Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

K létu neodmyslitelně patří táboráky. Jeden zvláště povedený mám stále v paměti, i když se odehrál před lety. Večer se blížil a otec celý den k nelibosti matky zasvětil přípravě táboráku. Se slovy, že večer bude pěkný"fajrus", natahal do ohniště spoustu dřeva i větví. Zvláště si zakládal na tom, že v ohništi nebude žádný papír, ale jen šišky, které budou sloužit na podpal. Když se setmělo, tak jsme se všichni sešli u ohniště a otec měl proslov o pravidlech správného táboření.

      Nikoho to moc nezajímalo, protože tohle už říkal mnohokráte. Nakonec ho matka vyzvala, aby už konečně ohniště zapálil. A tak v následujících minutách otec škrtal jednu sirku za druhou a dával je mezi šišky. Přitom si jako tradičně popálil prsty. Jeho snaha o zapálení však byla marná. Oheň ne a ne vzplanout. Byl jsem tedy vyzván, abych se snažil foukat do míst, kam budou dány hořící sirky. Ani to nepomohlo a jen jsem se nadýchal kouře.

      To už samozřejmě matka nevydržela a prohlásila, že se jde pro papíry.

      Mezitím děda s babičkou měl úplně jiné starosti. V nastalé tmě někam dědovi spadly brýle. Zanedlouho jsme tedy všichni lezli kolem ohniště a hledali brýle. Matka - jak jinak - dostala dobrý nápad a zaběhla do chaty pro baterky. Pak se na zahradě pohybovalo několik světel, přičemž se tu a tam ozvala nadávka. Nakonec se brýle podařilo nalézt, ale rozšlápnuté.

      Další pokus o zapálení tábořiště byl ve znamení papírů. Otec to nesl dost těžce, poněvadž jedna jeho zásada, která spočívala v nezapalování táboráku papíry, vzala za své. A jako vždy,  to zase otec přehnal. Na hromadu dřeva a větví dal spoustu listů z novin a časopisů. A fajrus, který sliboval, opravdu nastal. Přes metr vysoké plameny náhle šlehaly k noční obloze. Všichni jsme pocítili nevídaný žár, což mělo za následek naše vzdálení se od ohniště. Brzo se nám naskytl pohled na nespočet velkých i malých hořících kusů papíru, které se vznesly a rozletěly všemi směry po zahradě. Dodnes si pamatuji na ten ohromný gejzír hořících papírků... V tu chvíli nikomu nebylo do smíchu.  A tak jsme začali běhat po zahradě a botami dupat na dopadnuvší kousky, aby nám táborák nezačal i na jiných místech zahrady.

     Rozruch však pokračoval i nadále. Otec při házení dalších papírů do ohniště zjistil, že matka na podpal přinesla jakési důležité papíry, které potřebuje ke své práci. A zákonitě se objevil i oheň na střeše. Pak jsme se konečně dostali k opékání buřtů. Ani při téhle činnosti však nezavládl klid. Rozkládací stolek, na němž bylo ledacos, se na nás asi už nemohl dívat. A sám od sebe se rozložil. Pivo vyteklo do trávy, což otce a dědu vůbec nepotěšilo. Pak babička dostala nápad, že přihodí do ohniště velký klacek. Trefila se. Jenže zasáhla i buřt napíchnutý na klacku, který držel otec. Ten jen za výkřiku přihlížel, jak mu on mizí v plamenech. V nastalé chvilce klidu začal u ohně podřimovat děda, takže jeho buřt na klacku zcela shořel. 

     Babička na sebe vzápětí upoutala opět pozornost, protože se náhle ozvalo velké rupnutí. Plátěná židle nevydržela a ona se ocitla zaražená v její dolní části. Vytahovali jsme ji z ní všichni, přičemž jsme si navzájem překáželi. Táborák nakonec dospěl ke zdárnému konci, po němž jsme si mohli říci: Sláva nazdar táboráku, nezapálili jsme chatu ani zahradu.

Insolitus, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk