Káru jsme zanechali zaparkovanou na Yavapai Pointu, protože hned, jak jsem to tu uviděl, zdálo se mi to místo na přespání přímo ideální. Některé osádky zde parkujících aut právě rozespale vylézaly z aut ven. Tak tady je to, jak vidno, bez problémů. Ovšem, než jsme se odsud dostali zeleným shuttle busem, tedy autobusem free kyvadlové dopravy, k jednomu z výchozích míst pro cestu na dno Velkého kaňonu – Yaki Pointu – už bylo čtvrt na deset. Hlavou mně probíhaly nejrůznější scénáře, ale nechtěl jsem si připustit, že bych tím možným budoucím problémem byl zrovna já. Pro všechny případy jsem měl ale těch 2000 $ v kapse kalhot. Snad je nebudu muset použít, když máme ten hroznovej cukr..

      Sestup probíhal z Yaki Pointu kupodivu bez nejmenších problémů. Na týhle dost strmý cestě dolů, dlouhý něco kolem 11 km, není žádný zdroj vody a tak jsem s sebou nesl asi galon vody a dvoulitrovku zředěnýho džusu, což s odstupem hodnotím jako chybu. Jednak tolik pití není potřeba a potom – pitná voda se dá dobře použít i na polévání rozpálené hlavy nebo alespoň čepice, což s rozředěným džusem není to pravé ořechové.

      Měli jsme fakt velký štěstí na počasí. Slunce při sestupu bylo asi schválně schovaný za mraky a moc neobtěžovalo. Jenom občas, abychom na něj úplně nezapomněli, se na chvilku ukázalo a hned bylo o 10 °C víc, tedy hodně přes 30 °C. Taky Helena – což jsem velmi ocenil – vzala výpravu vážně a snad poprvé v životě nasadila na hlavu slušivý klobouček. Uvědomila si asi, že bych ji z té díry nahoru sám těžko vynes´a ty dolary musí stačit ještě na zbytek zájezdu pro oba. Každý, kdo někdy tuhle cestu South Kaibab Trail absolvoval, musí obdivovat muly i koně, kteří každý den nesou turisty a náklad tam a zpět - po prašné stezce s vyšlapanými dolíky od jejich kopyt - kolem dřevěných pražců; což jim asi nevadí, ale lidem se po tom nechodí zrovna moc dobře – ani nahoru, ani dolů. Na cestě jsou pro zvířata připravena dvě velká odpočívadla, kde se dají uvázat. Lidé odpočívají mnohem častěji, zvláště je-li možno využít někde pod skálou málo se vyskytující stín. První odpočívadlo s hrazdou na uvázání je Skeleton Point s nadmořskou výškou 5200 ft, tj. asi tak 1600 m n m. Už tady je znát, že jste sestoupili o několik stovek metrů a máte 2 hodiny cesty v nohách. Stín se tu hledá těžko, těch pár uschlých keřů a zakrslých stromů je většinou obsazených dalšími pěšími turisty i těmi bohatšími jezdci, když se tu s nimi potkáte – jako my.

     Jedno varování pro ty, co se sem chtějí také podívat – mají tu domov neobyčejně drzé zemní veverky – chipmunkové. Jsou na turisty zvyklé, zvláště na jednoho veverčáka si dobře vzpomínám. Jeho drzost byla neuvěřitelná. Klidně se vám přehrabuje v otevřeném batohu za vaší přítomnosti. Když pak zjistí, že je toho ve vašem batohu víc, co by ho mohlo zajímat, pro jeho zuby už ani zavřený batoh není žádným problémem. Takže – batohy neustále s sebou nebo hlídat! Ovšem nějaké polehávání na slunci si tu mohou dovolit jedině jezdci nebo turisté, respektující doporučení varovných cedulí na okraji kaňonu. Ti jdou ale stejně jenom na kratší procházku do poloviny cesty, na vyhlídku, aby se stačili včas vrátit nahoru.     

      Tady na odpočívadle jsem zjistil, že se mi třetina džusu záhadně vylila do batohu, takže jsem nervózně čistil batoh a přemýšlel, jestli to náhodou nebude to chybějící množství tekutiny, co nám mělo zaručit návrat. Takže odpočinek se trochu protáhl, než jsme vyrazili dál a tím zároveň ubylo času pro návrat. Cestou už jsme potkali jenom jeden starší pár, který šel zřejmě jenom na vyhlídku na plošinu Tonto. Ostatní, kteří směřovali na dno, už byli daleko před námi, neboť měli dobré dvě hodiny náskok. Než jsme sestoupili na plošinu v úrovni 4000 ft, tedy tak 1200 m n m, po níž probíhá po jižní straně cesta Tonto Trail, která v této výšce sleduje tok řeky Colorado v parku v délce asi 150 kilometrů, zjistil jsem, že zrovna místo na mapě, kde je ta křižovatka, se pěkně mým potem rozmazalo a je úplně nečitelné...

     Mapu jsem si totiž vytiskl na inkoustové tiskárně ještě v Čechách a strčil do kapsy košile. A že budu tak zpocenej, to mě fakt nenapadlo...  Na této křižovatce je i suché WC a emergency telefon pro případ nouze. A opět hrazda na uvázání zvířat. Díkybohu, Helenin orientační smysl nás po chvíli vrátil na správný směr a vlil tak síly do nohou, protože odtud už je řeka docela blízko a to vždycky povzbudí. Po závěrečných mnoha serpentinách jsme prošli tunelem a po černé závěsné lávce přešli na druhý břeh. Čas – 13. 40 h, takže 4 h a 20 minut.

     Za jak dlouho to vyšlapeme zase nahoru?

Toulavej, Plzeň