Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Většinou se ale musí jít po širší obrubě levády. Adaptace na obrubníkový krok nám netrvá dlouho, velkou pomocí jsou hlavně ze začátku trekové hůlky. Každý, kdo nás míjí, nevěřícně zírá na naše batohy... Kolem levády rostou stromy a spousta kytek, sem tam se objeví malá zelená ještěrka. Díky vegetaci není k mé radosti mnoho výhledů přímo pod nohy a ty do daleka se mi moc zamlouvají.

     Čím dál častěji se zastavujeme kvůli focení. Nakonec dorážíme k prvnímu z tunelů. Zde cesty většiny lodičkových turistů končí. Nikoli však naše. Nasazujeme si petzlovky a odhodlaně vdechneme vlhkou sklepní atmosféru. Jde se nad očekávání dobře. Pěšina vedle levády je prakticky suchá, batohy dřou o strop či stěny opravdu jen místy.

     Po krátké svačině a pár stech metrech zbývajících z Levády Grande nás čeká další cesta skrz horu. Podle průvodce má být dlouhá něco přes 2,5 km. Neděsí mě to, dokud neudělám první kroky do tmy. Čvachtavý zvuk. Náhlý pocit chladu až do půli lýtek. Setkáme li se s bahnem, okamžitě zahnem… vybaví se mi nápěv z pohádky o královně Koloběžce. Tady bohužel není kam. Upozorňuji Kebuli na nemilé překvapení a sám se dál rezignovaně probíjím mazlavou kaší. Kebule mě nenásleduje. Vylézá na zúženou hranu levády (asi 15 cm širokou) a s trupem ohnutým v pravém úhlu vzhledem k nohám se s oporou hůlky snaží překonávat kritická místa. Až na občasné zadrhnutí batohu o strop tunelu jí to jde docela dobře. Naštěstí zaplavený úsek po několika desítkách metrů končí a další stejně dlouhý se objevuje až před ústím tunelu. Takže postupujeme celkem rychle a vesele.

     Místo, kde zase vylézáme na světlo boží, patří jistě k nejhezčím na Madeiře. Vysoké skály, hučící vodopád, bujná kvetoucí vegetace, zvědavé krotké ještěrky a hlavně nikdo kolem kromě nás dvou. Mám dojem, že bych tu dokázal strávit měsíce, jen kdyby tu bylo kam postavit stan. Jenže není, tedy pominu li betonové plato nad potokem padajícím do údolí pod námi. Takže se odbahňujeme, svačíme, kocháme se a po chvíli vyrážíme vstříc dalším krásám ostrova.

     Leváda Bica Da Capa, která následuje postrádá dle mého názoru něco z půvabu předešlých levád. Je totiž prakticky zasekaná do strmých skal a proto téměř bez vegetace. A zkuste se nedívat pod nohy, když balancujete po několik centimetrů širokém betonovém obrubníku. Naštěstí je po celém úseku nové zábradlí, takže i srabi mají šanci. Zkrátka, ve čtvrtém patře svého domova mohu s odstupem prohlásit, třásl jsem se jako osika, ale zato to stálo za to ….

     Poslední tunel dnešního úseku je tak vysoký, že by jím mohl pohodlně projet náklaďák. A podle kolejí v rozbahněné zemi to taky dělá. Široká cesta za tunelem stoupá do kopce směrem k polorozbořené horské chatě. Jsem už celkem ušlý a tak navrhuji u chaty zakempovat. Můj návrh je zamítnut. Travnatý plácek za boudou má silný sklon a navíc není chráněný proti větru. Uvnitř vybydleného objektu také zůstat nemůžeme, jelikož příležitostně slouží jako latrína. Nezbývá nám tedy než zkusit štěstí jinde.

     Podle Bible vede široká cesta do pekel, podle našich zkušeností z Madeiry doprostřed kravinců. Zcela nečekaně se totiž ocitáme na náhorní plošině Paul da Serra hustě porostlé vysokým kapradím a v dalším postupu nám brání ohrazená pastvina. Mapa nám potvrdí, co už vlastně víme – sešli jsem ze značené trasy. Naštěstí to vypadá, že jdeme vlastně zkratkou, a tak po přistaveném žebříku přelézáme vysoký plot a ….šlapem dál kam vede cesta. Bez dalších příhod dojdeme na silnici a po ní ke kapličce nad Cristo Rei. Je tu spousta květin a ještě více hnojiva. Vypadá to, jako by kaple kromě duchovních obřadů sloužila i k občasnému ustájení dobytka. Hned za kaplí je něco jako opuštěný lom. Je v něm sice něco málo pozůstatků nedávných pikniků, ale jinak celkem útulné místo k přenocování.

     Rozbíjíme tábor...

linkuj.cz vybrali.sme.sk