Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Už je to delší dobu co jsem Kudlance slíbila, že napíšu něco o sobě ...

Manžel pravidelně jednou za rok jezdí s partou kamarádů brázdit moře na pronajaté plachetnici. Já zůstávám doma, tento výlet vážně není zábava pro vozíčkáře, snad pro nějakého statného *úrazáka, co má ramena širší než vozejk. Já se svou **myopatií vlaju i při zdejším větru a sebemenší nestabilní povrch způsobuje mé rozpadnutí na prvosoučástky. Výlet lodí bych přežila jedině pečlivě přilepená izolepou ke stěžni. A tak jsem muže přesvědčila ať jede, ať si to užije. Sice se zdráhal, nechtěl mne v novém bytě nechat samotnou, ale nakonec jel. Naplánovala jsem si na tu dobu celou řadu věcí, chtěla jsem jet do knihovny, pozvala jsem spolužačky ze střední, chtěla jsem navštívit jednu mladou sympatickou sousedku, se kterou se stále zveme na kafe ... našlo se i pár plánů, které odkládám – vyfotit se, nechat si udělat novou občanku, ... atd. Tentokrát se ke mně ale osud zachoval "přívětivě" a většina akcí odpadla. Pustila jsem se tedy do vybalování a zvelebování nového bydlíku.

V sobotu se vracel muž, už jsem byla vcelku unavená z vybalování, tak jsem doma jezdila na ***eletričáku, což je docela praktické – především na přesun těžších věcí. Manžel přijel, povídali jsme a přitom šmejdili po bytě. Něco ale bylo divné – neustále kolem mě čmuchal a občas se na mne tak divně podíval ... Ptám se: „Co se děje?" odpověď zněla trošku záhadně: „mám vypláchnuté dutiny mořskou vodou, cítím pachy nejen domova ... Ty nic fakt necítíš?" „Necítím, protože dnes moc necítím" (já totiž občas z neznámých důvodů fakt nic moc necítím, což mne znervózňuje a znevýhodňuje). Ale tak jsme spolu počmuchávali v koupelně, v obýváku, kolem lednice ... a čmuch, který jsem necítila, se záhadně přesouval. Nakonec muž zaklekl a začal očmuchávat prostor kolem odpadkového koše, postupně se ke mně dostával blíž a blíž... a očuchával mi zadní kolečka. „Smrdí mi snad kolečka?" „Ne to je něco jiného," odtušil, a já se celkem vyděsila: Ježíš marjááá, pomyslela jsem si, snad to nejsem já... „To je z tý tašky, co máš vzadu za sedačkou ..."

A už to šlo rázně, hbitý manžel vytáhl z tašky kupičku poslední záchrany (pár kousků oblečení, které mi tam dala ségra při stěhování) a dal mi čuchnout: "No, to je co ? Ovšem, má zkroušená odpověď, kdy jsem konstatovala, že: „já nic necítím", ho uzemnila... Ale pak to přišlo. Dramatická pauza – a zdroj té velice nelibé vůně byl objeven. Jím, neb já do té tašky nevidím. To už jsem nervózně vyjekla: „ ježíš marjááá, prosím tě, tak mluv, co tam vidíš???!!!" Místo odpovědi natáhl ruku a za růžek zpoza mých zad, z oné tam pověšené tašky, vytáhl sice vakuově balený, ale teď ohromně nafouknutý balkánský sýr, který se tvářil jako zbraň hromadného ničení těsně před explozí. „Balkánský sýr?" Kde se tam vzal? Do té tašky si já přeci jídlo nedávám, nedošáhnu do ní ... že by nějaké dítě v obchodě? ... nebo snad někdo z pomocníků při stěhování???

A najednou mi to došlo, cca před třemi až čtyřmi měsíci!!! jsme byli společně nakoupit a já chtěla balkánský sýr... Druhý den jsem ho v lednici nenašla, tak jsem myslela, že jsme ho prostě nekoupili. Můj obličej se změnil v poněkud zoufalý a nešťastný otazník „ já v tomhle tropickým počasí jezdím tři měsíce s rozkládajících se balkánským sýrem na zádech?" Manžel se jen potutelně usmál: „no, když on tam byl tím oblečením tak pěkně utěsněnej." Ztichla jsem a přemýšlela, vzpomínala na to, kde jsem posledních 14 dní byla, jak mi nějaký ochotný pán v lékarně dával do té tašky léky, paní na poště balíček (panebože, to snad ještě tak nesmrděl, doufám :-))). A pak mne to došlo, jak je báječný, že nepřijely spolužačky, že jsem se nešla vyfotit (a nezaplynovala tu malou místnůstku u fotografa) No, také jsem si nevyřídila novou občanku. Sice jsem zatím bez dokladů, ale policajti si nebudou říkat, „Chudák, docela hezká holka, na vozíčku... a ještě tak strašně smrdí ..."

linkuj.cz vybrali.sme.sk