po dvou letech osamoceného porozvodového života jsem zjistila, že to bez chlapa prostě nevydržím, a pojala jsem cíl = chlap v domě jako práci. Makala jsem tvrdě celý rok, kdy bez ohledu na mé požadavky na mě seznamovací agentura pouštěla o patnáct let mladší kameníky, kteří měli zájem se přistěhovat kamkoliv, kdy jsem randila s otci "úžasných" spratků, se kterými nevydrželi ani vedoucí na pionýrském táboře, ani jejich vlastní matky, a já je měla snášet, kdy jsem měla psychoanalyzovat zoufalce, kterým nikdy nic nešlo (ale opravdu nic), kdy jsem měla dělat štafáž fešákovi, který potřeboval ženskou, aby se nevědělo, že je na chlapy. Jójó, to byly časy! A když už jsem to po roce vzdávala, přišel najednou neuvěřitelně krásnej dopis, co slovo, to perla, humor přesně podle mé chuti, a i když ten člověk vůbec nesplňoval mé původní představy, už jsme pět let spolu - a už budeme furt! A verše píšu já jemu - třeba: Miluju tě nejen dneska, ať prašivá, nebo hezká. Miluju tě taky v noci, nemáš ode mě pomoci. Miluju tě do smrti - snad mě někdo uškrtí. :-) Nebojte se inzerovat!

jestli jsem ta úplně nejmladší (mám před sebou posledních pár dnů, kdy věk začíná dvojkou), ale básničku jsem dostala docela nedávno... no - řečeno slovy písně - "text není žádnej Kainar", ale byla moc, moc milá, z lásky a od srdce :-)
Zdravím, Ája