Stejně nejlepší Anglán byl Shakespeare. I jestli to byl, jak říkal pan Werich, ..zámek plný básníků..

Mamon je můj osud.
Mamon je můj osud.
Mamon je všecko, co neznal jsem dosud.
Mamon je první i poslední můj hřích,
nepoznat mamon, nemiloval bych...

Nevím proč, ale musím se sám sebe ptát,
vždyť kolik je na světě cest,
a která z nich má k tobě vést,
kolik je na světe otázek,
a jaké odpovědi bych slyšel rád.

Mně nezáleží na tom,
co by si o mých řádcích myslel Platon
mně záleží mnohem více na tom,
zda až budeš tyto řádky číst
rozjasní se aspoň na chvíli tvoje líc.

Závidím mušce co tě vidí
když máš hlavinku na podušce
ach, nevím o tobě skoro nic
ale čtu řádky od tebe
a něco mě hřeje a je mi líp...

Holky, chcete třeskutě romantickou báseň, kterou jsem napsal, když mi bylo 17?
Pro zasmání, samozřejmě... ;)

Z paprsků
v listí rozprchlých
stékáš jak jarní déšť...

Jdem po cestách touhy
až k branám bolesti
ve vlasech máš kvítek
jen tak, pro štěstí

A když tě trnem poraním
pošeptáš tichounce:
Jsem tvá, to nevadí...
A tvoje ruka pohladí
něžně proti srsti

Vždyť je to krásný... mně nikdo básničku nenapsal, fňuk :)

Tak v tomhle věku jsem například já štěstí na básníky, ať už s iluzemi nebo bez, neměla. Škoda, líbilo by se mi to. Synek též veršotepal - pro dívku, ze zklamané lásky - musím se ho zeptat, kdy napsal svou poslední básničku...Jeho dnes už žena, má na netu stránky a pod jménem Whitch tam má krásný věci. Pak že to s naší mládeží jde z kopce.

a dneska je ze mě regulérní cynik. ;)

A psal mi kvanta krásných veršů. Někde je určitě budu mít schované. Ale:
já, koza pitomá, jsem už tehdy chtěla vědět všechno, všechno, všechno!!!
A tak jsem se ho jednou, když jsem dostala jednu obzvláště zdařilou, zeptala, kdy, při jaké příležitosti, ji psal (čekala jsem něco jako při pohledu do zahrady, případně něco snového...). A milej Vanýsek upřímně odpověděl: Jo, tuhle? Tu jsem napsal včera večer na záchodě...

ale ta aTeova báseň se mi líbí. V šestnácti jsem taky chodila s klukem, který mi psal básně. Moc mě to nebralo, já jsem nikdy nebyla na nějaké snílky. Když jsme se rozešli, tak jsem všechny jeho básničky (ale i povídky) vyhodila, což mě dneska děsně sejří. Docela bych na to teď byla zvědavá - znovu si to všechno přečíst. Jinak - jenom taková perlička: ten kluk pak dvakrát seděl v kriminále. A za básničky to nebylo.

to bych Vanýskovi snad ani nevyčítal. Horší by bylo, kdyby přiznal, že báseň psal pro tvou předchůdkyni. Ne?

jsi mu nezlomila srdce a ta jeho poetická duše se pak vydala docela jiným směrem. Já také poeta nikdy nebyla, ale je to moc hezké, když jsou lidé zamilovaní a píšou básničky. Maminka chodila také s malířem, který jí psal básně, má je dodnes schované doma i s psaníčkama a kresbičkama. Dokonce se s ním asi před rokem sešla, po padesáti letech ta má ale nápady co?

Teda, spíš jsem psala texty k písničkám. To jsem vám chodila léta s muzikantem. Pořád jsme se scházeli a rozcházeli, protože on jako správný muzikant chlastal jako duha. A vždycky, když jsme se rozešli, tak ze mě vypadl nějaký text. ("Ach, jsem tak rozervána...") Skoro to vypadá jako "Jen ho nechte, ať se bojí", co ?
Jednou ta jeho kapela s napůl mojí písničkou vyhrála autorskou Portu.

ale mě poezie nikdy nějak moc nebrala...jedinej, koho jsem milovala byl Erben - připadal mi, že on jedinej čerpal ze života. Jo, semtam mě psychický přetlak donutil něco napsat, ale bylo mi vysvětleno, že to není ta pravá vořechová poezie, kdy básník má ideu, kterou takto tlumočí lidstvu - vcelku chápu, že verš:"já mám doma kočky velký - mejou koťatům prdelky", citlivé povahy neuchvátil a vo revolučním boji to taky není. Jedinej, kdo věřil v mého básnického ducha, byla v šesté třídě paní učitelka českého jazyka Kociánová. Upřímně jsem ji milovala a ona byla jediná, kdo se snažil nezranit mou poetickou křehkou duši. Čest její památce...určitě je v nebi!

Jediná z mých dávných lásek psala veršíky. Roky jsem toho kluka neviděla a teď před časem se mi ozval. Řekl, že se to v sobě vždycky snažil nějak zlomit, ale že už toho lámání má dost a nechá věcem volný průběh - že je vlastně duševně žena a mužské tělo má jen omylem. Momentálně má za sebou dlouhou hormonální léčbu a za pár týdnů ho čeká ta poslední zásadní změna - operace pohlaví. Když mě přešlo první překvapení, tak jsem usoudila, že je to nakonec jedno. Býval to skvělej kluk, teď z něj bude skvělá baba, protože je to prostě moc fajn člověk... a tak z něj dnes mám výbornou kamarádku o)... (a veršíky už dávno nepíše o) ).

Basne mne nikdy nebavily,jen Erbenova Kytice.Ale to uz byly pribehy,ty mi neco vypravely.Ostatni basne vyjadruji touhy a nebo jsou to kody.Hra se slovy.Ja to neumim,ikdyz jsem psavala taky basnicky,kdyz mi bylo smutno)))
Taprve kdyz Jarmila Loukotkova vypsala pribeh basnika a ke kazdemu jeho pribehu vlozila jeho basen-mi dochazelo o cem psal a co chtel rici,co ho vedlo k tomu aby takto psal.
Proto mne diky ni vyhrkly slzy,kdyz jsem cetla Villonovu baladu obesencu,diky ni jsem tu basen procitila.Nalezt tuto basen nekde ve sbirkach bez predchoziho poznani autora-nic moc mne asi neoslovi.
Klobouk dolu basnikum ale,mne by nenapadlo ze by "divka stekala jak jarni dest" tak krasne to vyjadrit))))

Ono to tak byva-nejdriv steka a potom steka)))))
Predstav si breznove deste)))

Kdybych byl vztahovačnej, poznamenal bych cosi o házení perel...
Inu, ženským se zpravidla začne "roztékat" postava a pak se z toho traumatu ještě rozštěkají. Páč kdo je za TO zodpovědnej? No jasně - dycinky jejich partner! A tak dostane, co zasluhuje: dlaní proti srsti!!!

Například tohle:

"Milujem špínu -
špína je nám vhod.
Život nás vypliv -
plijem na život."

:-))))) Na svoji obranu dodávám, že tyhle verše mě braly někdy kolem šestnácti-sedmnácti. To jsem bývala děsný éro :-))

Jak nemiluju operety, tak tři šíleně: Země úsměvů - z Číny, poetická a ze života zároveň, ti dva se nakonec nevzali. Pak Tulák - protože to je děsná sranda.
A třetí je jak už správně tušíte Král tuláků - protože o Villonovi. Měla jsme bezva knížku, životopis a v něm jeho básně. To je pak to pravé ořechové, úplně jinak se to čte, přesně jak píše JAsmina. Někomu jsem ten poklad půjčila - a do dneška se nikdo nepřiznal... snad ještě někdy vyjde,
JAk slunce nad mraky,
někdo ji má,
já ji chci taky.
Miluju tuláky ?
Ne, jen francouzské
darebáky...

Autor? Neznámý potulný básník, jakých je tisíce.

Když se směješ, záříš štěstím,
jsi jak slunce, kytka zlatá.
Když ti prší slzy z očí,
jsi jak mráček kudrnatá.
Když tě svlékám, blahem slintám,
jsi tak svůdná, jsi tak krásná,
vidím v Tobě lesní vílu,
ty má lásko, hvězdo jasná.
Když se ale na mne mračíš,
jsi jak zmije jedovatá.
Dlouhý jazyk, zuby z jedu,
dokonce i prdelatá.

Protože PRDELATÁ - to já teda jsem. No a ten dlouhý jazyk, zuby z jedu - v tom se taky poznávám :-)))

končily skoro všechny mé verše..hi hi..po láskobolném vyznání jsem to nakonec prskla do srandy. Já byla totiž pořád veselá holka, ale nešťastně zamilovaná (on o tom nevěděl). Ale přesto se mi na světě líbilo.
A tak mám doma knihu mou knihu veršů vázanou v kůži (samovýroba) s vlastními ilustracemi..

Tak třeba:
Když zrálo víno sladké
na ostrově lásky
hladil ji prý hladké
jemné moje vlásky..

Dneska bych napsala: jemné moje vrásky..haha

Jo a taky mám nedopsaný román...ilustrovaný.

Jo já měla jako holka fantazie, že bych ji mohla rozdávat.
A protože něco ještě zbylo, vyřádím se na veršovaných blahopřáních známým a příbuzným..jak jinak-s vlastními ilustracemi.