Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Podle mého názoru sice zdaleka nedosahují takového půvabu, jako vodopády u paty Levády Bica da Capa (a to i přesto, že jsou patrně vyšší), ale jistě by byla škoda je vynechat. Vzhledem k velkému pohybu lidí na této trase se ale polední hodiny nejeví jako nejlépe zvolený čas k jejich návštěvě. Od Risca se vracíme zpátky stejnou cestou, kterou jsme tam přišli. Těsně před Rabacalem pak odbočujeme na strmé shody klesající do hlubokého údolí řeky Riberia da Janela. Její prakticky vyschlé balvanovité koryto přecházíme po mostě, na němž si všichni procházející pořizují fotku: Já a zábradlí. Následují příkré schody do kopce a leváda vedoucí k 25 Fontés. Tato leváda patří k místní klasice. Podél kamenného koryta vede jen úzká často přerušovaná pěšinka, takže průchod je možný jen po širší straně levády. Díky členitosti vlhké a místy polorozpadlé kamenné koruny je třeba se soustředit na každý krok. Jištění vzdušných úseků pomocí zábradlí tu lze považovat za celkem dostatečné. Kruhová tůňka do níž z okolních skal spadá nespočet více či méně vydatných potůčků se nám jeví jako velmi romantické místo a to až do příchodu prostorově i akusticky náročné německy hulákající padesátnice a jejích podobně hlučných kolegů. Bereme nohy na ramena a snažíme se před nimi prchnout. Marně. Hrošíci jsou nám v patách až do chvíle, kdy se z důvodu páchání válečné porady zastavujeme na výše zmíněném mostě.

     Návrhy na další postup jsou v podstatě dva, i když v nepřeberném množství variant. První možností je namáhavý výstup zpět na parkoviště nad Rabacalem, následovaný pokusem o autostop či autobusostop, případně opěší návrat do Encumeády, který by bylo případně možné uskutečnit i po jiné levádě, než po které jsme sem přišli. Hlavními oponenty tohoto návrhu jsou naše zrasovaná záda. Jako daleko přijatelnější se nám v ten moment jeví varianta dalšího sestupu korytem Ribeiry da Janely směrem do Porto Moniz. Pomocí mapy a německy psaného internetového deníku se pokoušíme najít východisko příslušné turistické trasy. Ale je to marný, je to marný, je to marný… Pokud se mermomocí chceme vyhnout schodům do nebe a Rabacalu, a nechceme se přitom prodírat křovím po skalnatém břehu Ribeiry da Janely, je naší jedinou šancí leváda neznámého jména plazící se ve výšce mnoha desítek metrů nad korytem řeky, a to po její levé straně.Nějakou dobu v sobě živíme naději, že jdeme vlastně správným směrem, ale brzy nás to přejde. Shazujeme tedy rance a znovu se dohadujeme, kudy dál. Tu k naším uším dolehne dusot, jako když mašíruje vojenská jednotka. V křoví za zatáčkou to lupne, ve větvích vavřínů to křupne a na prostranství před námi se objeví naši staří známí. Pokoušeli se o totéž co my, a jak je zjevné, se stejně negativním výsledkem.

     Obvykle z cizího neštěstí radost nemívám, ale tentokrát zakouším dosti silný pocit satisfakce, že nejsem jediný, koho stav místního znační totálně zmátl… Nad mapou se nakonec shodujeme, že se nacházíme poblíž levády vedoucí do Calhety. Jako nejrozumnější se nám jeví projít tunelem a na jeho druhém konci hledat místo k přespání. Tunel je dlouhý, široký, vysoký a na zemi celkem suchý, takže velmi pohodlný. Hned za jeho ústím nás přivítá místo jako vystřižené z růžového čundráckého snu. Ohniště, kohoutek s pitnou vodou, rovný plácek přikrytý nízkým zeleným kobercem a hlavně překrásný výhled do údolí končícího mořskou pláží. A řek si, tady budu spát, …. Neváhám ani na okamžik, rychle se svlékám a vrhám se do levády. Vydrhnu nejdřív sebe a pak své propocené spodky i svršky. Než se k podobnému činu odhodlá i Kebule, přichází k nám zpoza nedaleké boudy náš oblíbený Lanza team. Rozhodování jim sice trvalo o něco déle, než nám, protože dnes ani zdaleka nesplnili svou předepsanou kvótu ušlých kilometrů, ale místo je natolik uchvátilo, že se též rozhodli zůstat. „A mám po koupeli,….“ povzdechla si Kebule. A jak řekla, tak bylo.

Miloslav a Markéta Pouzarovi

P.S. Další fotografie z jejich cesty najdete ve fotogalerii

linkuj.cz vybrali.sme.sk