Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Z deníku:

     Na odlet jsme přišli včas. Na decimálce nám nejdříve zvážili zavazadla, potom i nás. Udaje o váze musí být přesné. Malé letadlo má přesně vypočtenou nosnost, kterou nelze překročit. Dokonce se váží a přesně počítá i palivo nutné na cestu a váha ostatního vybavení letadla. Na osobu máme okolo 10 kg, nepropašujeme ani gram navíc. Čekáme asi dvě hodiny na odlet. Pak přichází pilot se zprávou, že dnes už nepoletíme. V noci pršelo a včera opravená přistávací plocha je dnes opět nepoužitelná. Nedá se nic dělat, snad zítra. To jsme si museli říct ještě dvakrát. Konečně jsme odletěli. Pilot dlouho krouží nad baliemským údolím, aby nabral potřebnou výšku k překonání čtyřtisícových hor. Motor těžce a namáhavě mručí, vrtule ztěžka zabírá o řídký vzduch, plně zatížený letoun se pomalu, těsně nad horami vleče směrem k našemu cíli. Sedlem jsme prolétali jen tak tak, že jsme nezavadili podvozkem. Ani najít naše letiště v moři hustého pralesa nebylo lehké. Po dlouhém letu je zajímavé pozorovat práci pilota. Je to zkušený chlapík, Američan a tady už má něco nalétáno. Zorientoval se podle řeky. Přiletěl k ní, našel známé místo, pak letěl kousek podél ní a u malého přítoku kolmo odbočil. Asi deset minut letěl přímo na azimut a pak se před námi objevilo směšně malé letišťátko. I s vesnicí nemá dohromady snad ani 700 metrů čtverečních. Přistál bravurně. Dorolovali jsme k "odbavovací hale". Pod dřevěnou stříškou na čtyřech kůlech je tu jedna lavice z hrubých klád. Z dřevěných domků nás přichází přivítat lidé. Letadlo sem nelétá každý týden a tak je to malý svátek. Zavazadla si vykládáme sami. Loučíme se s pilotem a znovu se ujišťujeme, že ví kdy a kam má pro nás přiletět, abychom se dostali zpátky. Vše je OK, tak ahoj, dobře doleť Tome a hlavně se pro nás vrať!!!

     Tak jsme tady. Konečně na dosah cíle. Už z letadla jsme za nízkého letu viděli dva domy skutečně postavené v korunách stromů. Až nahoře, vysoko nad zemí. Okamžitě jsme si zaměřili azimut podle palubního kompasu, ale pilot pak ještě několikrát změnil směr a tak toho moc nevíme. Ale máme jistotu, že tu stromoví lidé skutečně jsou. Dnes se už nikam nedostaneme. Musíme zde přespat a na cestu se vydáme zítra ráno. Zatím zkoušíme dozvědět se co nejvíce o současné situaci, domlouváme s domorodými průvodci trasu cesty, kterou bychom chtěli jít. Dlouho s nimi diskutujeme o tom, zda je to možné, jak dalece je to skutečně nebezpečné, kolik věcí s sebou můžeme vzít, zda opravdu potřebujeme či nepotřebujeme nosiče atd.. Nekonečné dohadování trvá až dlouho do noci.Nemohli jsme ani dospat. Ráno skutečně vyrážíme. Konečně se začíná naše expedice k lidem, kde se čas zastavil před tisíci let. Tam kde se čas zastavil už dávno v době kamenné snad i o chvíli dřív. Jdeme k lidem, které strach z jejich divokých a nepřátelských sousedů vyhnal vysoko do korun stromů. Jdeme k lidem, jejichž sousedé museli ze strachu před nimi učinit stejná opatření. Jdeme ke Korowajům a pak dále ke Kombajům. Jdeme k nejdivočejším kmenům stromových lidí žijících na Irianu stále stejně jako v dobách dávno minulých. Jací budou? Jak nás přijmou? Dovolí nám vůbec se přiblížit? To vše se nám honí ráno hlavou. Jsme plni očekávání nadcházejícího dobrodružství.

     Začíná to dobře. Hned pár desítek metrů za vesnicí nasedáme do ručně vydlabaných loděk z jednoho kusu stromu. Loďky jsou vratké a naše váha zvedá hladinu ponoru sotva dva centimetry od okraje. Sedíme a bojíme se pohnout a snad i dýchat. Převrátit loďku nám přijde velmi snadné. Později když už jsme vypluli z maličkého přítoku na Velkou řeku a plujeme nahoru proti proudu, poznáváme, že jsou vydlabanky docela stabilní. Mělká místa přecházíme pěšky, jdeme vedle loďky a tlačíme ji přes kameny a malé peřeje. Za řekou nás čeká jiný svět, kam si i z místních troufne jen málokdo. Za Velkou řekou je tady pro místní obyvatele velké neznámo. Za řekou je jen moře zeleného pralesa, velcí pštrosi Kasuáři a obávaní stromoví lidé. Sem se jen tak na procházku nechodí.
      V místě, kde jsme se vylodili, je jen malá pěšinka, jediná cestička. Je úzká a ztrácí se v přítmí hustého pralesa. Už po ní asi dlouho nikdo nešel. Chvilka příprav a konečně se vydáváme k vytouženému cíli. Vpředu jde náš domorodý průvodce s mojí mačetou. Ještě že jsem ji vzal. Tady je to obrovská vzácnost. Pak jdeme my a poslední jde náš druhý průvodce. Trvalo to jen chvíli a už se brodíme skoro po kolena řídkým blátem. Pak zase vodou a tak se to střídá. Drobných škrábanců a odřenin přibývá. Občas jde cesta po kládě. Někdy po široké, jindy po tenké. Klády jsou obvykle 20 až 80 centimetrů vysoko. Balancování s batohem a v trekkingových botech po kluzkém dřevě je docela náročné. Když někdo sklouzne a spadne z kulaté a kluzké klády, znamená to většinou, že mu přibyla další odřenina, další brána pro případnou infekci, která se v těchto podmínkách bude jen těžko hojit. Většina drobných poranění tady má tendenci hnisat. Poléváme ranky silnou desinfekcí, natíráme framikoinovou mastí, zasypáváme framikoinovým zásypem a doufáme, že to pomůže. Pro jistotu jsme s sebou vzali i silná antibiotika. Už máme všichni udělané hole na opření a vyvažování, přesto jsme občas vděčni za nabídnutou ruku. Pomalu postupujeme krásným, věčně zeleným deštným pralesem. Kocháme se pohledy na zajímavé masožravé rostliny a pokoušíme se zahlédnout velkého pštrosa Kasuára, jehož nezaměnitelné výkaly tu stále nacházíme. Při takovém pochodu ani nevnímáme čas. Je to obtížné i fyzicky značně namáhavé. Znovu krásný deštný prales, ale také bláto, voda, klády, bláto, voda, ... Nemá to konce. Konečně je před námi první paseka a první dům nahoře na osamělém stromě. Bohužel je opuštěný. Když stromoví lidé vyčerpají obydlené místo, tak se prostě přestěhují jinam. Chvíli jsme si odpočinuli a šlapeme dál. Bláto, voda, klády, ... Kolikátý už den? Co tady vlastně chceme? Proč to všechno děláme? Stojí ta námaha za to? Tiše šlapeme a hledáme odpovědi na tyto otázky.

     Cesta se začíná rozšiřovat, objevují se na ní i stopy prasat, neklamná známka blízkosti lidí. Nedočkavostí jsme přidali do kroku. Najednou se prales prosvětlil a my přicházíme na mítinku. Uprostřed stojí strom a na něm, skoro 40 metrů vysoko v jeho koruně stojí normální dům. Na rozdíl od jiných kmenů žijících na Nové Guinei nestaví stromoví lidé kruhové, ale obdélníkové domy se sedlovou střechou o půdorysu cca 4 x 10 merů. Tedy takové na jaké jsme zvyklí z českých vesnic. Jen stavební materiál je jiný. Domy na stromech mají konstrukci z větví, podlahu a stěny z kůry ságové palmy a střechu z listů ságové palmy. Zvláštním způsobem musí být upravena nezbytná dvě ohniště , sloužící na vaření. Jedno je mužů a druhé je žen. Ohniště je na dřevěné podlaze v malé ohrádce, která je vyplněna hlínou. Díky tomu se ohniště nepropálí podlahou a nespadne dolů. Stejně jako jsou dvě ohniště, je celý dům rozdělen na dvě části. Jedna je mužů a druhá patří ženám a dětem. Stromoví lidé jedí i spí odděleně. Dokonce ani během dne nemají ženy do mužské části domu přístup. Vlivem větru se celý dům i se stromem kymácí. To bylo příjemné při večerním usínání. Vše co je v domě muselo být přineseno po tenkých svislých tyčích se záseky, které slouží jako jediná přístupová cesta ke šplhání nahoru. Některé věci se dají vytáhnout dlouhou liánou. Dole na pasece mezi pokácenými pralesními velikány roste několik banánovníků. Z lesa přinesou sladké brambory. Hlavní potravinou je však mouka z kmene ságové palmy a chutní, jemně nasládlí, tuční, jako palec lidské ruky velcí a tlustí ságoví červi, hlavní zdroj proteinů. Jako skvělá pochoutka a doplněk stravy jsou ulovená zvířata, zejména velcí kasuáři a malý stromový hlodavec kuskus. Vítané jsou i housenky, hadi, sladkovodní korýši a ryby. Při slavnostech zabijí i malé prasátko. Vynikající je také omáčka z Buamery (známé jako pandan, latinsky Pandanus utilis), podávaná se ságem, nebo sladkými bramborami. Jediným oblečením korowajů je jakýsi špunt ze zelených listů na penisu, přičemž je penis schován někde uvnitř. Ženy nosí sukénky z provázků upletených jak jinak než z vláken Ságové palmy. Dodnes používají kamenné nástroje a nože z kostí kasuárů. Zážitky a poznatky získané z několikadenního soužití s Korowaji nám bohatě vyvážily všechny útrapy náročné cesty. Na odřeniny a pozvolna hnisající rány si tady, snad i několik tisíc let zpátky v evoluci lidstva, v ráji živé archeologie, nikdo z nás ani nevzpomene.

     Než jsme se vydali na další část naší expedice, ke Kombajům, tak jsme v džungli nalezli ještě několik obydlených domů a naše setkání s lidmi jiného světa byla vždy nezapomenutelná.

Zkrácená a upravená ukázka z knihy Petra Jahody "Nazí a divocí" (Korowajové – stromoví lidé) (Mladá Fronta 2001)

linkuj.cz vybrali.sme.sk