Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

V oblékání jsem v podstatě primitiv. Košili popadnu vždy tu, co je navrchu, abych pak nemusel celou hromádku přerovnávat. Moje žena to ví a proto mi takticky podstrkává tu „pravou ořechovou". Vybírá i kravatu. Ráno ji najdu na ramínku u obleku, který pro daný den a situaci shledala vhodným. Oblékám se sám. Jsem prostě docela šikovný chlapík, ale pokud jde o odívání, stravování a výběr aktivit pro trávení volného času, zcela závislý na své manželce. A tak mi to i vyhovuje. Namlouvám si, že řeším důležitější problémy.
Jenom si momentálně nemohu vzpomenout jaké...

     Toho sobotního rána jsem však byl poněkud zaskočen. Na ramínku visel můj parádní letní oblek, šitý na zakázku v prestižním pražském módním salónu. Ne, nejsem snob, ale v tomto světlém, dokonale padnoucím, nedbale elegantním obleku z režného plátna si vždy připadám jako „lepší člověk". Lepší nejméně o jednu společenskou kategorii než v jiných, konfekčních oblecích.

     Raději jsem se ani neptal, kde se s ním budu producírovat. Kdybych dával pozor, mohl a měl jsem to vědět. Oblékl jsem se tedy a při snídani takticky vyčkával jakoukoliv informaci, po níž bych se rozpomněl. Ale žádná nepřicházela. A tak jsem lišácky prohodil: „Kdy vyjedeme?" Žena s udiveným výrazem opáčila: „Vždyť pro nás přijedou... A koukej jim to nové auto pochválit." A sakra. Byl jsem tam, kde předtím – v naprosté informační izolaci. Nejsem úplný sklerotik, jen některé zprávy přeslechnu, případně neudržím. „Mám pro Dášu kytku a pro Bohouše flašku Becherovky," přispěchala mi na pomoc má bystrá žena a já byl náhle v obraze. Můj vážený klient, jenž se už řadu let významnou měrou podílí na naší životní úrovni, nás pozval do svého zbrusu nového domu! Prostě párty na úrovni, kromě nás pozval i řadu svých obchodních partnerů. Budu se holt muset opět nastylizovat do role seriózního maníka a příjemného společníka, což bude jistě vyčerpávající. Inu, neměl jsem na výběr... 

     Bohouš pohladil volant svého zánovního ofroadu a položil mi kontrolní otázku: „Tak CO TOMU říkáš?" „Hmmm, paráda... jakej to má obsah válců?" „Třiapůllitru", vydechl blaženě. Počkal jsem, až nastartuje, vyjede na silnici a položil doplňující otázku: „A spotřeba?" Podíval se na mě pobaveně a vysvětlil: „Hele, já vlastně ani nevim. Mám ho teprve tejden a palubní počítač má mraky funkcí, takže to budu muset naštudovat." A pak ještě dodal: „Když si koupíš auťák za dvaapůlmelounu, tak tě přece takovýhle detaily nemůžou zajímat." „To je pravda," reagoval jsem disciplinovaně a pohlédl na svou ženu. Usmála se a to jsem považoval za dobré znamení, že si zatím počínám bezchybně.
     Jejich rezidence mě povinně ohromila. Náš dům by se do ní vešel nejméně dvaapůlkrát, naše zahrada do té jejich, pečlivě vyprojektované zahradním architektem, nejméně pětkrát, možná pětapůlkrát. „Tak CO TOMU říkáš?" zaslechl jsem za sebou Bohoušův hlas. „Hmmm, paráda... kolik TO má místností?" Podíval se na mě pobaveně a pravil: „A víš, že ani nevim? Můžeš si je spočítat, ale jenom hala má dobrejch čtvrtstametrůplacatejch." Plácl mě přátelsky po zádech a vybídl nás: „Tak pojďte, představím vás ostatním." Ve všech případech mě samozřejmě „těšilo", jenom jsem měl od širokého úsměvu poněkud ztuhlou čelist a od třesení pravicí ztuhlou dlaň. Následovala důkladná prohlídka domu, v němž bylo všechno na zakázku, včetně klik. Pokud se v domě vůbec nějaké vyskytovaly. Posuvné dveře byly opatřeny fotobuňkami a otevíraly se neslyšně v okamžiku, kdy jsme se k nim přiblížili. Prostě totální blahobyt bez kompromisů. 

     K první nesnázi došlo záhy poté, co jsme se usadili do pohodlných polohovacích křesel, potažených světlou kůží, se sklenicemi jakéhosi chutného, avšak silného alkoholického nápoje. Do „čtvrtstametrůplacatejch" rozlehlé haly totiž nečekaně nakráčel maxipes, velký jako minibus a neomylně zamířil ke mně. Z bezprostřední blízkosti mi dýchal do obličeje a přemýšlel, zda si mě oblíbí. Z tlamy mu odkapával jakýsi sliz na mé pečlivě vyleštěné boty. Nebylo kam couvnout. Ohledně případných sympatií se rozhodl kladně. Zabořil mi rozvážně čenich o rozměrech přerostlé salátové okurky do klína a pečlivě orazítkoval nejprve mé prestižní sako, poté i košili a kalhoty. „Matýsku, nech páníčka na pokoji!" formálně zašvitořila paní domu. Avšak Matýsek nedbal a dál plenil můj exteriér. Po nekonečném, traumatizujícím oslintávání ho konečně uchopila za obojek a odtáhla k sobě do prozatím bezpečné vzdálenosti. „Je to ještě štěně," uklidnila mě a dodala: „TO jsou jenom sliny, TO uschne." Pak si láskyplně vzala Matýskovu hlavu do dlaní, políbila jej na čenich a šišlala: „Vííď? Šeš joštomijej pejšánek..." Matýsek souhlasil a na důkaz své roztomilosti olízl paničce obličej. „No to víš, že jóó, šeš můj majinkej chjupatej mijáček!" 

     Podíval jsem se neutrálně na svou ženu. Nenápadně provedla to, co jsem očekával. Namířila oba ukazováky směrem dolů a mírně povytáhla obočí směrem nahoru. Smluvený signál, jenž v naší neverbální komunikaci znamená: „Nech kolty svého ostrovtipu proklatě nízko zavěšeny, cizinče." A tak jsem si ani nesundal oslintané sako, co beztak uschne samo. Vlastně bych ani nenašel vhodný objekt, kterého by bylo hodno a na který bych ho mohl pověsit.

     Bohouš zapnul plazmovou televizi s půldruhametrovou úhlopříčkou a vysvětlením, že se jedná pouze o prozatímní řešení. Až totiž bude LCD technologie u velkoplošných monitorů na dostatečné úrovni, neprodleně spáchá upgrade, update a upcosi, čemu jsem nerozuměl. Promítl nám profesionálně zpracovaný film z výstavby rezidence s mnoha trikovými efekty od projektu až k realizaci. Bylo to velmi zajímavé. Nejvíc se mi líbily zrychlené záběry řemeslníků. To byl, panečku, fofr! Ptát se na něco bylo zbytečné, dokument obsahoval vše podstatné. Investor Bohouš jej doplňoval upřesněním, co kolik stálo a řeknu vám, přestože čísla mi do hlavy skáčou sama, brzy jsem zaostal a počkal si na celkový součet. Když zazněl, rozhostilo se ticho, přerušované jenom obdivným vzdycháním dam a tlumeným hvízdáním gentlemanů. Bohumil si svůj nepochybný triumf vychutnával a vyprovokoval melounovitou konverzaci, v níž se cítil sebejistý jako šejk v harému. Bavil jsem se opravdu královsky. Již druhá sklenice mi odhalila dno s vybroušeným logem hostitelovy firmy. Jsem ovšem takřka abstinent a začalo mi docházet, že dalším drinkem bych se mohl uvést do stavu, jenž významně oslabuje civilizační nános, kterým jsem v tenké vrstvě pokryt. 

     Řeč se stočila na politiku a já dostal naléhavý signál, abych se diskuze ve vlastním zájmu nezúčastnil. Neměl jsem to ani v úmyslu. A tak jsem si odevzdaně osychal, nepříliš pozorně poslouchal a myslel si své. Všimli jste si toho také? Čím méně má kdo informací, tím více mluví. Ti, kteří nemají informace žádné, mluví neustále. Chvíli jsem se v myšlenkách zatoulal a po návratu do reality zjistil, že tématem jsou módní trendy. To mě nezajímalo ani trochu a tak jsem schválně, sobě natruc, soustředěně naslouchal. Právě probírali jistou místní, údajně nechutně zazobanou a plně zavodněnou celebritu mužského pohlaví. Prý se obléká jako socka, vůbec na sebe nedbá a mezi sobě rovnými budí pohoršení, hraničící s pohrdáním. Dotyčného znám, ale nikdy jsem si na něm nevšiml ničeho nápadného. Proboha, co si pak musejí myslet o mně? Má inteligence v tomto směru končí u stejné barvy obou ponožek. Na to si dávám opravdu pozor, neboť v minulosti jsem v tomto směru už několikrát hanebně selhal. Od té doby moje žena provádí preventivně výstupní kontrolu a mně se nic podobného prostě už stát ne-mů-že! Onen poznatek mě naplnil vděkem a uspokojením.

     V dobrém rozmaru jsem přijal další sklenici míchaného nápoje. To jsem ovšem dělat neměl. Cítil jsem se uvolněně. Jakoby z dálky ke mně doléhaly hlasy, ale já je už zase neposlouchal. Náhle mě ovládl pocit, že se na mě všichni dívají. Chvíli trvalo, než mi došlo, oč jde. Řeč byla o mně a mém saku, které obdrželo mnoho pochvalných přívlastků. Bohouš mě požádal, jestli by si ho mohl vyzkoušet, vždyť máme zhruba stejnou postavu. Neměl jsem námitky Pan domácí v něm slavil další triumf (alespoň se mu to tak z nadšených reakcí jevilo) a vyslovil pochybnost, zda mi ho vůbec vrátí. Jenomže já už byl lehce až středně těžce podroušen s úsudkem pod rouchem a tak jsem mu navrhl, aby si k saku vyzkoušel i kalhoty. Dřív, než mohl zareagovat, vstal jsem, rozepl si opasek, svlékl kalhoty a podal mu je. Některé dámy se zřejmě chystaly bozodkladně omdlít, pánové z toho měli nelíčenou legraci. Má žena se tvářila, jako kdyby se stalo něco, co se stát rozhodně nemělo, ale mně, vážení, mně to bylo úplně šumák. Bohouš kalhoty přijal a ubezpečil mě, že slipy mu půjčovat nemusím. Odběhl do soukromí a vrátil se v mém obleku. „Tak CO TOMU říkáš?" položil mi naléhavou otázku. „Paráda," pochválil jsem ho. „Vypadáš jak Bohuš Stejskal z Kurvahošigutntag, jenom ta rádiovka ti chybí." Sám jsem se tomu podařenému vtipu zasmál. Nikdo se nepřipojil a z rozpačitých pohledů přítomných jsem bystře usoudil, že až tak vtipný můj fór nebyl. Abych ho zamluvil, začal jsem šibalsky vyprávět pasáž z uvedeného filmu, jak se rychlokvašený zbohatlík a křupan Bohuš ptá paní doktorky, jestli věří v Boha. Ona odpovídá odmítavě a trumfuje tvrzením, že HO nikdy nikdo neviděl. Geniální Bohušovu repliku už jsem interpretoval vstoje. Bez kalhot, samozřejmě, což jenom umocnilo situační grotesknost. Po impozantním hereckém výkonu v tomto sitkomu jsem prý upadl naznak do křesla a s připitomělým úsměvem usnul... Vlastně znám popsané vystoupení jen z vyprávění mé těžce zkoušené ženy. Nezatvrdila se vůči mně, přestože jsem se vymknul její kontrole a nedisciplinovaně učinil okázalý pokus historicky znemožnit sebe i ji. Naštěstí se prý vyskytli i jedinci, kteří pod vlivem alkoholu spáchali horší společenské delikty, vedle nichž se ten můj jevil jako podařená taškařice. Tak třeba... ale ne, o tom snad až někdy jindy. 

     Druhý den mi Bohouš volal a se smíchem mi poradil: „Jo, hochu, chlastat se musí umět. Chce to tvrdej trénink! Ale oceňuju, žes´ mi to tady alespoň nepoblil, jako některý jiný borci. A jen tak mimochodem, dáš mi kontakt na ten módní salón?"

© aTeo

Dodatek:

     Nejspíš jste čekali jiný závěr. Byli jste snad zklamáni? Nejklišoidnější rozuzlení by jistě bylo takové, abych jako samozvaný kladný hrdina nemilosrdně demaskoval, ztrapnil, či dokonce potrestal zazobaného chvastouna. Ale... je autor povinen naplňovat očekávání čtenářů? Myslím, že ne. Právě tak, jako čtenář není povinen naplnit očekávání autorovo. Totiž že dočte jeho text až do konce. A že ho pochopí tak, jak autor zamýšlel. Bohouš, přestože se jmenuje jinak, je reálná postava. Samotný fakt, že je bohatý, není přece sám o sobě čímsi zavrženíhodným. Dává práci přibližně stovce lidem. A občas propadne sebeuspokojení a záchvatům samolibosti. Není proto o nic horší, než já nebo vy. Není ani lepší. Budeme-li však chtít tvrdit, že hodnota člověka nespočívá v tom, co má nebo je schopen získat, musíme si zodpovědět otázku, zda nemateriální – duchovní hodnoty jsou v tomto zkomercionalizovaném, mediální hnilobou nakaženém, světě dostatečně atraktivní. A pokud si na ni odpovíme upřímně, obávám se, že odpověď nebude příliš povzbudivá...

linkuj.cz vybrali.sme.sk