Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Hárá mi fenka Fifinka.. Tak jsem pietně vzpomněla svého loni zesnulého psa Alíčka, který se dožil patnácti let. Jeho otec byl Rony – čistokrevný papírový dlouhosrstý jezevčík – obecně zvaný Halašův zm

     Takže příbuzenstvo opravdu různorodé... Ale byla to hezká a nesmírně chytrá fenka, která dokonce uměla i telefonovat – namouduši!!!  A – jako vždycky – psa jsem nikdy nechtěla. Jednou jsem svým sousedům a přátelům Burešovým hlídala Mikinu se štěňátkem po dobu, co malovali. Když jsem je šla vrátit, tak se mě Věra Burešová zeptala, jestli se mi to štěňátko líbí."Ježiš, je překrásný", odpověděla jsem. "Tak je tvoje!" a přibouchla mi dveře.
     Alík byl fakt osobnost, byl nesmírně chytrej a i ve stáří se učil nové věci – a pak, že starého psa... atd. Vypadal jak jezevčík na dlouhejch nožičkách a byl jedinej jezevčík na světě, kterej vyskočil do výšky metr šedesát. Již jako malé štěňátko mě málem prohodil oknem. Chystala jsem se jít nakoupit a to Alík vždycky šílel a lítal a tancoval a vyskakoval, protože věděl, že půjde taky a dostane zmrzlinu – za tu by položil život. Zrovna jsem byla v polovině oblékání kalhot, když na mě zezadu skočil, a to těsně nad kolena...  já ztratila rovnováhu a letěla jsem ven oknem (máme totiž v pokoji velikánská okna, která začínají velmi nízko).  Na poslední chvíli jsem se chytila parapetu.... no, a pak už se nikam nešlo, protože jsem dostala hysterickej záchvat. Smála jsem se jak blázen, protože jsem si představila, jak bych v pojišťovně obhajovala tuhle pojistnou událost: jak tříměsíční štěňátko prohodilo oknem mě, která  měla v té době devadesát kilo čisté váhy.
     Když mu byl rok, tak jsem ho šla na místní úřad přihlásit. Dostalo se mi formuláře, který byl zřejmě určen pro nóbl psy – takže tam byly kolonky jako otec psa, matka psa, rasa psa a tak podobně. Vyplnila jsem žádané následovně:
Jméno psa: Alík Peroutka
Rasa psa:    Mix
Otec psa:    Rony Halaš
Matka psa:  Mikina Burešová
     Myslela jsem si totiž, že by ten pes měl znát své rodiče a mít své dobré jméno, I když není von ani CACIB.   Alík tu byl slavnej – všichni na něj vzpomínají – je fakt, že ne všichni s láskou. Ale fenky ho milovaly. Jeho největší "úlovek" byla čistokrevná, papírová černá doga, kterou obšťastnil na cestě před hospodou U Taterů. Celé osazenstvo hospody bylo venku a pozorovalo akt. Po jeho ukončení mu zatleskali a dali mu chleba namočenej v pivě. Pochopitelně, že jsem se nezajímala, jak vypadala štěňátka, neb by mi v tomhle případě šlo patrně o život.
     Strašně rád se mnou chodil nakupovat do místního krámu. Vždycky jsem mu koupila míšu nebo eskymo, nebo něco podobného. Jednou  se stalo, že u krámu čekala na autobus skupina francouzsky hovořících Švýcarů. Vždycky, když jsem dávala Alíčkovi tu jeho zmrzku, tak jsem napřed sloupala čokoládu a až když ji snědl, tak jsem mu po kouskách dávala zmrzlinu a nakonec olízat špejli. To jsem dělala i ten den.  Najednou jeden z těch turistů začal řvát: "Regardez, regarder, il chein manget le chocolat!" – tak jsem mu vysvětlila, že ani tak ne tu čokoládu, jako tu zmrzlinu. No on byl nadšenej a ptal se, co je to za rasu. Tak říkám, že je rasy "melange". "Aha – pes celé vesnice? Hahaha" – "No, to pozor!", odpověděla jsem, ten pes je ze slušné rodiny a jeho rodiče jsou v podstatě manželé – kdyby u psů bylo něco takového možné. Mají spolu štěňata každou sezonu!" Tak mi podal housku a zeptal se, jestli by ten pes žral i housku -(Alík žral všecko)... dala jsem tedy pejskovi kousek housky a ten ji, pochopitelně, slupnul jak malinu. Celý švýcarský zájezd mu nadšeně zatleskal. Pak mi jedna paní dala kolečko salámu a řekla, jestli by jedl salám. Když jsem Alíkovi vyndala ruku ze žaludku – tak mi podala balíček, ve kterém bylo dobrý kilo vysočiny.  Dala jsem psovi ještě kolečko a šli jsme domů.
     Doma jsem vyrobila spoustu chlebíčků a můj muž koukal jak blázen a vyděsil se, že snad zase zapomněl na nějaké výročí, nebo svátek, nebo tak něco. 
Alena Tomková

linkuj.cz vybrali.sme.sk