako přátelé. Časem však se snažil nad sebou i životem přemýšlet a lepit zpátky rozbitou vázu a hledat nějaké kompromisy. O to jsem neměla zájem,ale snažila jsem se,aby vztah mezi námi byl opravdu kamarádský. Trval však jen do té doby, než jsem si našla nového partnera. Tato skutečnost byla pro něj přesto,že jsme spolu více než rok již nebyli, stále bolestivá a vzájemnou komunikaci mezi námi ukončil. Protože naše cesty jsou rozdílné, nechci za každou cenu přátelství. On se totiž stále topil ve svém žalu a neunesl skutečnost,že existuje někdo, s kým zažívám pocit velikého štěstí. Možná, až potká děvče svých snů nebo jen někoho,s kým by mohl být a zažil opět pocit vzájemnosti, pohody a lásky, dokáže komunikovat i se mnou jen jako kamarád bez jakýchkoliv emocí. Proto bych Ti radila odstup a čas, který vše vyléčí nebo alespoň hroty obrusí..... Nechtít více, než jsi schopen unést a tím si dávat buď zbytečné iluze či už tak rozdrásané srdíčko ještě více drásat. Takový masochista přece nejsi. Dej mu čas se uzdravit.

je to presne tak, kamaradstvi po rozchodu casto dava tomu "rozejitemu" falesne nadeje a zbytecne prodluzuje dobu jeho vzpamatovavani se.

Z vlastni zkusenosti kamaradstvi po rozchodu mozne je, ale nikdy ne hned, chce to nejakou dobu (par mesicu az let) se nevidet, aby oba zacli novy zivot a netrapili se (teda vetsinou jen jeden z nich) doufanim v navrat toho, co bylo.

každýmu - úplně každýmu se stalo, že někoho miloval - šíleně - a on nic...tak to prostě je, s tím nic nenaděšláš. Nikoho, prostě nikoho nemůžeš přimět ,aby tě miloval..nejde to nejde, tak se vožer, nebo si kup kilo čokolády, nebo si nabrnkni jinou slečnu, na světě je 6 miliard obyvatel, z čehož je polovina ženskejch - tak je z čeho vybírat.Třeba budeš mít zrovna kliku a najdeš takovou, co tě bude milovat a ještě k tomu i dobře vařit.Víc už chtít namůžeš - neb , jak je jasno z tvého příspěvku - ani ty nejsi dokonalý - kdybys byl, nikdy by tě neopustila. Tak z toho nedělej drama - no jestlis jí tam takhle pořád kňučel , tak se jí nediv.Asi jsi na ní moc tlačil - a jestlipak jsi taky nežárlil??? Jedna taková žárlivá scénka udělá divy...

bych byla trochu opatrná v těch soudech. Nedělala bych tady z Ivana žárlivce a naprostého necitlivého troubu , který se vzpamatuje teprve rozchodem, ani kňourala, stejně jako bych s jistotou netvrdila, ze slecna nikoho nemá a je naprostý prototyp dokonalosti. Takové soudy - vzhledem k tomu, jak málo toho víme - považuju za věštění z křišťálové koule. Možná by nám měl víc napsat Ivan sám...
Já samozřejmě nerozporuju to (a můj první příspěvek je toho důkazem), že nejde nikoho nutit, aby mě miloval. Stejně jako souhlasím s tím, že Ivanovi nezbývá, než akceptovat její rozhodnutí. Dát tomu trochu času, zamyslet se nad svými chybami a pracovat na nich, ale zase se zbytečně neobviňovat a nerochnit se v tom. Trochu mi ale na některých příspěvcích vadí taková necitelnost. Ano, úplně každému se to stalo, já to mám např. v čerstvé paměti. Určitě pomůže nalít čistého vína, ale tvrdší slova mají význam, pokud jsou pravdivá a založená na znalosti faktického stavu. Ten tu však nikdo nezná, proto bych je raději volila dost opatrně.

zda jsi zjistil, že má někoho jiného. Ony ženy spíše zůstávají než by odešly, pokud nemají náhradu...

moc dekuju za vsechny nazory. Mel jsem se skutecne vic chovat jako chlap a ne jako uknourane decko, hodne jsem se ted na konci shodil a dost me to mrzi. Ale tuto zkusenost jsem si bohuzel musel prozit. Mate naprostou pravdu, musim ji nechat jit, uz to vim taky. Nema smysl se trapit, bylo to krasne, ale je to pryc. I kdyz to nevyslo, dali jsme si vzajemne hrozne moc a bylo to rozhodne po vetsinu casu nadhernych 5 let.

Byla to skvela slecna, hodili jsme se k sobe, ale bohuzel, byl to nas prvni vztah a chybely nam zkusenosti. Ona malo mluvila o tom, co ji trapi, rada si vse resila sama. A kdyz uz neco rekla, tak ja ne vzdy poslouchal. Vlaste to byl nas kamen urazu. Bala se vsech konfrontaci, radsi ustoupila, aby predesla konfliktu, jenze ja obvykle ani nevedel, ze se neco deje, to se dozvidam ve vetsi mire az ted, zpetne. Bohuzel za ty roky se vse nahrnulo a jeji laska se pozvolna nekam vytratila a nema smysl cekat, jestli se treba nevrati. Ona uz chce jit dal, hledat dal, nevracet se. Duvodu bylo samozrejme jeste o neco vice, ale uz to nechci pitvat, chyby byly na obou stranach. Nikdy jsme si neublizili, nebyla mezi nami nevera, zrady, zarlivost. Je skoda, ze jsme se nepotkali az dnes, asi by vse dopadlo uplne jinak, ale to uz ted nema smysl resit. Pokud to tak ma byt, jednou budeme zase spolu, ale skutecne na ten den nehodlam do konce zivota cekat. Uz ted jsem si jisty, ze me tenhle kopanec posunul nekam dal, ze nebyl zbytecny, i kdyz jsem ztratil hrozne moc, dost jsem i ziskal. Vim, jake chyby jsem delal a poucim se z nich.

A vam vsem jeste jednou diky.

Myslím, že jsi sám moc hezky vyjádřil to, co ti tady lidi psali. On se asi každý sem tam zachová jako ukňourané děcko. Když si vzpomenu, co jsem udělala ve chvíli, když mi můj první kluk, se kterým jsem taky byla 5 let, řekl, že končí, tak je mi až hanba. Ale pak jsem si to uvědomila a nechala jsem ho jít. Dnes je to dva roky - jsem někde úplně jinde. Jak plynul čas, přestala jsem si ho idealizovat. Problém byl, že jsem dlouho nenacházela nikoho, kdo by byl aspoň takový, jako on (i když nebyl ideální :-(). Teď se mi to snad povedlo a jsem ráda, že to takhle všechno dopadlo. Vím, že bych s ním nebyla šťastná. On se mnou asi taky ne. Jojo, chyby byly na obou stranách, zaplať pánbu, když se z nich člověk fakt poučí.
Tak ti taky přeju, aby ti ten čas, kdy budeš makat sám na sobě, rychle utekl, aby sis taky za nějakou dobu dokázal říct - byla to bolestivá, ale dobrá zkušenost, která mě posunula dál a umožnila mi žít líp. Hodně štěstí.