Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Vše vypadá, že je všechno v pořádku, ale bohužel mé problémy s matkou přetrvávají. Do dnešního dne když k ní přijdu brečí a stěžuje si, že zůstala na všechno sama, že už ji nikdo nemá rád...pokud ji něco nezařídím tak jak ona chce, hned mi to vytkne. Neustále mi předhazuje to, že proč u ní nechci sama přespat, vždyť k "němu " nemám žádné povinnosti. Jezdím za ní téměř každý týden. to aby abych na chvíli mohla být s ní a zároveň jí pomohla třeba s úklidem. Je ale velmi málo společných chvil kdy se s mamkou cítím dobře, vlastně bych mohla napsat, i když velice nerada, to, že my dvě si nemáme o čem povídat. Já mám teď velice krásný život, s přítelem si ve všem rozumíme a co je hlavní máme se moc rádi a plánujeme naši společnou budoucnost. Pomáhá mi ve všem...nákupy, úklid, pere, rád se mi motá v kuchyni, no prostě dělá hodně věcí a ještě ho to nesmírně baví. Jenže o tom já s mamkou nemůžu mluvit, protože ho pořád nemůže snést. Někdy mi dokonce řekne, že je to taková "domácí slečinka". Když jsme u ní  oba na návštěvě, tak s ním pokud nemusí nekomunikuje.

     Prostě, Milá Danielo, nevím co si mám s tím počít. Moc se snažím mamce pomáhat, nejsem na ní nijak zlá nebo hrubá, prostě jen bych si přála, abych mohla žít svůj vlastní život s pocitem, že mi to ze srdce přeje . S přítelem jsme o tom mockrát mluvili, on ale začíná být "mírně" naštvaný, protože nemůže už snášet ty neustálé poznámky mé mamky na mně. Dohodli jsme se oba na tom, že do svatby to budeme částečně snášet, pak už naše trpělivost nebude tak shovívavá. Prosím Tě, Milá Kudlanko, poraď mi... jak mohu tuto situaci ještě řešit !? Mám opravdu strach z toho, že situace se nezmění ani po svatbě...Moc děkuji, Martina

ODPOVĚĎ:

     Milá Martino, připomněla jsi mi situaci (ach, dávno tomu J), kdy jsem se něčím podobným trápila i já… Když jsem tenkrát řekla mámě: „Mami, ty jsi hrozná, to se nedá vydržet…“, tak mi s úsměvem odpověděla, že mám smůlu, že, bohužel, už bude jen horší a horší…Jo, je to pravda. K stáru se bohužel jen zvýrazňují všechny naše mizerné vlastnosti J. Musíš si uvědomit, že maminka opravdu bude čím dál tím horší a horší… Ale – je to možné všechno nějak zvládnout, jen to chce na obou stranách trochu pochopení, tolerance. Vy máte svým způsobem obě pravdu: maminka si uvědomuje, že její milovaná holčička už definitivně dospěla a odchází do vlastního života, že ji čeká jen dlouhá doba samoty a smutnění. Ty naopak jsi celá rozjásaná z nového začínajícího života… A tohle nejde moc dobře dohromady.

     Je to, holka, všechno teď na tobě. Zkus to s maminkou jinak. Než k ní pojedeš, tak jí třebas den předem zatelefonuj, zeptej se, co potřebuje atd., řekni jí, že se na ni těšíš, že bude bezva, když budete zase chvíli spolu, že bys se s ní potřebovala o něčem poradit… Hele, já vím, že asi nic nepotřebuješ, ale měla bys si – alespoň občas – vymyslet něco, co bys „jako“ od ní potřebovala – nějakou radu, atd. Víš, abys jí – alespoň pro začátek – dala najevo, že ji ještě trošinku potřebuješ…že není už tak nepotřebná, opuštěná, ona se proto přímo topí v tom smutku…(Snaž se ji pochopit, ber to tak, jako kdybys se najednou rozešla s milovaným mužským – a to ona ta láska mateřská je ještě silnější.  To víš, uvědom si, že jednou, až budeš i ty mít ten nejhezčí život za sebou, budeš mít stejný vyhlídky jako ona… poznáš, jak zlý je cítit, když ti dcerka nebo syn řekne, že na tebe už nemá čas ani náladu, a najednou zůstaneš sama…)

     Asi bys jí taky měla předem – třebas v tom telefonu – už říct, jak dlouho asi u ní budeš, tím se vyhneš tomu, že ti bude říkat: jé, ty už zase jdeš pryč? Atd. atd.  Neboj, já věřím, že by si měla zvyknout… Průůs-švih je, jak se chová k tvému příteli. To je fakt ryzí žárlivost. Nedochází jí, že partnera si budeš vybírat ty a nemůže ti ho vybírat ona, že se s tvým výběrem musí smířit, děj se co děj, i kdyby nakrásně měla pravdu, a ten tvůj byl úchylný vrah nemluvňátek J. Protože do lásky si prostě nikdo nenechá mluvit – ať je to jakkoliv. Zkus v tomhle případě trošku „vytáhnout drápky“ – řekni jí, že buď se k němu bude chovat líp a vezme ho konečně na vědomí, a budete se vídat takhle jako teď, nebo se taky může stát, že budeš nucena své návštěvy omezit… Hele, neříkej to takhle drsně, ale rozhodně to musí vycítit… Řekni jí třebas, že by mohl i on jí přinést nákup, když ty nebudeš moct, že to může být s vámi třemi docela fajn, ale že to záleží i na ní. Že vy se snažit budete, že ty ji máš moc a moc ráda, ale že jsi šťastná se svým milým a vybrala sis ho pro život, takže… Tohle se jí opravdu neboj říct J.

     Jak říkám, je to všechno na tobě, teď jsi vlastně ty ta „rozumnější“ – zkus si proto předem vymyslet něco, v čem se shodnete, o čem si můžete trochu povídat. A věř mi, že pak už nebude jen plakat a skuhrat a vyčítat… Ahoj, když tak se zase ozvi :-))) daniela.

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk