Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Ta nádherná žena, jediná, kterou jsem opravdu miloval, teď stojí po mém boku. Dočkala se. Už za malý okamžik budeme oddáni. Cítím se nesmírně unavený a opotřebovaný. Ptám se sám sebe, proč jsem si ji vlastně nevzal dříve... Bylo by to správné a čestné. Ale nemohl jsem.

     Nevěrná a zrádná Kariéra. Ale tehdy ještě ne. Tenkrát mi prostopášně otevírala svůj klín. A já byl jako opilý. Ano, mohl a měl jsem Evu požádat o ruku už dávno. Byla ještě poupětem, když jsem ji sobecky utrhl. Pouze a jenom pro sebe. Rozvinula se v překrásnou růži. A já dobře vím, že bych měl couvnout. Zachránit ji před sebou samým. Zlomeným, starým mužem. Avšak je pozdě. Nemám dostatek síly ani vůle cokoli změnit. Kostky jsou vrženy... Alea iacta est.

     Vzpomínám na den, kdy jsem ji viděl poprvé. Bylo jí osmnáct let, mně o třiadvacet více. Chtěl jsem ji mít. Musel jsem ji mít. Líbila se mi její postava, její bohaté vlasy, rty, oči, úsměv i rozpaky. Líbilo se mi její biblické jméno Eva... První žena. Ne, nebyla mou první, ale rozhodně je poslední... Na první schůzku jsem ji pozval do divadla. Ani nevím, co tenkrát hráli. V setmělém hledišti jsem ji poprvé uchopil za chvějící se ruku. Chvěla se celá, když jsem poprvé rozepnul její blůzku a pohladil ta pevná a hebká ňadra. Teď stojí vedle mne bez známek nervozity. Zato moje ruce se třesou. Musím je zklidnit.     Oddávající prý už konečně přišel. Kostky jsou vrženy...
Alea iacta est.

     Z dálky sem doléhají tlumené zvuky hřmění, jakoby se blížila bouřka. Je mi to lhostejné. Už za chvíli vyslovím svoje ANO. Je šťastná? Doufám, že je. Byla tolik trpělivá. Nekonečně trpělivá, pokorná a oddaná. Nikdy mi nedala najevo touhu stát se mou ženou před Bohem i před lidmi. Přesto jsem věděl, jak moc trpěla. Je to skvělá žena. Nejlepší, jakou jsem kdy v životě poznal. Má v sobě cosi, co mě fascinuje a odzbrojuje. V její společnosti se cítím uvolněný. Nikdy, za těch dlouhých patnáct let, jsem jí nevyznal lásku. Nikdy jsem neřekl, že ji miluji, ale dnes to napravím. Po tolika letech... Jak rád bych se s ní procházel bosý a prostovlasý po rozkvetlé louce. Proč mě to vlastně nenapadlo nikdy dřív? Proč až dnes? Je mi už šestapadesát, jí třiatřicet. Biblická Eva v Kristových létech. Jak symbolické! Ale na symbolech, ani na ničem jiném, už nezáleží. Budeme svoji a nikdo na tom nemůže nic změnit. Je rozhodnuto, je dobojováno. Konečné řešení.
Alea iacta est...

    „Táži se vás můj vůdce, Adolfe Hitlere, berete si zde přítomnou Evu Braunovou za svoji zákonitou manželku?"

© aTeo

linkuj.cz vybrali.sme.sk