Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Na odpočivadlo jsme dorazili už po západu slunce.

Než jsme vystoupali do posledního odpočivadla – 1,5 Mile Rest house – byla už tma. Jediná světla byla vidět nad námi ve výšce dobrých 300 m na okraji kaňonu. Nám zbývalo, jak už název odpočívadla napovídá, ještě 2,5 km. Ten poslední úsek byl už jenom o vůli. Nebýt toho, že se bojím všemožné havěti v divočině - jako jsou jedovatí pavouci, škorpioni a snejkové a taky té noční zimy – snad bych si někde sednul a počkal na ráno. Co vím s určitostí je, že se tu dá narazit na pumu, která je jinak dost plachá, ovšem, když nemá mladé. Jinak to prý není úplně to nejlepší setkání, co by vás v tom případě právě potkalo. Ale byli jsme dva a tak jsme se vlekli pomaloučku opatrně nahoru.

Vidět ta pomalu se přibližující světla nahoře, bylo pro nás velmi motivující. Když se před námi objevil tunel, věděl jsem, že už to zvládneme. Už jsem o něm slyšel a tak okraj už byl blízko. Možná ani ne kilometr... Naštěstí vedl rovně a nebyl moc dlouhý, tak jsme ho proklopýtali ve zdraví.

Vyšli jsme z té díry opět do civilizace přesně za 12 hodin, tedy v 9. 20 v totálně propoceným oblečení, alespoň já s tvarohovejma nohama, co toho už moc neujdou. Kyvadlová doprava v parku končí hodinu po západu slunce, to jsem věděl. Ale kde honem najdeme zastávku na ten poslední autobus, to už ne. Když se to podařilo, viděli jsme, že ten náš už je pryč. Tak to je dalších pár mil po okraji k zaparkované káře, protože po okraji kaňonu jsem věděl, kterým směrem jít. Po silnici bychom se v noci ztratili asi určitě. Je to docela velký město i když se to jmenuje Grand Canyon Village, tedy vesnice, v níž je zdejší turistické centrum tohoto národního parku. To nám ještě chybělo. Navíc v dálce začaly pěkné blesky. Jó a bouřka na horách mezi stromy, to bude asi móóóc pěkný . . . Helena ale prokázala, že jsem ji na tu výpravu nevzal zbytečně (když už si ji vymyslela). Šla se zeptat do posledního autobusu toho dne, kam že to jede. Podle modré barvy bylo jasný, že jiným směrem než potřebujeme, ale znáte ženský. Když chtějí a mají na to vhodnej exteriér – a to Helena rozhodně má – může šofér zjistit, že mu to vůbec nic neudělá, když udělá výjimku a zaveze nás kam potřebujeme. Stejně jede prázdnej, tak co... a každej dobrej skutek se prej každýmu někde přičítá k dobru. Tak nás dovezl až před ložnici.

Být v tom autě sám, asi bych nenašel sílu se ještě umýt. Takhle jsem vyškráb´ poslední zbytek sil a alespoň ty nohy . . . Ráno nás probudil projíždějící autobus z kyvadlové dopravy. Hodili jsme se do gala, právě začali přijíždět noví turisté, natěšení na ten "pohled do kaňonu". Bylo to jen pár kroků, tak jsem se šel podívat taky. Znovu na tu díru, kde jsem před pár hodinama byl až na dně!

Každej měl hned foťák, kameru a někdo dalekohled, aby se podíval, jak to tam dole vypadá. A já tam s Helenou byl! Byl to příjemnej pocit, stát vedle nich, nic neříkat a vědět svý... Jenom dva malé puchýře, to byl dobrej výsledek včerejší procházky. Helena na tom byla podobně. Vypravili jsme se shuttle busem na obhlídku a nákupy do vesnice. Hezké počasí včerejšího dne bylo pryč. V poledne se kolem pořád motala nějaká bouřka a zatímco jsme obědvali, napadalo venku asi 10 cm ledových krup.

Tak takhle vypadá léto v Grand Canyonu. Ještě, že to počkalo, až vylezeme ven z té díry. Chytit to počasí cestou, tak vážně nevím. Nakonec ten výšlap skončil šťastně. Ani jsme si neuvědomili, že včera, když jsme šli dolů, byl červenec – třináctého . . .

Toulavej, Plzeň

P.S. Další fotografie z Toulavého putování najdete TADY.

linkuj.cz vybrali.sme.sk