Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Není na zemi národa, který by nefalšoval své dějiny – pokud kdy takový byl, už se z nich odporoučel. Když jsem před mnoha lety emigroval a vyměnil diktaturu socialismu za svobodu tržního hospodářství, udělal jsem hned zkraje zajímavou zkušenost. Šel jsem v Německu na film, který jsem znal už z Česka, kde běžel pod názvem „Bitva v Ardenách“. Měl jsem ho moc rád, byl to asi jediný válečný film, který nám sděloval, že nacistické zločince zlikvidoval také kdosi jiný než jen ta věčně stejná, povinně milovaná Rudá armáda.     Ve filmu je scéna, jak jednotka SS z kulometů připevněných na nákladních vozech postřílí v zasněženém lese velkou skupinu amerických válečných zajatců. Ta scéna je naprosto reálná a ani není nějak nápadně drastická, pro českého diváka byla zcela přirozená. Tato scéna však v německém kině roku 1980 chyběla. Moje překvapení bylo dvojnásobné. Jednak proto, že zřejmě i v demokracii existuje cenzura (ano, ale principiálně úplně jiná, privátní, punktuální a individuální, zde snad diktovaná snahou neztratit diváka, a tedy výdělek, nikoliv však všeobjímající státní, totalitní cenzura podle socialistických „zákonů“), jednak proto, že právě takové falšování německých dějin bylo tak nápadně opačné, než jak to člověk zažíval a zažívá v Německu podnes na každém kroku, když jde o zločiny nacionálního socialismu. Němci své viny dodnes nejen velmi intenzivně přiznávají a všem se za ně omlouvají, ale dokonce i trestají vězením ty své občany, kteří by je veřejně popírali.

     Není na zemi národa, který by neměl „potíže“ s některými částmi svých dějin. Mnohé národy existují jen díky svým mýtům, jak se říká výmyslům, lžím a pověrám, když už jsou dostatečně staré. Oba nejstarší kulturní národy Evropy, jediné, které vznikly už hluboko ve starověku a zachovaly se dodnes – Řekové a Židé – jsou příkladem přímo exemplárním. Problém je pouze v tom, že dnes už téměř nikoho nenapadne považovat řecký panteon a Homérovu klasiku stejně jako Starý zákon za falšování dějin, i když ve skutečnosti ničím jiným nejsou. Národy se udržují společnou řečí, sdílenými společnými pověrami, taková je pravda, ale není to pravda celá. Dějiny národa kulturního nutno nejen udržovat a předávat, ale i opravovat a interpretovat v závislosti na čase, a tedy podmínkách, v nichž národ právě žije. Mám za to, že platí dvě zákonitosti: čím nebezpečnější ohrožení, tím více mýtů a pověr, čím bezpečněji se žije, tím více vědy, oprav a revizí. A z toho vyplývá další: čím větší národ, tím menší má „právo“ na falšování svých dějin, tím větší má povinnost ke kritice, to jest sebekritice a zdrženlivosti. Proto bylo tragédií pro Evropu a další části světa, když Němci popřeli od poslední čtvrtiny 19. století tisíc let svých dějin a dali vzniknout podle trapného francouzského vzoru národnímu státu, který byl později ještě k tomu podložen rasistickým nesmyslem o árijské nadřazenosti. Proto je pro Evropu a další části světa víceméně lhostejné, jak zachází s mýty a pověrami svých dějin ne sice malý, ale řekněme prostředně malý národ Čechů.    Lhostejno by to však nemělo být samotným Čechům, ne kvůli Evropě, ne kvůli Němcům nebo komukoliv jinému, ale kvůli nám samým. Proto je dobře, že počátkem minulého století měl tento národ své Rukopisy a jiné mýty a pohádky, a koncem tohoto století svého Masaryka, který z nich nezanechal nic než vědecký prach – právě on, který potom pozvedl z prachu dějin první novodobý český stát. Vše potřebuje svůj čas, oboje má proto dnes své důležité místo v českých dějinách. Je zcela zbytečné diskutovat o tom, jestli mají právě Češi větší nebo menší tendenci k falšování svých dějin, větší nebo menší „potíže“ se svou minulostí než kdokoliv jiný – ten ať si zametá před vlastním prahem.

     Důležité je vědět, jaký je čas. Jaký čas je k čemu teď a jaký asi bude v nejbližší budoucnosti. Je to myslím čas k pravdě, k vědeckým analýzám a k bádání, čas k opravám, čas rozloučení se s některými škodlivými mýty a pověrami z vlastních dějin, protože je a bude to čas zakotvení českého národa nejprve v (relativním?) bezpečí Severoatlantického společenství a (relativním!) blahobytu demokratických svobod Evropské unie.

     Myslím, že za celé to jedno a půl tisíciletí slovansko-českých dějin v tomto tak frekventovaném srdci Evropy nebylo tak bezpečného času. Je jen nutné umět jej využít. Aleš Novotný, www.cs-magazin.com

linkuj.cz vybrali.sme.sk