Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Tyhle dny jsem, stejně jako převážná většina Evropanů, toužila jen po jednom – trošce chladu... Špatně se nám existuje, v takových vedrech. Pátek osmadvacátého, na který jsme si naplánovali slet děvuch kudlankovitých, byl meteorology dokonce označen za jeden z nejteplejších. A jak to tak bývá, alespoň tedy u mne, shluklo se mi na tento den plno plničko různých akcí. Do poslední chvíle jsem také ještě odpovídala na „upřesňující dotazy" ohledně zaměření dané lokality. Po čtvrté hodině jsem však jen bafla maskota, krásnou kudlanku, kterou mi přivezl syn z jedné své návštěvy zoologické zahrady.

    Myslím, že ústecké... nebo je zezplzně? Původně jsem tuhle krásku chtěla položit před sebe na výstupní stanici metra, hezky na odiv všem kolemjdoucím, ale ... přeci jen jsem si netroufla :-))). Tak jsem ji nechala jen nonšalantně vykukovat z tašky, kterou jsem měla přes rameno. A – pak už to začalo. Měla jsem velkou radost, že se můj itinerář osvědčil a virtuální kudlanky se začaly měnit ve velice živé a milé kamarádky. Přiznávám, že v samotné restauraci mne pak na naše dohodnuté místo dovedla Kamila, která tam, narozdíl od nás, dojela včas a už měla všechno projité. Já, samozřejmě, jsem schopna zabloudit i na svém balkóně. 

     Věřte nevěřte, kdybych napsala „po krátké chvilce", ještě by to byla dlouhá doba, pokud bych měla popsat celý čas, než jsme se skamarádily. Měla jsem pocit, že se sešlo pár děvčat, která se znají už dááávno...  Povídalo se opravdu o všem možném, devadesát procent času jsme se ovšem smály. Teď trochu odbočím: víte, když si tak sedím u počítače, sama v pokoji, píšu články, čtu vaše reakce, odpovídám na e-maily – tak sice vím, že jsme  „skutečné" a s mnohými jsme vzájemně kamarádky už dlouhou dobu, ale teprve tam, při tomhle setkání,  jsem si uvědomila jistou „stejnost". Ano – něco máte společného: přívětivost, kamarádskost... a to, co jedna má velká kamarádka nazvala symbolem kudlanky: laskavost. 

     Bylo to opravdu fajn, Alenka T. prokázala, že je přímo "vesmírně" vtipná a pohotová nejen písemnou formou, že její humor je nezdolný. Wendy si, stejně jako Jarka alias Bára, přivedla posilu. Jedna syna, druhá manžela. Oba – příslušníci mezi kudlankami ohroženého druhu – si posléze, díky jen občasné Jarčině pomoci, celkem porozuměli. Jen by mě zajímalo, jestli se bude shodovat i to, co o tom pak řekli doma oni :-))). Ale ne, to si jen dělám legraci – Michal válel.

     Mě se hned ze začátku povedla taky nádherná věc...Určitě to znáte i vy: jak jsem byla šťastná, že nakonec všechno dobře dopadlo, že jsme se sešly, tak se mě obrovské napětí spadlo a projevil se totální nedostatek spánku během minulé noci (na něco se přeci musím vymluvit, i když je pravda, že jsem neměla na spaní prostě čas)... Najednou jsem měla krásné okno, přímo výstavní, ukázkový auzlág, jak se říká. Stála přede mnou Bára, za ní její galantní manžel a já se ptám: „A ty jsi která? Znám tě?" Až její vykulené oči mne trochu probraly k životu...
     Snažím se vzpomenout, o čem jsme se tak bavily nejvíc – ale, jak už jsem jednou napsala, bylo to velmi různorodé. Rozhodně jsme zjistily, že jedním ze znaků kudlanek je „výroba kvalitního synka". Směla bych tedy předpovědět Johance, že to bude I.A. chlapeček? No děvčata, není to snad s těmi kluky pravda?  Čímž bych chtěla nenápadně naznačit, že jsme hromadně pomlouvaly své potomstvo. :-))) Nějak si také nevzpomínám, že bych slyšela něco jen málo děsivého o dcerách... 

     Kupodivu, jestli i nadále bylo všude dusno-hnusno-vedro, tam, kde jsme seděly my, resp. oni, (abych neupřela pánům jejich měkké „i"), bylo velmi příjemné počasí, občas dokonce i chládek! Obsluha se snažila, všechno nám vycházelo...  Opravdu, vyvedlo se... A pak už byl večer, už jsme musely domů. Jen, ještě na cestu, jsme si objednaly kapučinko. Uděláme si ještě lahodnou chuť před odchodem... Servírka přinesla hrnky, nahoře se bělala pěna, na ní lehýnký nádech skořice. Napily jsme se... Nebudu vás napínat. Nahnědlá voda, ze které zvolna mizela troška pěny, neměla žádnou chuť. Snad náznak. Náznak kávy, náznak mléka. Dostala jsem vztek, protože jsem se cítila tak trochu vinna – já přeci tuhle občerstvovnu vybrala. Zavolala jsem proto servírku a požádala ji (zatím velice mírně a slušně), zda by mohla zavolat pana vedoucího. Nebyl. Tak pana zástupce vedoucího. Nebyl ani ten. A o co že se nám jedná? OK, tak jsem řekla, o co se nám jedná. Servírka odvětila, že je to nesmysl, že jim to vyrábí stroj... Respektive – udělají presso, vezmou mlíko, vodu... Odešla s tím, že se poradí s tou druhou :-))). Když přišla, tvrdila znovu, že je to všechno správné. No, přátelé, kdyby to „kapučino" bylo ve sklenici, mohli byste skrz ně klidně číst... 

     To už mi bylo dost trapně a tak jsem se rozhodla: „Slečno, dobře. Mám návrh: jsem zaměstnaná na ČOI, ale jsem zde teď soukromě. Pokud souhlasíte, přineste zavírací skleničku, lepenku, papír, propisku a vaše razítko. Nalejeme „toto" do skleničky, podepíšeme, a já sem přijdu v pondělí oficiálně, dám si další kapučino, obě pak odvezu do laboratoře a uvidíme.... Souhlasíte?" Slečna pozměnila výraz a po krátké době uvažování prohlásila: „No, já za ten stroj nemůžu ručit... To zas já nevím, jestli se třeba něco nestalo... Ale rozhodně vám to vezmu zpátky a nebudu počítat. Souhlasíte?" Souhlasila jsem, tak jsme ještě zaplatily svou útratu a odcházely.  Michal, který šel kousek za námi, přeci jen se zas tak halasně k babinci nehlásil, nás najednou zavolal: „Hele, nechcete vědět, co o vás tady ty dvě dámy právě prohlašují?" No samozřejmě, že jsme to chtěly vědět...  „No, takže: píp, píp, píp, píp...", jinak si dosaďte nespisovná pojmenování rozmnožovacích orgánů obojího rodu...!" Odcházely jsme se smíchem. Jen já  si uvědomila, že pro příště musím najít jinou restauraci... Protože fakt nevím, co by nám do toho kapučína zdejší servírky příště přidaly... :-)))
daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk