který se takto projevuje jen ve vlastní rodině, lze žít. Jen se mu musí vymezit určitá pravidla. Jak začne hysterčit, tak ho utnout : „Tak takhle tedy ne !“ a v klidu odejít třeba ke kamarádce, nebo do cukrárny, obalit nervíky ochrannou vrstvou.
Při návratu už se k jeho chování nevracet. Pokud by chtěl pokračovat, znovu utnout a odejít.
Chce to důslednost, a nenechat si to líbit. Je vidět, že se dokáže ovládat, když takhle řádí jen doma.
Každý si k Tobě dovolí jen to, co Ty sama mu dovolíš.
Jo, a kdybys to nezvládla, ozvi se mi do mejlu. Zakládám na zahradě nový kompost, tak Ti ho tam pomůžu uklidit…

nemůžeš pokaždý utýct a taky be ses nemusela mít kam vrátit

Takže jako jediné východisko vidíš kompost ?

ne, ale vidle v zadní části dotyčného a hodně hluboko zarazit.

myslím si, že jeho odlišné chování vůči Haně pramení z toho, že ví, že si to může k ní dovolit (zatímco k jiným ne, protože ti by ho poslali někam). Podle mě nejúčinější je ignorovat to a to totálně. Prostě jako s malým vztekajícím se děckem...

Máš velmi razantní výchovné metody. To by pan Doc. Chocholoušek koukal !
Očkování vidlemi doporučuješ z vlastní zkušenosti ?
Jestli by spíš nepomohlo ho pořádně zprdnout nebo radši zaměstnat. Nejspíš se teď ocitli oba v důchodu, jsou pořád spolu doma, a lezou si na nervy.
Nechala bych dovézt fůru dříví na dvůr, ať ho panáček nařeže a poseká, a odčerpá tím přebytky energie. Pak mu na nějaké řvaní nezbydou síly.
Jó, zahálka je matka neřesti...

...at uz si vybere libovolnou z uvedenych variant - muze v klidu odejit, zarazit vidle do zadku, nebo ty kecy a vybuchy ignorovat, pripadne z nich mit srandu. Vzdyt nema co ztratit, s protivnym dedkem...naopak, chlap, kdyz uciti, ze ma proti sobe rovnocenneho partnera, a ne babovku, se nekdy *veeelmi* polepsi. A pokud ne, aspon se timhle chovanim zmirni dopady na psychiku manzelky.

Jedina chyba by byla nechavat to tak, jak to je - to prece nikdo nema zapotrebi, pokud na tom druhem neni vylozene existencne zavisly.

víš, rozhodně nejsem žádnej hospodskej rváč, naopak, jsem velmi mírumilovná a chocholoušek mi svého času vyčítal vyhýbaní se konfliktům...ale někdy to prostě není možné,v tom případě takovej rychlej a razantní zásah v pravou chvíli dělá divy.A nebo ať si ho představuje, jak je na záchodě a tlačí..to opravdu funguje, ale nevím, jestli to dědka nerozběsní ještě víc.Nás tenkrát učitelé mlátit nesměli..jinak bych tu asi neseděla. hahahaha, ty vidle ať si radši připraví k ruce, kdyby se dědkovi její humor nepozdával.

Nejhorší bylo, že takovými výbuchy dokázala udělat horor i z výletu, na němž měla být pohoda a zábava; a důvod? Minuli jsme odbočku, apod.
Zaplať pánbu už spolu nejsme a mám novou přítelkyni, která je její pravý opak.
Neznám sice detaily tvého vztahu (tím myslím, za jakých okolností vybuchuje, jak často, atd., ale jedno vím určitě. Už NIKDY nechci žít ve vztahu, který by se byť jen vzdáleně podobal "Itálii"!

co to je, když k tomu ještě jsou děti!

žije s cholerikem. Nepomáhá absolutně nic. Sestra byla dokonce v psychologické poradně, aby jí poradili co má dělat, ale bohužel výsledek je nulový. Mám dojem, že cholerici mají vždy takové partnery, u kterých jsou si jisti, že si to mohou dovolit. Ono se to nedá vždy ignorovat, to by jeden musel být slepý a hluchý. Sama jsem o tom přemýšlela, co bych dělala, kdyby můj partner byl cholerik. Kdyby se scéna odehrávala doma, tak bych jej pod nějakou záminkou vylákala z bytu a zamkla se - ať se venku vydovádí. Vím, že cholerici obyčejně venku před lidmi "divadla" nehrají. Tam ba naopak hrají šarmantní, chápavé, společenské tvory.

to bych mohla jen podepsat, ale velice psychicky náročné, též žiju s hysterikem a cholerikem, tyto hranice jsem mu dala velice razantně pocítit hned v začátcích (kdy jsem se odstěhovala z jeho země), velice se snaží(také žije teď v mé zemi, takže nic neriskuju), a je teď docela klídek. Řekla jsem mu, že tohle tolerovat v žádném případě nebudu a že nemám problém být sama. Fakt je, že když začne já se neumím ovládat a dělat, že se nic neděje, neumím zůstat klidná a to je pak "peklo v řetězech" jsem totiž rodilý keltský bojovník. Jinak jsem velice klidný a vyrovnaný a mírumilovný člověk, ale bohužel si nenechám nic líbit. Když má manžel takovou chvíli, otočím se na patě, vezmu auto a odjíždím neznámo kam a vypnu telefon, jedu někam na návštěvu, do Ikey, do lesa jdu někam kam už jsem dlouho chtěla jít a neměla na to čas. Většinou ho to za 10 min přejde a když se za tři hoďky vrátím, je uklizeno, navařeno, je milý a usměvavý a je mu to líto. Netolerovat!!! Zapíchnout vidle nejlépe do něj!!! V zásadě to pak s ním nijak nerozebírám. Jinak je to nesmírně hodnej, sympatickej, pracovitej chlap. Fakt, je že když má hodně práce, tak na tyhle výkyvy nemá energii a je naprostá pohoda.

jak říká Inka..přesně a hlavně citelně! jim ukázat mantinely a pokud je překročej...naj smůlu. Pokud na to nemáte nervy, pak bič a pryč...nevědí co činí a není jim pomoci.....je to silnější než oni.

ale mám pocit, že jsou to lidi, který maj nějaký vnitřní problém něco jako vnitřní agrese, nervozita, nespokojenost.....a nějak to potřebují když se to nahromadí ventilovat a uvolnit se. A samozřejmě to zkouší na tom kdo se dá a nechá. Nevím jestli by se to dalo nějak řešit, možná boxerským pytlem když to na ně příjde (štípáním dříví)nebo meditace - najít rovnováhu sám v sobě a své místo v životě. Já to tak nějak cítím a snažím se s ním o tom mluvit když chce a on se mnou souhlasí a snaží se. Fakt je, že to nejde ze dne na den, ale ovládat se umějí, tak jen musí vědět, že ani na Tobě se dřevo prostě štípat nebude!!!

..."[Řečtina], podle Hippokratovy typologie temperamentů založena na převaze jedné tělesné šťávy nad ostatními. Člověk je energické, výbušné až vášnivé povahy. V typologii I. P. Pavlova odpovídá silnému nevyrovnanému typu. Dalšími typy jsou melancholik, flegmatik a sangvinik."....
No tak jsem zase tak daleko od pravdy nebyla. Tak teď už jen zjistit, která ta šťáva převládá, že bychom jí trochu upustili né? Aby se to vyrovnalo.
Já měla kámoše, který měl takovou hysterickou a cholerickou ženu, byl stále klidný, nechápala jsem jak to zvládá a on mi řekl, to je pohoda, já se vždycky těším až jí to chytne jak si zase někam vyrazím a budu k tomu mít vlastně důvod, tak jsem to pojala také tak po chlapsku, protože jsem totiž děsný víletník. On to později ještě zdokonalil, že si něco někde domluvil a naplánoval a pak jí cíleně rozčílil, s tím ani nebyl problém, protože tyhle lidé chytaj na první šlápnutí.

ale vím...

svatá pravda.

...jde o "vychovu" :) Cholerik se flegmosem nestane, ale da se naucit, aby se cholerizoval nekde jinde nez na svejch nejblizsich - idealne sam na sobe (workoholismus apod.) Takovej clovek casto byva narocnej na sebe i na ostatni, ale kdyz si to okoli nenecha libit, tak mu nakonec postaci to prvni :)

tedy, chci říct, že záleží i na tom okolí. Tím se tedy nechci zastávat choleriků, je to jen taková myšlenka pro inspiraci paní Hany: Jestli třeba se ona k němu nechová způsobem, který ho provokuje (a nemusí to být záměr, zdůrazňuji).
Můj bývalý přítel se velmi zajímal o všechny východní vědy. Tedy, byl to spíše teoretik, v praxi dost pokulhával, ačkoli by si to nikdy nepřiznal. No a vždycky, když jsme se na něčem neshodli, resp. JÁ coby ta otravná jsem na něj měla nějaký požadavek či výhradu k jeho chování nebo bylo třeba jen něco praktického vyřešit, na což zrovna neměl náladu (to bývalo často, protože chtěl mít především svůj klid), tak na mě aplikoval takové zvláštní "metody" vedení konverzace. Např. seděl na posteli na turka, jakože meditoval, a blbě se na mě usmíval. Snažila jsem se s ním mluvit vážně o nějaké záležitosti a on se mi (stručně řečeno) smál do ksichtu. Korunu tomu obvykle nasadil větou typu: "Víš, že vlastně vůbec neexistuješ?"
Z buddhistického hlediska dost důležitý poznatek. Z hlediska prakticky lidského věta na zabití. A pak se divte, že jsem se projevovala jako cholerik a hysterka (občas mu něco přiletělo na hlavu, aby si uvědomil, že FAKT EXISTUJU!). Věřte mi, trápilo mě to, ty moje výbuchy vzteku. Ale bylo to jen čisté zoufalství.
Je navíc velmi zajímavé, že opravdu v žádném dalším vztahu jsem se jako cholerik neprojevila.

...nejsem sice nijak silný cholerik, ale občas mě něco fakt naštve a umím být nepříjemný. V tu chvíli je nejlepší mi jít z cesty, NIC po mně nechtít (ani např. to, že se mám jít najíst nebo dělat něco, co mě přivede na jiné myšlenky), maximálně mě tak pohladit a pak mě nechat vyvztekat se o samotě. Já s tím nedokážu nic dělat, není to nic, co bych dokázal v klidu a pohodě tutlat v sobě. Když mě lidi nechají na pokoji, do 10 minut to přejde a jsem zase v pohodě. Když do mě budou hučet, akorát se začnu vztekat ještě víc. Takže Inka má pravdu: Nereagovat, nechat být, odejít, nebýt terčem. Je to v tom člověku, agresi si nějak vybít musí, byť jen slovně, a pak, zbaven záporného náboje, začne být milý a příjemný. Teda já alespoň jo :-)))

Ale obecne mi prijde prijatelnejsi typ, ktery velmi rychle vybubla, vyvzteka se a ma klid, nez ten, kdo ty vzteky dusi v sobe a je ochoten mi davne prohresky neprijemne pripominat po nekolika letech. Ale pokud nekdo konflikty vylozene vyhledava, provokuje a chce si je vybijet na sve zene, tak to si myslim, ze uz nejde ani do te vseobecne zname typologie, ten uz je trochu za hranici, mozna nekde u te hysterie.

Já nemám zkušenosti s cholerikem, ale s člověkem který má deprese. To jsou třeba dvoutýdenní hluboké deprese,kdy nekomunikuje, sebeobvinuje se, nedá se s ním pohnout. To je peklo, kdo tohle zažil...Nejhorší na tom je to,že si tohle nepřipouští a v žádném případě s tím nechce nic dělat. Jenom náznak o tom, aby s tím někam zašel by znamenal další výbuch. Je otázkou, jestli si cholerik je schopen přiznat a přistoupit na nějakou dohodu ??

a potřebuje léčbu. Jako kdyby měl zlomenou nohu, nebo infarkt myokardu. Je to nemoc a jsou na to léky...pokud se on sám nechce léčit..není mu pomoci

tohle sedi spis na melancholika.

http://www.brno-online.cz/testosob/typyosob.htm

Taky znam jednoho takovyho depresivniho, ovsem ten si aspon pripousti, ze ma problem a ze by s nim mel neco delat, tedy resit to s lekari (zatim ovsem nezacal :() - ale to je asi tim, ze je taky hypochondr, takze kazda nova nalezena nemoc ho potesi :)

že tvůj manžel nebude ani tak cholerik jako spíš hulvát. Soudím tak podle toho, že, jak píšeš, "k cizím lidem se takto nechová". Měla jsem v práci kolegu, který měl problém ovládnout svou výbušnou povahu před kýmkoli včetně šéfa. To byl podle mě skutečný cholerik. Tvůj manžel prostě jen využívá toho, že mu jeho nevhodné chování vždycky projde. Moc dobře rozlišuje, kde si své nálady dovolit může a kde ne. Souhlasím se všemi, kteří ti radí, abys mu dala jakýmkoli způsobem najevo, že takto se k tobě dál chovat nebude. Škoda jen, žes to neřešila už dřív.

na http://www.brno-online.cz me teda dost pobavil - sangvinik 30%, cholerik 25%, melancholik 18%, flegmatik 27%. asi jsem holt vyrovnana osobnost :-D

hm mě vyšlo 60% cholerika a 40% sangvinika, hmmm něco na tom asi bude.
Fakt je, že bych asi nemohla žít s depresivním melancholikem, byl by se mnou pěknej chudák.

Můj bývalý partner je typický cholerik,zejména na veřejnosti a v zaměstnání, jeho otec byl úplně stejný.Ale musím konstatovat, že za 4 roky, co jsme spolu byli, si na mě nikdy "neotevřel hubu", nebo jsem to už zapomněla? Postupem času jsem však měla stále větší strach z toho, že se to stane... Stačilo mi slyšet doma jeho výbuchy zlosti třeba ve vedlejší místnosti, aniž bych tušila, proč se rozčiluje a sprostě nadává. Bohužel mě vždycky první napadlo, že je to kvůli mně, že jsem něco udělala špatně, neuklidila apod.,takže jsem z toho byla pořád vynervovaná taky. Ještě víc mě trápilo ale to, že to musela poslouchat občas i dvouletá dcera a párkrát se i rozbrečela. Já jsem přesný opak, navenek spíš flegmatik, i když to všechno dusím v sobě. Když jsme spolu začali chodit, pořád vykládal, jak se se mnou úžasně zklidnil, ale řekla bych, že ten můj "klid", určitá pasivita a pomalost mu nakonec stejně začaly lézt na nervy...

Můj muž je taky choleričtější povahy, ale spíše hulvát, ve vzteku mi říká spoustu ošklivých věcí, které by normální člověk ani nevyslovil. Hrozně mne to uráží a nechci si to nechat líbit, ale vždy mne utne! Ale za půl hodiny o ničem neví a dělá, jako kdyby vše bylo ok!Ale já nejsem ok, nemohu zapomenout, na to, co mi řekl!

Byla jsem z toho strasne spatna,protoze zacatek vztahu,jak uz to byva,byl fakt super a ja jsem ho milovala az za hrob,bylo mi tehdy 21.kdyz jsem se s nim po dvou letech rozesla,dala jsem si tim nejvetsi darek v zivote.Ta uleva,ta svoboda,konecne jsem mohla dychat.Absolutne souhlasim s nazorem,ze pokud si jeho vystupy nechas libit,bude to vzdycky pouzivat hlavne na tebe,protoze vi,ze se neumis branit.Ja jsem se po roce zacala branit,ale to uz bylo k nicemu,hadka byla na dennim poradku,snazil se me vyprovokovat za kazdou cenu,kdyz jsem ho ignorovala,bylo to jeste horsi,nikdy me nebil,ale vim,ze by to tam jednoho dne urcite sklouzlo,nicil me psychicky.Kdyz dopadla posledni kapka,byla jsem totalne v depresi a na dne,ale zvedla jsem se.Vedela jsem,ze to je jedine vychodisko.Divim se Hane,ze s cholerickym muzem,at je to jakkoliv dobre ci spatne,podle jejicho mineni-ze s nim vydrzela 30let.Nedokazu si predstavit,zit ve vztahu plnem nervu po celych 30let!!!!Uz je to spoustu let,co jsem z toho vztahu pryc a dodnes i kdyz se snazim sebevice,nemuzu na to zapomnet,sugeruji si ze jsem mu uz odpustila a snazim se na to nemyslet,ale jsou situace,malickosti,ktere ti tu a tam ten tvuj horor z minulosti pripomenou at chces nebo ne.Nevim,jak velke potize u vas jsou a nevim jak moc manzelovo chovani omlouvas,kazdopadne bych ti doporucila zbavit se sve zavislosti na nem,dokud si ji uvedomujes.Mas na vyber,posledni sance s tim,ze se pujde lecit[s cimz on asi nebude souhlasit]a nebo at si doma rve do prazdna,protoze ty uz budes davno v klidu odstehovana.Vsechno si dobre promysli jeste pred tim,nez tento krok udelas,ale ne to,jestli s nim zustanes a budes to trpet dal a nebo odejdes,ale to jak by se po rozvodu nalozilo s majetkem,co bys mohla ziskat a nebo ztratit.Nenech se ukolibat recma a sliby,bylo by to jen na chvilku a dala by jsi mu tim moznost,pripravit se na pripadny rozchod a rozvod,pak by z tebe mohl stahnout i kuzi a dostat te do obrovskych financnich potizi.Zeptala bych se ho na to leceni a nic bych nepridavala,nerekla bych mu bud a nebo.Pokud by rekl ze zadne leceni nepotrebuje,zaridila bych se po svem a nez by se on vzpamatoval,byla bys uz davno pryc,bez toho aby ses s nim zbytecne dohadovala o tom co tim patri ci nepatri.Je taky dulezite si vsechno nafotit,cely dum a udelat si kopie bankovnich kont.ODSTEHOVAT SE V JEHO NEPRITOMNOSTI A VSECHNY DOKUMENTY DOLOZIT [pozdeji]U SOUDU.Zadost o rozvod mu poslat jako konecne rozhodnuti.Nevim kolik je ti,ale asi kolem 50ti.Jsi jeste mlada a stoji za to zit a ne zivorit,mas pul zivota pred sebou,neboj se a udelej krok v pred a ne vzad,jak to delas do ted.Preji ti hodne stesti!!!

Nějak jsem nenalezla odvahu od něho utéct, právě proto, že vím co dokáže. A tak jsem let po infarktu. Život s takovýmto člověkem je styl cukr a bič. Navenek-ve společnosti milý,společenský,pozorný, ale doma všichni v haptáku. Dcerky se radši honem velmi mladé vdaly a já...no odneslo to z neustálého napětí a i jiných příčin srdce-mám kardiostimulátor. Absolutně souhlasím s popelkou, magdou, Míšou2

Popelka, po 30 letech a po infarktu se těžko sbírá síla k ultimátu,k odchodu. Hledat nové bydlení, novou práci, když zdraví nic moc, to není snadné.

hezký testík...cholerik 47,5%, sangvinik 20, melancholik 22,5, flegmouš 10. To jde. Přečetly-i jste si, doufám, kolik kladných vlastností má tolik zatracovaný cholerik, a co všechno dokáže narozdíl od sluníčka sangvinického, ano ;)

Už 10 let žiju s cholerikem. Navenek společenský, doma absolutní opak. Protivný, náladový, výbušný... Říká mi věci, které mne strašně mrzí. Ale až se vyřve a vynadává tak o ničem neví a čeká že se budu taky usmívat. Ale to já nedokážu. Takže je naštvaný, nadává, řve... a tak pořád dokola. Nějak to už nezvládám. Mám deprese, je mi hrozně. Nevím co dělat. Rozejít se s ním nemůžu. Tak jak se mám naučit to snášet? Nebo ignorovat???

Já si myslím,že s cholerikem žít není tedy skutečne žádný med