Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Za dva roky – 24. června jsme tam, na jižním okraji, stáli s Helenou znovu a opět pokoušeli štěstí. Se zkušenostmi z minula jsem založil základní tábor jen 10 mil od okraje kaňonu, v kempu Ten-X ,ležícím mimo Národní park. Proto mě vůbec nenapadlo, že začneme sestup ještě téměř o hodinu déle, tedy až v deset! Otevřeli tu totiž nový vizitorák, tím se změnila poněkud doprava a tak, když vám pár shuttle-busů ujede, protože občas vystoupíte jinde, než jste měli původně v úmyslu, jste na místě sestupu do téhle ohromné díry v zemi, kde se dají sledovat geologické dějiny celé Země, až takhle pozdě.

     Ve výbavě na cestu čokoláda zůstala, džus a hroznovej cukr jsme vypustili, přibyly pláštěnky a hliníková emergency fólie. Taky jsem vzal s sebou baterku. Né, že bych počítal při balení s tím, že vyjdeme pozdě, spíš proto, aby jí nebylo v autě samotné smutno. Nepředpokládal jsem, že bychom se věkem zdokonalili a zrychlili svůj krok (já tedy rozhodně ne), takže tento čas byl přímo kritický. Veverčák na Skeleton Pointu tentokrát obtěžoval naštěstí jiné turisty a počasí bylo jinak stejně milosrdné jako minule.

     Za posledním odpočívadlem za křižovatkou s Tonto Trail jsme dohonili partu odpočívajících holek a kluků s pěkně naloženýma báglama se stany a spacáky. Šli na několik dní s přenocováním dole v kempu Bright Angel. Když se od Heleny dozvěděli, že my se ještě dnes vracíme nahoru, sklidili jsme jejich upřímný obdiv. No, já jsem zase obdivoval je. Až s těma báglama budou šlapat zase nahoru - i když to nebude na jeden zátah, ale s přespáním v Indiánské zahradě. Tentokrát jsme přišli dolů k řece ve 14.40 h, tedy o něco dýl než posledně. Myslel jsem, že trochu zkrátíme odpočinek, ale bylo to stejné jako minule. S Helenou zase žádná rozumná řeč a tak jsme se odlepili od řeky až v 16.10 h.

     Než jsme se vymotali od řeky po River Trail a začali stoupat, bylo po páté. Na odpočívadle Pipe Creek za soutěskou jsme se z návštěvní knihy dozvěděli, že tudy před pár dny prošli čtyři Češi. Zapsali jsme se také, já si pak ještě v potoce namočil čepici ve vodě a šli jsme dál. Vůbec se mi v tu chvíli nezdálo, že máme výhodu, o které psali na tabulích nahoře – totiž, že na procházku dolů v letních měsících je vhodná doba dopoledne do 10 hodin a odpoledne až po čtvrté, kvůli nižší teplotě. Mně bylo horko čím dál tím větší. Mokrou čepicí jsem chvíli ochlazoval hlavu a chvíli srdce. Stal se ze mě v tu chvíli docela dobrej sušák na prádlo. Čepice, i když jsem se pěkně potil, byla naprosto suchá už za pár minut. Mý tělo podávalo slušnej tepelnej výkon. Být to v zimě, mohli by si mě lidi půjčovat na vytápění baráku . . .

,,,,,Ještě tak hodinu před Indiánskýma zahradama jsme potkali rangera – mladou ženu, která si nás oba bedlivě prohlížela a ptala se, jestli jsme ok a nepotřebujeme jídlo. Ujistili jsme ji, že máme vše potřebné a jsme ok. Ale moc se jí tomu zřejmě nechtělo věřit a dál si nás zkoumavě prohlížela. Možná to dělala ve svým vlastním zájmu a nechtěla se k nám pak vracet, až budeme za chvíli grogy volat o pomoc. Možná jsem na to vypadal, nevím. Neměl jsem s sebou zrcátko, abych se na sebe kouknout. Ještěže jsem si těsně před setkáním s rangerkou nasadil čepici plnou vody a vypadal tím pádem o něco svěžeji. Nakonec tomu děvče přece jen uvěřilo a propustilo nás dál.

     V 18.50 h jsme došli do Indiánských zahrad a měli tak polovinu cesty od řeky za sebou. Bohužel, nikoliv polovinu převýšení, tam nám pořád zbývalo ještě těch 900 výškových metrů. Ve čtvrt na osm jsme vyrazili dál. Srnec už na nás čekal na stejném místě. Pěkně za ty dva roky poporostl a taky rohy se pěkně protáhly. Ale dál si hleděl své večeře a ani hlavu nezdvihl. Takhle navečer už ho tu asi dávno nikdo neotravoval. Zkusil jsem na něho svítit baterkou, ale asi jsem mu byl k smíchu. Nakonec nás zřejmě poznal, že to jsme my, co chodíme zásadně všude pozdě a tak poodešel nahoru na stráň a nechal nás projít. Drželi jsme stejné tempo jako při první výpravě a ušetřili i několik minut tím, že bylo těsně po letním slunovratu, kdy je nejdelší den. Ale i tak jsme dorazili k odpočívadlu – 3 Mile Rest house – už za tmy.

     Helena zpytovala svědomí a rozhodla se jít první, rychleji a potmě. Nevěděl jsem, jak dlouho nám baterka vydrží svítit, když jsem ji vzal s sebou jenom tak. Když za chvilku Helena ošklivě padla a odřela si nohu i koleno, pochopila, že bude muset jít za mnou při tom malém světle. Já doufal, že baterka nám vydrží svítit až do finále. Ještě, že se s tou její nohou nestalo nic horšího, že jenom trochu kulhala. Popisovat další je zbytečné, už jsem to psal o první vycházce. Na tom se nic nezměnilo. U mě to bylo zase na doraz a u Heleny zdálo se tentokrát asi taky. Vylezli jsme zas přesně za 12 hodin, tedy ve 22.00 h. Zase jsme jeli posledním shuttle busem, tentokrát díky tomu, že odjížděl na noc do vozovny a jel naším směrem. Vysadil nás u parkoviště naší káry na Yavapai Pointu a my koukali jak blázni. Zatímco my byli na procházce v Grand Canyonu, tak se nám na parkovišti u káry usadili hvězdáři s pěkně velkýma dalekohledama a teleskopama. Některý měly i půl metru v průměru, možná ještě víc. Dobře tak 20 – 30 lidí. Naše kára zaparkovaná naštěstí na okraji tohohle chumlu podivnejch lidiček. Konal se tu totiž Arizonskej hvězdářskej sraz, nevím, kterej už ročník. Ještě že tak, alespoň nás tu nenajdou rangeři, že tu nocujem.

     Ráno už byli hvězdáři pryč, zbyla tu po nich jenom zatemněná okna na místním WC, aby jim světlo nerušilo jejich pozorování. Po snídani jsme vyjeli na obhlídku suvenýrů do okolí. Helena se sotva belhala. Ještě to trvalo několik dní, než byla její noha zase ok. Až doma v Čechách jsem se dočetl, že svalovou křeč způsobuje nedostatek soli v organismu. Tak příště navíc ještě sůl pro Helenu. To je tím, že jí pořád jenom to sladký . . .

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk