Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

      U mně se jednalo o docela banální problém (měřeno velikostí problémů těch, které v něčem podobném žijí natrvalo). Prý ode mne prosakuje odpadová voda. Nebudu se rozepisovat, už to tu je :-)). Stačilo jen se setkat s člověkem, který zauvažoval rozumně..

     My tu kolikrát – z hlediska těch nezúčastněných – radíme. Jednoznačně, rozumně. Jenže problém je právě v tom, že my ostatní žijeme ve světě normálním. Psychické násilí onu oběť v podstatě zalije jakýmsi neprodyšným voskem, skrz který se k ní žádné rozumné a jednoznačné rady nemají šanci dostat. Všechno uvažování se přetvoří jen do jednoho – do strachu, velkého strachu z nejbližšího okamžiku: co a jak a kdy „ON" udělá...(může to být pochopitelně i ona, na pohlaví osoby, která vás psychicky deptá, vůbec nezáleží). Všechno se ve vás upíná jen k jednomu – aby nebyla scéna, aby „nedošlo k průšvihu", aby byl klid...

    Tahle tři slova: chci mít klid... vám řekne každý, každá, co v něčem podobném žijí. Ať je to zoufalá ženská, která má ještě pár let do penze, je právě po delší době marného shánění zaměstnání „konečně v práci" a musí tam poslouchat svého o polovinu mladšího šéfíka, snažit se vyhovět jeho požadavkům, být úslužná i v okamžiku, kdy by s ním nejraději vymetla nespláchnutou mísu... protože je před ní vidina „pracovního poměru na dobu neurčitou"... Ať je to zaměstnanec, kterému odešel z kanclu konečně nechutný protivný spolupracovník, aby byl nahrazen neskutečně užvaněnou, trapnou ženskou, která celý den protelefonuje s kamarádkami, ječivě a halasně se směje vlastním třem dokola opakovaným vtipům, která mu svou přítomností zošklivuje celý pracovní den – ale proti které si nesmí dovolit ani náznak nesouhlasu, neboť je „velice dobře kontaktovaná na ty správné lidi"... Ano, lidé, kteří nám nevyhovují, ale se kterými nemusíme být, nám nevadí. Ale – když je máme v domě, ve škole, v práci... když před nimi není úniku... pak je to vlastně totéž, nebo téměř totéž, co mají některé ženy vypěstováno doma.

     Četla jsem studii, podle které jsou lidé, kteří si vlastně své tyrany hledají, případně si je dovedou „vypěstovat" svým jednáním. Že jsou přímo „rozené" oběti přepadení, šikany, nejrůznějších druhů násilí. Myslím, že jsou to takové ty bílé vrány, které v přírodě svým okolím bývají vyštípány, uštípány. Prostě – jinakost se netrpí. Určitě jste i vy zažili v nějaké míře už ve škole spolužáka či spolužačku, někoho, kdo se moc s nikým nekamarádil – spíš by se dalo říci, že s ním se nikdo moc nekamarádil, ze kterého bylo tak jednoduché si udělat legraci... A později to patřilo i k „dobrému tónu", otloukánka si nějakou legráckou podat.  Jak říkám – jinakost se trestá a všichni víme, že děti jsou ve své podstatě velice kruté. Ještě se neumějí přetvařovat jako my dospělí. (Pochopitelně, že nemyslím každého, každé dítě, ale ty, kteří k podobnému jednání mají už sklony.)

     A když se v podobné situaci člověk ocitne, nemyslí už „složitě" – nerozebere si problém rozumově, nepátrá po důvodech, následcích, po možných stylech jeho řešení – prostě se snaží o co nejjednodušší způsob přežití – už to ani není to: „udělala bych cokoliv, jen aby mě měl rád", ale „udělám cokoliv, jen aby se nezlobil, nekřičel, nenadával mi". Už se nepátrá po tom, jestli on má právdu, nebo ji mám já – protože „se nechci hádat, chci mit klid". „Chci přežít". 

     Asi před čtyřmi měsíci se k nám do sousedství přivdala Ukrajinka. Hezká, asi třiadvacetiletá dívka. Nedávno se jim narodila holčička. Myslím, že je přímo ukázkovým případem domácího „nenápadného" násilí. Ne, její manžel ji nehoní kolem paneláku bičem, ani si od nich nerozléhá řev, nehází se nábytek z okna. Ale vidím to v očích té dívky, v jejím jednání. Pokud vím, tak do Čech se dostala na práci, nejspíš tu byla nelegálně a „zachránil" ji sňatek. Její manžel, vrstevník mých dětí, nikdy neměl pověst hodného, slušného a už vůbec ne pracovitého. Ale – nikdy se neměl špatně :-))). Teď mi řekněte – myslíte, že vy byste někoho podobného oslovili? Co když je všechno jinak? Ale co když je to tak? Myslíte, že je nějaká pomoc?

     Uvědomme si – kolikrát jsme tu četli příběhy, které o určitých formách (řeknu to jemněji) nesprávného jednání vypovídaly. Nakonec jsme se shodli: jediným, kdo může něco udělat, něco řešit, je každý sám – jediná opravdu pomocná ruka visí každému z jeho vlastního ramene. My můžeme takového člověka jen podržet, pomoci mu v zajištění potřebných podmínek, finančně... Ale – jednat za něj? Nikdy. Protože ten, kdo by se nějak víc angažoval, se vydává nebezpečí, že přímo ona oběť jej jednou nařkne: „Nebýt tebe, tak jsem byla šťastná! Byla bych s ním, vždyť on nebyl vždycky zlý! A hlavně: nebyla bych sama!"

     Ano, ta poslední věta... nebyla bych sama... je obsahem převážné většiny smutných žádostí o pomoc –  poraďte mi cokoliv, ale jen ať nejsem sama... Proto je tolik manželství, která v podobném nezdravém ovzduší žijí dlouhá léta. Desítky let.  Ta „oběť" je už dávno všem okolo nepříjemná, neboť nic jiného od ní neslyší, než nářky. A postupem času se ze společnosti i vyčlení, protože – kdo má náladu věčně poslouchat něco podobného? Když vaše rady jsou jen házením onoho pověstného hrachu na zeď? Chraň bůh, dokonce abyste proti jejímu tyranovi zakročili – nakonec by ho i bránila.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk