Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Jsou ale chvíle, kdy ona má nějakou krizi a řeší to výhradně s ním, několikrát a několik desítek minut denně, přestože on ji přes den navštíví – a on, kromě svých četných starostí s podnikáním, ještě řeší její problémy, na které si ona může najít nějakou vrstevnici nebo psychologa. Vadí mi, že ho bere jako partnera a psychologa a ne jako syna. Maminka bydlí v centru, my na okraji Prahy, takže žádná dálka na to, abychom tam kdykoliv mohli zajet. Samotný fakt, že jí volá – to beru, ale když to je někdy i 3x denně a tím pádem ona ví o každém našem kroku, každém detailu našeho vztahu, každé akci, které se zúčastníme (i nákupu apod.), tak mi vadí, že má naprosto zmapovaný náš soukromý život a jsme jaksi neustále „pod dohledem“. Když maminka večer zavolá, tak se přesně dozví, co právě děláme, co bylo přes den a co se očekává zítra. Příteli jsem to samozřejmě naznačila již pár měsíců po začátku našeho vztahu a on mi na to odcitoval její myšlenky, že my jsme jediná maminčina radost, protože ona vidí, jak jsme šťastní (dcera se jí poněkud vymkla z rukou, ale to se nehodí na veřejné webové stránky). Tím víc se mamka upnula na syna a jeho život, do kterého už dnes patřím i já, a vše chce prožívat s námi. A také mi dále řekl, že se mamka o nás non stop strachuje, že jsme smysl jejího života a kdyby o nás déle nevěděla (déle = cca 24 hodin!), tak by byla na nervy, že se nám něco stalo a nemohla by spát… <?xml:namespace prefix = o />

Přítel to všechno bere jako samozřejmost, vždyť je to přece jeho maminka, která chudinka potřebuje pomáhat. Já mám taky tatínka, je sám, bydlí 100 km od Prahy, ale nikdy nefňuká, citově mě nevydírá, volám mu 1-2x týdně, vidím ho 1x za 14 dní. Prostě to bere tak, že mám už svůj život.

Maminka není schopná si většinu věcí zařídit, u všeho musí figurovat přítel, řeší s ním svoje zdravotní i psychické problémy – mám dojem, že ho nebere jako syna, ale plete si ho s partnerem. Nevím o tom, že by měla nějakou přítelkyni, kámošku. Když nedávno trpěla pásovým oparem, což chápu, že je věc velice nepříjemná, musel u ní trčet každý den a foukat na bolístku. Přítel je chlap v pohodě, ale samozřejmě jako hodný syn vždycky mamince bolístky pofouká. Jeho sestra se chová tak, že když má něco domluveného, tak si jde a nesedí u mamky od rána do večera. Takže tím pádem visí na synovi a on všechno odnese.

Přitom ona má doma 2 pejsky a žije s ní přítelova mladší sestra, takže opuštěná rozhodně není. Je to výtvarnice na volné noze (před důchodem), před 20 lety ovdověla a od té doby s nikým nežila. Dětem samozřejmě tvrdí, že se nikdy už nevdala kvůli nim, protože se jim chtěla maximálně věnovat. Od malinka jim lije do hlav, jak jim obětovala svůj život a co si po smrti táty musela všechno chudinka vytrpět, aby jim udržela životní standard, který jim poskytnul táta (akademický sochař).

Danielo, prosím, poraďte mi, jak se mám zachovat. abych nikomu neublížila a přitom neměla pocit, že někdo má dozor nad mým životem a zbytečně deptá mého partnera svými problémy, které se dají vyřešit jinde a jinak.

Cítím, že už toho mám dost a nevím, jestli si mám od plic promluvit s maminkou anebo s přítelem. Jsem člověk, který hodně vydrží, ale jakmile se nějaký problém nastřádá, tak bouchnu. A já nechci bouchnout, protože pak by mě to mohlo mrzet.

Vám to, Danielo, nepřipadá od ní jako psychický nátlak?? Shodou okolností teď o víkendu se mě ptala, jestli k nám domů může volat i po 23. hodině večer, aby se ujistila, že jsme oba doma v pořádku! Nejsme děti, jsme oba zralí třicátníci. Řekla jsem jí, že se mi to zdá pozdě a přehnané, že v tuto dobu už většinou spíme.

ODPOVĚĎ:

Milá Camélie, pokusím se to všechno shrnout, ale ať na to koukám, jak na to koukám,  vidím problém nejvíc ve tvém příteli… Víš, cokoliv uděláš ty, tedy myslím tím jakékoliv „řešení“, které by jeho mámě „nabouralo“ jejich zajetý systém, tak budeš za kverulantku, rušitelku rodinného vztahu, ničitelku mateřské a synovské lásky J. Ano, pochopitelně, že chápu, že ti tenhle systém nevyhovuje, mě a věřím, že každé jiné, by taky nevyhovoval. Takhle být neustále kontrolovaná…

A cítit se jako druhá v pořadí…

Myslím, že jediný, od koho to musí všechno vyjít, je tvůj drahoušek. To on jediný může mámě říct: „hele, dnes už nevolej, já se ti ozvu zítra“, „mami, tak si to všechno sepiš, já se v pátek stavím, a nějak ti s tím poradím“… prostě ji zvykat na to, že už nemá svýho syna doma, dennodenně k dispozici. To víš, byl tam tak dlouho, že si na to zvykli a protože JIM to vyhovovalo, tak necítí ani jeden potřebu to měnit. Je to dost těžká situace, protože určitě nechceš být označována a brána jako vetřelec… Je to děsný, chápu.

Ale – protože jak vidím, jste stále spolu – jsi opravdu jeho „milovaná, jediná“, i když by nejraději asi (a jeho maminka tuplem), abyste měli nějakej velikánskej byt, kde by měl obě…

Zkus to trošku nabourat tím, že budeš jeho mámě volat ty. Ne, nečerti se, víš, já myslím, že bys „jako“ převzala jeho štafetu – ale tím pádem budeš informace udělovat a cenzurovat ty, a především, on si poznenáhlu odvykne na dennodenní kontakt… Prostě – ty mu řekneš, že už jsi s jeho mámou mluvila a že je vše ok. A tím pádem odpadne jeho volání…  A budeš jí říkat jen to, co TY uznáš za vhodné. To už pak samozřejmě jde zase uvolnit, uvolnit… A pak ji můžeš dejme tomu pozvat na neděli odpoledne na kafíčko (to je jen návrh…). Třebas se ti to nakonec povede usměrnit tak, že k vám prostě bude jednou týdně chodit, pobude, popovídá si a …. J – co ty na to? Napiš, já se opravdu budu snažit vymyslet něco, co by ti z téhle zapeklité situace pomohlo….

daniela - poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk