Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Podlahové kosmetičky končí svou akusticky náročnou činnost okolo půl šesté a to je nejlepší čas pro začátek naší „záchodové turistiky". Jdu si vyčistit zuby a Kebule zatím hlídá naše baťohy. Pak si jde zuby vyčistit ona a hlídám já. Když se vrátí, odcházím se převléct z riflí do rejoicek, pak si jde zase Kebule přepudrovat nos.... Zkrátka závidím hochům z ostrahy ten pohled do kamer....Během výše uvedené činnosti se Kebule navíc stihne seznámit s naším jediným spolunocležníkem (tedy jediným poté, co jsem toho druhého zahnal na útěk neznámo kam).

Do odjezdu autobusu č. 113 společnosti SAM zbývá ještě moře času a tak vylákám Kebuli na malou procházku kolem letiště. Škoda, že mě to nenapadlo už večer. Asi deset minut od letištní haly je pod přistávací plochu, která je vybudovaná na betonových pilotech přímo nad mořem, něco jako zatravněné podloubí s lavičkami. A nikde ani stopy po zákeřném zavlažovacím zařízení. Jen šplouchání moře, sem tam nějaké to vzlétající či usedající letadlo a zanedbatelný hluk dálnice nad hlavou. Zkrátka proti neustálému lomozu v letištní hale učiněný houmlesácký ráj.

Autobus odjíždí od letiště se čtvrthodinovým zpožděním. Zdá se mi, že chce mermomocí tu ztrátu dohnat a možná dokonce i předehnat. Bohužel jeho snaze stojí v cestě hornatý terén, úzká klikatá silnice, ostatní auta, motorky a autobusy a občas také nějaký ten zoufalý cestující, který chce buď nastoupit nebo vystoupit na některém z těch nejnemožnějších míst, která si lze pro uvedenou činnost vybrat. Řidič je však muž činu. Troubí, kroutí volantem, zběsile brzdí a vzápětí přidává, nadává a pokyvuje hlavou v rytmu temperamentní muziky linoucí se z reproduktorů. Dojem horské dráhy na matějské pouti je téměř dokonalý. Napadá mě, že jsem si zapomněl zabalit špunty do uší a pemprsky. No snad to budu mít příležitost v nejbližší době napravit. Ač přesvědčený ateista, vroucně se modlím, abych měl....

Ve Funchalu na autobusáku se loučíme s naším prvním známým Madeiřanem a vyrážíme do víru velkoměsta. Naše kroky vedou nejprve po vzoru Brďáků do turistické informační kanceláře na Avenida Arriaga. Zde si od ochotné, milé a krásné slečny kupujeme za 1,25 E originální madeirský autobusový jízdní řád, dostáváme zoufale nepodrobný plánek ostrova a o něco podrobnější mapu hlavního města. Z poněkud zmateného výkladu se pak snažíme pochopit, kde sehnat Brďáky zmiňované a podle slečny v informacích pro život nezbytné povolení pro stanování v národním parku. Z kanceláře vyrážíme směrem k nedalekému parku Sao Francisco Gardens a podél něj dál k nejbližšímu bloku domů, jak máme od informační slečny naznačeno na mapě. V jednom z baráků vyjedeme do čtvrtého patra a v nejbližších dveřích hned vedle výtahu důrazně žádáme kýžené povolení. Slečny za pultíkem si nejsou zrovna jisté kompatibilitou naší a jejich angličtiny, a tak si z jiných dveří přivolají posilu. Jejich šéfka vrhne ustaraný pohled na objemné batohy na našich zádech a začne nám vysvětlovat nejprve to, že jsme v soukromé finančně poradenské firmě a dále pak cestu k Secretaria Reg. Ambiente na druhém konci Avenida Arriaga, kde by nám snad mohli pomoci. Vracíme se tedy podle jejího doporučení směrem, odkud jsme přišli a pokračujeme dál směrem ke kostelu. V domě označeném správnou cedulkou nás zadrží už na recepci, kam odkudsi přivolají i povolanou úřednici. Zdá se, že se věci konečně pohnou kupředu.

Ekologická paní chce nejprve vidět naše pasy. Když je prostuduje, ujistí se, že nás není ve výpravě víc než my dva. Pak mi dá podepsat prohlášení, v němž se zavazuji neubližovat madeirským zvířátkům, rostlinám, vzduchu ani vodě, a dbát všech pokynů příslušných ochraněpřírodních orgánů. Následuje dotaz na itinerář naší cesty. Ukazujeme jí na mapě plánovanou trasu a také místa, kde zamýšlíme nocovat. „Tady můžete spát, tady taky, ale tady je to od letoška zakázané," oznamuje nám paní suše. „No jo, ale to je v ten den jediný místo, kde se dá postavit stan," vytasím se s nastudovanými informacemi. Paní kývne na souhlas. „Tak co máme dělat?", ptám se lehce bezradně. „No, hlavně mi neříkejte, že tam budete spát." Jak jižansky jednoduché, že? Když mám dojem, že je vše řádně sepsáno a oraženo, jsem (pokolikáté už?) usvědčen z naivity. „Ještě to musím poslat lesákům. Oni o vás musí vědět kvůli požárům. Přijďte si pro to ve tři odpoledne."

Úřední šiml živící se lidským časem je zkrátka tvor nenasytný...

Miloslav a Markéta Pouzarovi

P.S. Další fotografie z jejich cesty najdete ve fotogalerii a je jich tam zase o něco víc.

linkuj.cz vybrali.sme.sk