Nevím, neviděla jsem vás, neznám -vás..možná se snažíte až příliš. A proč si dáváte schůzky v restaraci..proč ji nevezmete třeba na procházkzu, nebo na Petřín, můžete povídat, být vtipný a okouzlující a když se s vámi bude cítit dobře a bude se báječně bavit..nemusíte jí koupit ani housku.

umět si stanovit hranice, abych nebyl za hajzla, ale ani za blbce (za toho "moc hodného") Nikdy jsem teda nečekala, že by za mě (kór neznámý) chlap platil, ale jak psala Alena T., schůzka se dá přece vymyslet i jinak. Přestože nepochybně existuje "jisté" procento ženských, které si takhle snadno přijdou k občerstvení, asi se ale ani u těch poctivých nedá očekávat, že ti hned řeknou konečný verdikt. Odmítnutí se neříká zrovna snadno a taky někdy si to člověk potřebuje trochu srovnat v hlavě, jestli tomu dát ještě šanci nebo se na to vy...
S tím seznamováním ti to nezávidím. Taky jsem to řešila (i když přes internet nikdy). Chce to prostě zkoušet a nevzdávat to, i když je to vysilující. Hodně štěstí.

který udělal podobnou zkušenost. A tak si nechal v tiskárně natisknou kartičky o velikosti navštívenky s textem: "Bylo mi potěšením Vás sponzorovat."
Při rozloučení předal kartičku jako poslední úkon ve vzájemné komunikaci... :o)

Gita: hranice jsou spíš mezi tímto: vlastní identita vs. společenská poptávka. Jinak napsala jsi to přesně: V ženském slovníku je "moc hodný" = nepoužitelný blbec. K těm odmítáním: dívka, která odmítá nabídky má často TAKOVÝ trenink, že pro ni není nic snadnějšího. Bere to metodou "tramvaj" ... tj. za 5 minut přijde další. Btw: žena dělá většinou "konečný verdikt" 2 vteřiny po tom, co něco spatří. Zbytek času setkání (někdy života) hledá/vymýšlí argumenty jak svůj verdikt obhájit sama před sebou. Saozřejmě to je špatně.

zdá se, podle toho co píšete, že dotyční "jedou" po stejných typech žen..většina žen prostě to sebevědomí nemá..s tou kartičkou mi to přijde dost hrubý, takže jestli se takto choval po dobu pobytu v restauraci, chápu dotyčnou, že ho pustila jak horkej brambor. Nakonec, nemusel ji zvát na jídlo, kafe by ho určitě nezruinovalo a výsledek by byl stejný.Pokud si vybírají pouze "krasavice", kterým tzv. "přijede za pět minut další tramvaj"...pak je to ovšem jejich chyba, pokud se jim to nestalo jednou nebo dvakrát, tak se snad poučit mohli.Alke jak znám chlapy - a že je zn)ám! (Jsem po třetí vdaná a vychovala jsem dva syny). Tak ti si mál.okdy připustí, že by snad oni měli dělat něco špatně. (Jo a abych předešla nedorozumění, tak rozvedla jsem se jako velmi mladá, po druhé jsem se vdala v sedmatřiceti a můj muž před dvanácti lety zemřel, a po třetí jsem se vdala před čtyřmi lety a manželství normálně funguje).Prostě, vybírejte si takové, které zajímá obsah vašeho srdce a ne vaší peněženky. Jinak se pak nedivte.

blbě jsem to nazvala. Spíš než hranice jsem měla napsat "zlatá střední cesta" nebo tak něco. S tím, že je rozhodnuto obvykle v prvních okamžicích (viz TS), souhlasím. Jenže to je prostě úskalí seznamování po internetu - že se ocitnete na rande s někým, koho byste za normálních okolností vůbec neoslovili, protože vám fyzicky a vystupováním nic neříká (a z toho důvodu mi taky nikdy moc nevyhovovalo). Krása duše - určitě, ale vždy v kombinaci s tím vnějškem. Neříkám, že není možné na někom objevit něco krásného postupem času, ale toho času je potřeba neporovnatelně víc než kolik ho je na schůzce naslepo.
Z toho všeho konkrétní rada zní asi tak, jak ji napsala alena T., prostě nezvat někoho neznámého hned na drahé večeře nebo drinky, kafe nebo pivo opravdu ještě nikoho na mizinu nepřivedlo, a pečlivě si všímat, jak žena reaguje, když dojde na uhrazení útraty.

že na ně tlačíš..... před rokem jsem se seznámila díky netu s úžasným člověkem, díky němuž je svět rázem růžovější. Ale než jsem měla to štěstí jej potkat, "absolvovala" jsem celkem řadu schůzek. Většinou to opravdu byla "rychlá" akce, při kávě, a pokud nepřeskočila jiskra a na druhém bylo něco, co mi nesedělo, nedělalo mi problém omluvit se, rozloučit a odejít. Pokud by to nastalo i z druhé strany, brala jsem to jako samozřejmost.... proč "ztrácet" čas s někým, v jehož blízkosti se necítím dobře. Holt, naše instinkty nám mnohdy dobře radí, ale my raději posloucháme rozum.... a sami se chceme přesvědčit o něčem, co nemůže fungovat. A jak s placením..?? Pokud dotyčný chtěl zaplatit společnou útratu, tak jsem jej od toho neodrazovala, taková feministka nejsem, v opačném případě nebyl problém si svůj účet cvaknout sama. A legrace byla, když se mě občas některý z mužského pohlaví ptal, zda to není problém jít takhle na rande..... to jsem fakt žasla....já bych první setkání rozhodně randetem nikdy nenazvala, spíš poznání nového člověka, který když bude dobře, tak mi může být sympatický a se kterým si budu mít co říci a pokud bude úplně sluníčkově, tak si to dopovíme na další schůzce, které bych už třeba i nazvala randetem.... jenže ruku na srdce, chlapi, i mezi Vámi je spousty, kteří mají rozehráno více partií a hledají tu nejúžasnější či nejvýhodnější celkem nečistými způsoby... dávají naději mnohým, které o sobě nevědí. I to lze prokouknout, ale za naivitu se musi zaplatit. Takže není chyba jinde než u dotyčných žen?? Do nastaveného zrcadla se hůře kouká, viď :-)??

Já sama jsem neměla nikdy nouzi o seznámení se normálním spontáním způsobem, ale pomáhala jsem svým dvěma kamarádkám s inzeráty a seznámeními, ale nijak to nedopadlo, je to taková křeč všech těch dotyčných, to je alespoň můj pocit. Všechno má svůj čas i to seznámení. Občas mi připadalo, že na ty inzeráty odpovídají:
1.) lidé co nemají vyřešenou minulost, a to mi připadá absurdní a nekorektní někoho zatahovat do svých nevyřešených problémů, nebo hledají další ubytování typu s kufrem od jedné k druhé....
2.) nebo i lidé co by si to měli především uspořádat nejdříve sami v sobě, protože to, že si kafe kamarádky platily sami to promlčím, že valná většina chlapů přišli na rande zpocení, mastní, smaradlaví, neostřihaní, se špínou za nehtama......ani se nedivím, že je nikdo nechce. Když prostě jiskra nepadla a slušně se rozloučily, dostávaly holky ještě dlouho smsky a e-maily dosti drsného ražení (asi případy pro psychiatra), musím říct, že to byl opravdu nářez, to by odradilo i silnější náturu, ani se jim nedivím, že to vzdaly
3.) a pak ten zbytek, ale ten abys v kupce sena jehlu pohledával
Kdybych se chtěla seznámit já, asi bych spíš jezdilala někam na výlety, hory, kultura, sport......někde kde se srocují normální lidé, kteří to seznámení nikam netlačí a buď to dopadne nebo ne.

hahaha, někdy prostě to musíte nechat na osudu. V července 1985 (bylo dvanáctého a bralo se) jsme si chtěly dát s kolegyní, rozvedenou se dvěma holčičkama, dát seznamovací inzerát, děti byly na táboře a nám bylo smutno. V nedě+li čtrnáctého, jsem jela za tou kolegyní, abysme se šly vykoupat a domluvily ten inzerát, a po cestě jsem upadla v autobuse na jednoho pána - a bylo....Byla jsem za něj vdaná deset let, a kdyby nezemřel, byla bych dosud, neboť jsem ho velice milovala. Jo a o prvním rande jsme chodili po Malé straně, pak jsme si dali v jené kavárničce já kafe on pivo - a u vedlejšího stolu seděl Kanyza....z inzerátu následně sešlo...

líp bych to nenapsala.
Je to už můj třetí příspěvek k tomuto tématu, tak se na mě nezlobte, ale poslední dobou jsem seznamování taky řešila, tak mi to nedá, abych do toho taky "trochu nekecala" :-).
Vlastně jsem se přes net asi 2x s někým sešla - byla jsem to já, kdo na inzeráty odpovídal (sama jsem si nedávala). První byl přesně ten typ, jak ho popsala Inka v bodě jedna - ne sice takový, že by si ke mně kvartýroval kufry, ale byl krátce po rozchodu s bývalou přítelkyní a potřeboval spíš zpovědníka nebo psychologa. Sama to znám, jak s člověkem dovede rozchod zamávat, takže jsem to zabalila hned a dotyčnému jsem to taky řekla. A ten druhý sice nebyl špatný a věřím, že si jistě někoho brzy najde nebo našel, ale taky k tomu přistupoval, jako že je to naše "první rande". Měla jsem z toho stejné pocity, jak je popsala Lydia, jako by mě do čehosi tlačil, na co vůbec neměl právo, já bych jsem to setkání rozhodně za rande nepovažovala, jen za nezávaznou schůzku, kde si o sobě něco řekneme (jakože jsme si už předtím obsáhle psali v e-mailech) a hlavně se UVIDÍME NAŽIVO, protože fotky (a nakonec i to povídání po internetu) strašně zkreslují. Taky mi vadilo (přestože dotyčný nebyl nijak odpuzující), že mě hned při seznámení líbal - chápu, že na tom nic není, ale mně tohle třeba dost vadí a jsem na to vysazená - což je jen asi taková poznámka na okraj a rada pro Martina, čeho se vyvarovat (raději opatrně s fyzickým kontaktem). I když to teda nebylo špatné, stoprocentní taky ne, takže jsem dotyčného po první schůzce slušně odmítla. Jeho reakce byla mírněji řečeno trochu hysterická, protože v odpovědi na můj email pomalu ronil slzy jak kobylince o tom, že mu mým posledním emailem "pohasly všechny naděje".
Tak jak tak, po těchto zkušenostech, a taky zkušenostech jiných, jsem došla k závěru, že internet jako prostředek k seznamování není špatný, ale má svoje specifika a ne každému vyhovuje. Obecně mi na něm nejvíce vadí to, že proces seznámení je jaksi převrácený. Navíc mnozí opravdu tlačí na pilu nebo je na nich opravdu dost vidět, že se hodně chtějí seznámit, a to odpuzuje. Taky mi dost vadilo, že o dotyčných nic moc nevím. Papír a internet zejména snesou všechno a mně chyběly takové ty "dobré reference". Když jsem byla na střední nebo na vysoké, tak to bylo období, kdy se lidi navzájem dost znali a taky toho špatného zdaleka neměli tolik za sebou jako teď. A já jsem se prostě v důsledku jednoho zakopnutí, kdy jsem strávila asi 3 měsíce s člověkem, kterého jsem totálně neodhadla, cítila dost nesvá a ty reference mi chyběly.
Se současným partnerem jsem se seznámila díky svým přátelům, což je samozřejmě ideální případ. Nebylo to nějaké cílené dohazování, jen mě prostě vzali na ples, kde se pohyboval i ON. Když jsem se na něj zeptala, tak nás představili. Hodně velkou roli ale potom stejně hrál řetězec náhod, z nichž klíčová byla nakonec ta, že ta samá kamarádka, co nás seznámila, nás potom společně asi po dvou měsících vzala na jednu akci. To už ale ON věděl, že se mi líbí (kamarádi mu to řekli :-)), ačkoli nic nedal najevo a já tím pádem taky ne. Kdybych například věděla, že mu to prozradili, nikdy bych tam nešla. Ještě chvilku jsme se oba vlastně jen tak testovali, respektive on se chtěl ujistit, že mám opravdu zájem, kluk opatrná. Pak už to šlo samo.
Myslím, že nebýt těch kamarádů, tak jsem stále sama. Ono totiž hodně záleží na tom prostředí, kde se člověk pohybuje, a to bylo v mém případě na pytel (a v jeho taky) - ženský kolektiv, když už nějaký chlap, tak starý, ženatý nebo zadaný. :-( Hodně lidí v mém okolí taky pěstuje různé paralelní vztahy, a to mě taky dost odrazovalo od nějakých vztahů a uvádělo do zoufalství, že snad normální chlap ani neexistuje. Navíc hodně chlapů z branže jsou takoví "zmlsaní" tím, že je kolem nich relativně hodně příležitostí k seznámení, takže se tzv. "nechtějí vázat". Holt bída.
S tím pěstováním koníčků, jak psala Inka, je to pravda, ale ono jsou ty rady taky kolikrát trochu nanic. Dost často jsem někde četla rady typu "Dělejte něco nezvyklého, třeba potápění nebo přechod přes Himaláje", aniž by dotyčný uvažoval, že většina normálních lidí na takové drahé špásy ani nemá. Seznámit se při sportu jde, pokud to jsou kolektivní sporty (já mám teda samé individuální, bohužel, jako např. plavání, běh, bruslení...). Za kulturou taky sem tam chodím, ale v kině se podle mě seznámit nedá a v divadle si myslím taky ne. Spíš už nějaké koncerty (rozhodně jsem ale zavrhovala diskotéky!!!)... Problém byl, že jsem většinou na takové akce logicky chodila sama, což mi sice nevadilo(kamarádky mám všechny momentálně zadané a křena jsem nikomu dělat nechtěla), ale často se na mě doslova "přilepil" nějaký místní opruz a někoho normálního abych opravdu hledala s lupou. Prostě to seznamování je věda a hrozně moc velkou roli v ní hraje štěstí. Když ho nemáte, můžete se třeba roztrhat a stejně to není nic platné. Asi to opravdu přichází tehdy, když to člověk nejméně očekává.

řekla jsem si, že chlap mi práh mého bytu nepřekročí ani náhodou a rozhodně jsem se nehodlala seznamovat, natož s někým chodit. Jednou jsem pomáhala svému kamarádovi v restauraci u jednoho téměř zříceného nejmenovaného hradu kousek za Prahou. Přišel tam vysoký hubený, chlap s očima jako pomněnky a objednal si kávu anglicky a snažil se se mnou vést v této pro mně (a jak jsem později zjistila i pro něho) téměř neznámé řeči konverzaci. Brala jsem to jako dobrou motivaci tu angličtinu konečně trochu rozhýbat. Bydlel v pesionu patřící k té restauraci, oba jsme se tužili co to dalo, abychom si řekli alespoň to základní. Psali jsme si smsky a jednou týdně chodili na kafe, vždy byl čistý, upravený, voňavý, měl dobrou náladu, pusu jsem dostávala při příchodu a rozloučení, byli jsme takoví kamarádi, co si zpříjemňují chíle, nikdy na mě s ničím netlačil, chvíle s ním byly z těch nepříjemněších co jsem kdy zažila. Vždy byl ke mně slušný, velice pozorný, rozhodně neřešil (NIKDY) placení kávy, nosil mi pugéty květin, chodili jsme na procházky....Řekla jsem mu na rovinu hned na zčátku, že jsem rozvedená s dvěmi dospívajícími dětmi (žádné terno). Pomáhala jsem mu s věcma, kterým tady nerozumněl.....se smlouvama, hledáním bytu.... Nosil mě na rukou a nosil mi růže, byl strašně zamilovaný a já taky, řekl, že na mě 4 roky počká až dovychovám děti, že si chce vybudovat zatím kariéru a pak se vezmeme. Připadala jsme si, že se mi to asi jen zdá, takový pěkný sympatický chlap a bude čekat na mě?!?! No a v závěru jsem si ho za 1,5 roku vzala, teď jsme oslavili 4 roky svatby. Každý z nás žil téměř celou dobu v jiné zemi, trávili jsme spolu dovolenou tady nebo u něj, kde zrovna bydlel, zhruba tak po 2 až 3 měsících jsme se viděli na týden, denně si volali, láska jako hrom, nikdo nevěřil, že zůstaneme spolu. Teď se rozhodl žít tady v Čechách natrvalo, tak jsme spolu denně a je to moooc moooc krásný.
Ženy potřebují romantiku, nosit na rukou a nosit růže, když už na prvním randeti se řeší kdo to zaplatí, co pak bude dál?!?! Kafe snad nikoho nezruinuje....

Taky jsem zažila něco podobného, ale zatím jsem jen v začátcích. Po rozpadu manželství jsem nejdřív chtěla najít nějakého chlapa, ale to, co chodilo na schůzky na inzerát, který jsme si daly s kamarádkou společně, bylo hrozné. Tak jsem si po několika takových seznamovačkách řekla, že to teda ne, že žádného chlapa nechci a nepotřebuji, rozhodně ne tímto způsobem. A pak jsem jela asi po půl roce jako obvykle na tábor jako vedoucí a on se tam objevil jeden mladý muž, bývalé dítě z kroužku od hlavního vedoucího tábora, znala jsem ho letmo od vidění, setkali jsme se asi dvakrát, co si pamatuji. O rok dřív jsem měla ještě hlavu plnou rozchodu s manželem a sebevědomí na nule, tak jsem se mu předtím spíš vyhýbala, o to víc, že byl o něco mladší. Tento rok jsem už byla někde úplně jinde a když si přisedl u táboráku, už jsem se nebála prohodit s ním pár slov bez toho, abych se bála, jestli si nebude myslet, že bych třeba měla zájem. A povídali jsme si a povídali a druhý den, když jsem mu při obědě podávala talíř s polévkou, jsme se dotkli prsty a doslova a do písmene mnou projelo taková jiskra - co jiskra, přímo elektrický výboj to byl. Musel cítit to samé, protože od toho dne pak už vyhledával mou společnost a já tu jeho taky. Při odjezdu došlo i na letmý polibek, takový víc kamarádský, ale krásný. Doma jsem asi za týden zjistila, že mám dosud jeho nabíječku na mobil, kterou mi půjčil. Tak jsem mu zavolala a ono to kouzlo mezi námi nezmizelo, chvělo se to i přes telefon. Dali jsme si schůzku v kavárně, to, že platil on, bylo víc než samozřejmostí a je to vlastně neustále, když jsem jednou chtěla platit já, tak mě málem vynadal, že přece od toho je tady chlap. Od té doby jsem s ním prožila tolik hezkých věcí, co jsem za dosavadních 35 let snad ani nezažila. Znovu jsem začala jezdit na lyžích, na běžkách, na kolech jsme spolu projezdili spoustky kilometrů, nachodili hrůzu krásných procházek po horách a po lesích a dostala jsem se tam, kde bych ani sama netušila. Je to sice zatím jen rok, co jsme spolu,ale i kdyby to mělo být jen rok, tak to stálo za to.
O tom, že jsem ho našla, až jsem už vlastně ani nechtěla, o tom se rozepisovat nebudu. V životě to už prostě tak chodí. :-)))

objevil jsi Ameriku. Přesně takhle to chodí. A nezbývá, než vytrvat, však ono to jednou vyjde. Ne nadarmo se říká, že každá sranda něco stojí. To už je holt úděl nás chlapů. Jenom, pokud ti můžu poradit a pokud trváš na restauracích, vybírej - řekněme - ty střední; ani luxusní ani pajzly. Jinak tě to zruinuje. :-) A mám pro tebe ještě jednu špatnou zprávu: Neušetříš ani, až si nějakou najdeš a budeš s ní potom žít. :-)

to je moc krásné, ráda to slyším, občas totiž mám pocit, že to snad vymírá takovéhle seznamování a láska, kde padne jiskra a pak už to hoří jako stodola. Vztah není o tom kdo to zaplatí, ale co s tím člověkem prožiješ za krásné chvíle. Ale pokud už na první schůzce řešíš jeho problémy, kdo zaplatí kafe, jaký je chudák, že nemá kde bydlet a nikdo ho nemá rád, leze po Tobě a neraději by Tě ohnul za nejbližším rohem, zkoumá Tvůj majetek a kolik bereš .... no tak potěš bánbůh, to bych prchala mílovým krokem a pozor to si nic z toho ani tršku nevymýšlím. Byla jsem dost šokovaná ze špatných zkušeností kamarádek, než takovej chlap, tak raději žádnej. Myslím, že to seznamování na internetu cítím jako Gita, je potřeba toho člověka nejdříve potkat, trošku poznat, aniž bychom si řekly, že oba někoho hledáme, musí tam ta jiskra padnout, musíte si mít co říci, cítit, že si voníte, toužit po letmém doteku toho druhého po dalším setkání, musí se Vám rozklepat kolena jen když slyšíte jeho hlas....to má prostě takové to postupné kouzlo a napětí. A společně prožitýma krásnýma chvilkama se to jen upevňuje. A pak se uvidí....

jak tak čtu, tak tohle snad bývá pravidelností než výjimkou. Jak jsem sama psala, před rokem jsem si připadala velice prázná, dvě téměř dospívající děti se svými koníčky věčně venku a volný čas jen s kamarádkami mě opravdu nenaplňoval. Tak jsem se pokusila o seznámení přes internet. A opravdu bych všem poradila,že obezřetnosti v tomto případě není nikdy dost. Skočila jsem na lep típkovi, který vrkal do té doby, než jsme se sblížili-dobrá tedy -měli spolu sex. A pak nic.... žádné volání, SMS, maily...... a když jsem pak napsala..NIC?? Rychle mi docvaklo, že jsem byla jen další zářez na jeho holi, nic víc. No, ale toho podvraťáka jsem chtěla ještě vidět, kouknout mu do očí a říci, že je opravdu srab.Taková satisfakce, která by mi pomohla zahojit srdíčko. Nebylo to vůbec složité... díky netu lze vše.. jemu zůstal na netu inzerát stejný, tak já změnila jen svůj, hodila udičku a rybička se chytla.No, přeji Vám vidět jeho údiv, když na zmíněnou schůzku místo vysněné princezny jsem dorazila já :)). Pravdou, dala jsem si schůzku na veřejném místě, abych v případě nutnosti mohla mít otevřená zadní vrátka!! Přistoupil na vše Na tu paniku v jeho očích nikdy nezapomenu :)), v tu chvíli jsem byla rázem o dva metry větší a ztracené sebevědomí se rázem vrátilo. NO, a při zpáteční cestě, to jsem se rozhodla, že na všechny chlapy kašlu, mi přišla SMS a pozvání na kávu. Sice se mi nechtělo, a řekla jsem si, že než svůj inzerát večer vymažu, tak tohle pozvání neodmítnu. A to bylo dobře. Svůj inzerát jsem sice ještě ten večer mazala, ale věděla jsem, že ne všichni chlapi patří do jednoho pytle!!! Teď to bude už rok,pohádka stále trvá a já si přeji, aby trvala co nejdéle!! Takže nehažte nikdy flintu do žita, štěstí si nás samo najde a většinou až tehdy, když to už sami nečekáme.....

znova jsem si přečetla Tvůj článek, ženy se samozřejmostí nepředpokládají, že to zaplatíš, ale byly i doby a v některých státech to ještě platí, že muži jsou džentlmeni a když dámu někam pozvou, tak to automaticky zaplatí a bylo by pod jejich úroveň, aby to dotyčná dáma zatáhla sama nebo ještě i za Tebe. To, kam je pozvou si samozřejmě vybírají dle svých finančních možností. Ale jsou i tací, kteří mají potěšení z toho někoho někam pozvat, aniž by to přepočítávali a jsou ochotní ještě navíc koupit kytičku a věř mi, že to udělá víc než si myslíš. Já pokud se nechám někam pozvat, tak jdu vždy pouze když na to mám a objednávám si jen to, co bych si zaplatila sama. Každý z nás do té loterie vsází, ale někdo tam jde s úmyslem poznat toho druhého jaký je v reálu a někdo si za to kafe žádá automaticky protiúčet. Pokud chceš opravdu někoho solidního najít, budeš muset začít se změnami sám u sebe.

v dnešní době se to děje hodně po netu, ani nevím,zda písemné ještě tolik prosperují, ale asi ano.
Jeden seznamovací příběh : chlapec se seznámil po netu, holčina byla prý báječná, hrozně si rozumněli, vtipná, sečtělá, podobné koníčky, prostě duševní souzvuk. Pak měli rande a přišel šok. Ono by na vzhledu nemělo tolik záležet, ale když ta jiskra nepřeskočí...dívčina byla hrozně malinká, měla znetvořený obličej, na jedno oko neviděla. On byl urostlý pěkný kluk. Hned věděli, že z toho nic nebude. Já vím, je to extrém, ale komu si myslíte, že bylo hůř a komu se hůře odcházelo ?
A moje osobní zkušenost : hledala jsem v Seznamce.cz parťačku nebo celou partu v rubrice Cestujeme na jiné kontinenty. Chtěla bych do Číny nebo Brazílie. No a baba zvědavá jsem pochopitelně zabrousila i na seznamku Vážně. Ze studijních důvodů. Bylo jich tam hodně, ale jeden byl úplně úžasný. Lišil se, byl takový romantický, dýchalo u něho něco takového, o čem psala Inka. Neodolala jsem, napsala jsem, že se omlouvám, že se nechci seznamovat, ale že ho prostě musím za jeho text pochválit. No a skoro rok jsem se ho pak nemohla zbavit. Vzal to asi jako moji taktiku. Pohledný pražský podnikatel, který by to asi nemusel mít tak těžké se seznámit. Co by za to jiná dala.
Takže asi tolik do seznamovacího mlýna se svou troškou. A aby toho nebylo málo, v pátek se ještě seznámím s několika z vás...

by se první oťukávací schůzka měla odehrávat mimo stravovací zařízení. Mužům by to ušetřilo pocit, že byli zneužiti a ženám zase dojem, že za zaplacenou útratu jsou něco dlužny.
Já osobně bych do tohohle druhu seznámení asi nešel. Rozhodnout se během jedné schůzky, jestli ten druhý za to stojí ? Není to nemožné ? Zvlášť pokud má někdo tak špatný čich na lidi jako já.
Považuju za ideální, když se lidé dobře poznají ještě než se do sebe zamilují. Tak se to podařilo mě. Ač jsme se tomu díky jisté bariéře oba úpěnlivě bránili, nakonec jsme podlehli a byla to ta nejlepší věc která se nám mohla stát. Kdybych se měl rozhodnout, jestli chci se svojí nynější manželkou chodit během prvních deseti minut co jsem ji spatřil, tak by můj život dnes vypadal úplně jinak a to by byla ohromná škoda.

moje rec. My jsme s muzem spolu skoro rok jezdili na cundry (sami dva), nez jsme se dali dohromady (a po cely ten rok nas to ani nenapadlo) a dodnes jsem za to hrozne rada, protoze neni nad to toho cloveka dobre poznat, kdyz jeste "nikomu o nic nejde" - proste nikdo nesleduje zadny cile, nemusi se pretvarovat, oba se chovaji tak, jaky opravdu jsou.

Rozhodne bych nemenila, tenhle zpusob dani se dohromady se bohuzel tak casto nepostesti, ale je super, kdyz jo.

navíc se tím eliminuje efekt růžových brýlí, když většina poznatků o druhém pochází z doby, kdy hlavu ještě nezaplavoval ten podivný chemický koktejl :-)

mnozí ale takovéto štěstí nemají. Stejně jako od určitého věku je seznámení rozhodně obtížnější a většina druhého pohlaví zadána. A než jakékoli trojúhelníky, tak seznámení přes net je jedna z možností. Ani horší ani lepší, jen má svá specifika a ty by bylo dobré respektovat a hlavně vědět o nich.Po mnoha schůzkách, kdy pět minut bylo až hodně a já se přemlouvala vnitřně, že se slušnosti bych měla vydržet alespoň půl hodiny než dosrká kávu, tak jako blesk z čistého nebe na mne zapůsobilo setkání s člověkem, se kterým zítra to bude rok, co jej trávíme společně. Šla jsem s představou, že půl hoďky bude hodně, ale ... a on se stal opak. Po třech hodinách povídání jsme zjistili, že je toho ještě spousta, co jsme si nestačili říci, no a do dnešního dne jsme to nestihli :)). To, že jsem neřešila, kdo bude útratu platit jsem brala jako milou samozřejmost a s radosti přijala pozvání na další setkání, které jsme měli na koupališti. No, a pak to šlo už rychle. Nejdříve odjel se svými dětmi na dovolenou, kdy jsme se asi čtrnáct dnů neviděli, pak jsem se chystala na dovolenou ke známé na chalupu já s dcerkou a nejenže se nabídl, že nás tam odveze, ale celý týden tam zůstal s námi. Byla to velká sázka do loterie a nerada bych předbíhala, nicméně společně strávený byl opravdu báječný a neměnila bych. Takže samotná nejenže tuto možnost nezavrhuji, ale i přes svá úskalí, která jistě má, doporučuji. Proč nenajít své štěstí třeba zrovna takhle??

jasne, ja to nezavrhuju, je super, kdyz to nekomu vyjde, at uz jakymkoli zpusobem :) Taky jsem mela doby, kdy jsem myslela, ze si v zivote nenajdu chlapa, a to bych asi zkusila cokoli, ale byla jsem jeste mlada, tak jsem to neresila :)

Spis jen, ze po zkusenosti, kterou mam, bych asi spis zkousela najit bandu lidi s podobnymi zajmy, se zamerem dostat se takhle mezi lidi, ze mazi nimi nebo v jejich okoli treba casem nekoho potkam...a kdyz ne, tak aspon najdu kamarady :)

to, o čem píšeš, má svou logiku, ale známí a kamarádi - to bývá většinou uzavřený okruh a často už manželské či přátelské páry, což "lovit" v těchto vodách je alespoň pro mě TABU. A pokud jsem postrádala partnera,tak jsem si naštěstí nemohla nikdy na nedostatek kamarádů či přátel stěžovat. Jsou to úžasné lidičky, ale alespoň mne jejich přítomnost nesmírně obohacuje, nicméně nenaplňovala. Fakt chyběl TEN, o koho se dalo opřít rameno a schoulit do klína :).

kdo hned takhle řeší útratu bych fakt nechtěla... myslím si o sobě, že jsem velkoryrá osoba, ale chlap má být gentleman. Takže já bych také volila klidně třeba McDonald, o to nejde, jde o to gesto... a to s tou kartičkou mi přijde hodně nechutný...

že "se tomu štěstíčku musí jít naproti", jak by řekl Ivánek. Je lepší zkoušet štestí přes inzerát, než sedět doma a propadat do depresí. Seznámení s "tím pravým" je vždycky dílem náhody a čím víc pokusů, tím větší šance. Já bych asi volil tuhle možnost až jako poslední, protože mě děsí představa, že by jiskra přeskočila jen z jedné strany.
Na druhou stranu, tohle hrozí vždy a je potřeba neztrácet naději, všechno je lepší než dopadnout takhle: http://www.gurzigost.webzdarma.cz

Srážku s takovým idiotem, cos uvedl jeho adresu, bych osobně těžko unesl. Ten člověk nemá rád spoustu lidí, ale zapomněl na HLOUPÉ ke kterým nepochybně patří. Nevím, jestli se nad jeho blbostí smát nebo brečet. Je to smutek.
Takhle po ránu . . . Ten člověk by mohl směle do soutěže o kalibrování jednotky blbosti. Měl by velkou šanci uspět a to jsem jenom nahlédl na pojednání o starých a nemocných lidech. Je vidět, že přítomnost inteligence na ovládání compu, netu apod. není sama o sobě k ničemu. Díky za ukázku.

Ono je to s těmi kamarády opravdu trochu složitější, protože častěji ty skupiny a party jsou uzavřenější společenství.
Taky mám spoustu kamarádů, ale kamarády je dělá právě to, že jim chybí jistá kvalita, která by je kvalifikovala na něco víc. A taky jsem se u pár z nich setkala s názorem, že nechtějí z "party" udělat seznamovací kancelář - chápete, někoho tam vezmete, oni se pak rozejdou, nebo se je snažíte seznámit a oni si nepadnou do oka nebo ne vzájemně... S cizími starostmi většina lidí moc nechce nic mít a je to pochopitelné.
Pokud jsou ti kamarádi nebo kamarádky takoví "družnější", že právě třeba jezdí společně na nějaké akce a berou sebou zase svoje kamarády, tak ta šance je samozřejmě vyšší (ano, čundry a různé víkendy na chatách jsou na to ideální). Ale ne vždycky to tak funguje, spíš jen sporadicky.
Určité řešení opravdu je začít dělat úplně něco nového, s úplně novými lidmi. Ale i tady je hodně úskalí. I ta snaha získat nové kamarády může být křečovitá a urputná, a tím pádem odpuzovat. Mně se asi nejvíc odvědčilo vyrovnat se se samotou. I když jsem kolikrát byla v pěkných depresích, snažila jsem se s tím naučit žít a umět být sama - tak trochu to seznamování (jak s potenciálními partnery, tak kamarády) uvolnit.

napsala jsi to moc pěkně a tak to opravdu většinou funguje. Až když člověk přijme "samotu" jako přechodnou součást života,vyrovná se s ní, ale přitom se nebrání poznávání druhého pohlaví, tak ta správná dvojka se objeví :-).A pokud jde o poznávání lidí přes internet - tak žádná křeč, nic moc od setkání s případným člověkem nečekat a pak můžete být jen mile překvapeni :)).

Mili Martine, preju Ti, aby Ti to brzy vyslo. Chapu, ze Ti nejde jen o penize, ze se jen casto citis vyuzity. Nabizim par

postrehu z vlastniho zivota i od znamych.

Jedna pani mi jednou rekla, ze kdyz byla mlada, chodila s nejakym mladikem, ktery byl az moc hodny. Proto se s nim tenkrat

nakonec rozesla a vzala si jineho. Ten nebyl zly, ale myslim, ze nebyl vzdycky uplne verny. V dobe, kdyz jsme se takto

bavily, ale myslim uz byl celkem vpohode. Ona mi presto tenkrat (bylo ji, myslim, tak kolem 45 let) rekla, ze dneska uz by si

rozhodne vybrala toho "moc hodneho". Sama mam podobnou zkusenost, tak bych radila nehledat moc mlade. Bud stejne stare jako

jsi Ty nebo i o rok, dva, tri starsi - jak to sneses. Cim starsi, tim vetsi sance, ze oceni "moc hodneho" chlapa (budou uz

treba mit s cim porovnavat).

Vim, ze ne kazdy je krasny a vtipny. Clovek nemusi byt vtipny, aby byl zajimavy. Musis mit o cem povidat. Cti knizky, divej

se na filmy atp. Pri tomhle typu seznamovani je treba, aby mel clovek co rict, protoze jak je videt, druhou sanci uz vetsinou

nedostane.

Taky je dulezite projevit zajem o toho druheho. Lide, kteri umi mluvit s druhymi, jsou dost casto takovi, kteri se umi dobre

ptat. Pro nase ego je daleko lichotivejsi, kdyz se ten druhy hodne pta (projevuje zajem), nez kdyz mluvi vice o sobe. Napr.

kdyz ten druhy rekne, ze se byl projit v lese, tak je daleko lepsi se zacit ptat, jestli ma ten druhy rad prochazky v

prirode, kde je jeho nejoblibenejsi misto, atp. nez plynule navazat "ja taky chodim na prochazky, tuhle jsem byl...". Opravdu

to funguje. Samozrejme nesmime ale druheho zahltit otazkami, aby mel pocit, ze jsme nejaci soukromi detektivove. Ptat se

nenucene, poslouchat pozorne odpoved, z odpovedi vyvodit dalsi otazku... Nejen, ze tak projevime zajem, ale taky se dozvime o

tom druhem jake ma zajmy, co se mu libi a co ne, atd.

Ohledne inzeratu, internetu a seznamek: Moje kamaradka taky hledala partnera pres seznamku, byla na spouste vice mene

mizernych schuzkach. Jednomu mladikovi (nerada) zlomila srdce, kdyz po case chozeni zjistila, ze neni ten pravy pro ni. Dalsi

zase po case chozeni ze stejnych duvodu zlomil srdce ji. Nakonec se ale dockala. Nasla kluka, se kterym se na prvni schuzce

nemohla rozloucit. Oba si porad a porad povidali, az to bylo snad tri hodiny, no a jsou spolu dodnes, vzali se a uz maji

spolu i miminko.

Ja jsem se s manzelem seznamila v klubu, kam jsem sla s tim, ze tam se urcite s nikym dobrym neseznamim. Takze jsem tam sla s

tim, ze se budu pouze dobre bavit se svyma dvema kamaradkama, ale ocekavat od toho vubec nic nebudu. Myslim, ze to z cloveka

snad vyzaruje, takze kdyz jsem se mermomoci chtela s nekym seznamit, tak se nikdy nikdo nenasel. No a ten vecer, co jsem

nikoho "nehledala", jsem nasla bajecneho muze, se kterym jsme se asi po dvou letech znamosti zasnoubili a po dalsim roce

vzali.

Urcite to nevzdavej a pokud se chces vyvarovat placeni za vypocitave zenske (i kdyz si spis myslim, ze vetsina z nich je

opravdu slusnych a jen to odmitnuti oddaluji an konec schuzky, protoze vetsine se to opravdu nerika lehce, at uz si muzi

mysli, co chteji), tak se treba ke konci vecere tak mile a nezavazne zeptej: "Tak co slecno/pani XY, ted, kdyz uz jsme si

trosku popovidali, myslite si, ze byste se se mnou znovu rada sesla?" Slecna/pani XY bude muset s pravdou ven a Ty se budes

moct rozhodnout, jestli chces byt gentleman a i pres nepriznivou odpoved zaplatit, nebo ne. A pokud bude slecna/pani XY

potvora a odpovi kladne, necha Te zaplatit, a pak Ti rekne, ze si to rozmyslela, tak muzes vytahnout tu "navstivenku". Takove

nane bych ji urcite s usmevem na rtu predala.

A jeste jedna vec, uz se mi parkrat stalo, ze clovek, ktery se mi na prvni pohled (fyzicky) vubec nelibil, se mi po blizsim

seznameni a povidani si zacal moc libit a to i fyzicky, takze pokud zrovna nevypadame jako modelky/modelove, tak neni treba

veset hlavu ani hazet flintu do zita.

za to jak se to otisklo...

proč dostal autor takovou palbu za to, že řeší, kdo v hospodě zaplatí. Zaprvé, pokud chodí na tři-čtyři schůzky týdně, tak už mu to může docela lézt do peněz, a za druhé, copak sakra nemáme rovnoprávnost? Proč by to měl vždycky být chlap, kdo zaplatí účet??? Mně to s tou kartičkou přijde dost vtipný (za předpokladu, že ji nevpálí úplně každý, umím si představit i fialinku, která za sebe nezaplatí prostě proto, že se neodváží to navrhnout, a taková si to asi nezaslouží:-). Dokonce znám ještě lepší historku - jeden můj (velmi svérázný) známý byl s nějakou ženskou na večeři a přišla tam květinářka. Začala takové ty obvyklé řeči "krásné kytičky, nechtěla by slečna kytičku..?", no a milá slečna se začala upejpat, kroutit očima apod, a nakonec z ní vypadlo "no tak teda jo, to bych chtěla" - a ten můj známý jí na to řekl "tak si jí kup!". Jestli vám to připadá drsný, tak to chápu, ono je potřeba toho člověka asi znát, aby to znělo vtipně:-))). Ale každopádně pro mě je situace "kdo zaplatí" dost dobrej lakmusovej papírek a osobně bych např. měla problém s chlapem, který by se tvářil "přece je SAMOZŘEJMÉ, že platím já", a to ze dvou důvodů: jednak nepotřebuju, aby za mě někdo platil, jednak by mě naštvalo, že tu situaci "vyřešil", aniž by bral ohled na to, jak to cítím já. Jak mám pak věřit, že příště mě bude brát v potaz?