Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Myslím, že šedesátá a třicátá léta měla v historii této republiky hodně společného. Obě začínala zlehka, krásně a nadějně. Lidi se začali bavit, začalo se jim dařit lépe, daly se sehnat věci, které před tím nebyly, dalo se bez problémů cestovat a všichni se těšili na to, co přinese budoucnost. Ale obě tyhle krásné doby skončily smutně – okupací.
V tom roce mi bylo dvacet. Byla jsem v Anglii a dělala au-pair. Měla jsem tam fajn rodinu a byla jsem tam ráda.

     Ten den jsem se probudila, šla do kuchyně, pustila si rádio a připravovala snídani pro celou rodinu. Zrovna hráli moji milovanou píseň Sunshine Girl do Herman´S Hermits – to si budu pamatovat do smrti – když najednou přestali hrát a začali blábolit něco o ruských hordách a Československu. A že si máme pustit televizi. Tak jsem letěla k televizi a koukala jsem jako blázen... nemohla jsem tomu věřit... připadalo mi to, že koukám na nějakej válečnej film. Když jsem si v trafice chtěla koupit noviny, tak mi je dali zadarmo, lidi tenkrát byli na Čechy hrozně hodný. 

     Londýn byl tenkrát plnej českejch emigrantů, vozili "ilegální noviny" a vykládali hrozný věci. Jenže – tenhle národ je možná národ muzikantů, ale hlavně je slavný svou nesvorností. Emigranti z první republiky pomlouvali ty, co zdrhli za okupace, oni zas tamty, který zdrhli v osmačtyřicátým a teď všichni jednotně nenechali suchou nit na těch, který utekli v osmašedesátým. Měla jsem to z první ruky, protože moje kamarádka tenkrát dělala servírku v Českém klubu. To mě vlastně odradilo do toho, abych emigrovala taky. Nikdy si nepřiznali – nebo nechtěli přiznat – že ať tam vládne, kdo tam vládne – je to jejich vlast, jak strašně se jim stýská, jak je jim smutno a jak je bolí srdce... 

     Jo – na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal – jak pravil klasik Jan Neruda – a to byl napůl Francouz. Napadá mě, že jsme s těmi polovičními Francouzi měli vůbec kliku. Ani jsme si jich dost nevážili – tedy pokud byli naživu. Zkoušela jsem volat domů.. ale nešlo to. Nic nefungovalo – nakonec mi přišel dopis do mámy poslaný z Francie... pošta tenkrát nefungovala a naše máma šla do hotelu Jalta a prosila recepčního, aby ten dopis dal nějakému cizinci, aby ho poslal, až opustí republiku. Ten recepční se asi bál, tak mámu poslal do restaurace a tam seděl LAUFER! Jojojo, slavný zpěvák Josef Laufer. Naše máma byla vždycky dost "ochočená", já bych nikdy tu odvahu neměla. Ale máma šla k Laufrovi a poprosila ho, jestli nemá někoho, kdo by miI ten dopis mohl poslat. On řekl:"Ale samozřejmě" a ten dopis si vzal. A tak skutečně došel! Nevím, zda a jaký byl Laufer hříšník, ale za tohle si zaslouží vstupenku do nebe.

     Pak přišla zima a já se musela vrátit domů. No, na lepší si člověk snadno zvykne, v Anglii jsem byla vyjevená z obchodů tak dva měsíce a dál mi to přišlo normální. Takže po návratu byla pěst socialismu fakt tvrdá. Vždycky, když jsem přišla k nám do sámošky, tak jsem ve frontě na košík začala brečet a utekla jsem z krámu. Nějakou dobu jsem si nebyla schopna vůbec nic koupit. Ale pak jsem si zvykla. Jako všichni. A život šel dál... prostě musel. 

    Ale nikdy už nic nebylo tak jako dřív.

Alena Tomková

linkuj.cz vybrali.sme.sk