Roštěná na houbách s rýží je to správné jídlo šampionů, jestli vás to zajímá. Do cíle maratonu vás to asi nedostane, ale na přežití několika hodin v hekárně a poté na sále by to stačit mohlo. Dorazil jsem do porodnice aniž bych měl nějakou srážku s bodovým systémem (hlavně tedy proto, že jsem na policajty nenarazil). Protože rodí husákovy holky a porodné je 17.000,- tak fabriky na děti (FN) praskají ve švech. My se rozhodli  "prsknout sviště na luft" v jedné malé, takřka vesnické porodnici, kde sice nejsou "baby-friendly", ale zato sestru zajímá, jak se mamině daří. Možná i proto, že ta sestra nemusí stihnout deset až patnáct porodů za šichtu.

     Počkejte si tady... První místo, které jsem v porodnici poznal z blízka, je převlékárna. Vyfasoval jsem slušivé zelené šatstvo, od doktorů sice trochu obnošené, ale zato s vyšitým nápisem POR. Jeden okamžik jsem si připadal jako, s odpuštěním, doktor, ale když jsem se zahlédl v zrcadle, tak spíš jako pitomec. Všem fotrům – čekatelům mohu důvěrně sdělit, že tento niterný pocit je bude provázet celou dobu porodu. Potom se čeká. Celá ta porodní šou se vůbec sestává z čekání. Nejdřív čekáte na sestru, potom na manželku, potom na doktora, potom na dítě... V televizi běžel nějaký seriál, ale ani pod pohrůžkou smrti si nejsem schopen vzpomenout, co to bylo; seděl jsem v jídelně mezi maminama a snažil se vypadat jako normální člověk, což se ale chlapovi v porodnici prostě PŘIHODIT NEMŮŽE. Potom mě sestra odvedla na "hekárnu". To je pánové takové místo... no, kdo nepoznal, ten nepochopí. Hekárna je když... Manželka ležela na lůžku a vedle ní si pohvizdovala nějaká mašina, z které lezl papír. Fajn, řekl jsem si, tiskárna, člověka potěší, když vidí něco povědomého. Něco od techniky.

     Sestra mi ukázala, kam si můžu sednout a potom odešla. Nejdříve jsem se pokoušel morálně podporovat svou drahou polovičku, ale ta o to, kupodivu, nestála. Snad asi proto, že měla bolesti. Zaměřil jsem se proto na přístroj. Nevím sice, jak se jmenuje, ale říkají mu natočímevámkřivku. Na papíře byly dvě stupnice: na jedné je srdeční rytmus mimoše, na druhé velikost mamčiny bolesti. Na digitální stupnici běhala různá čísla a co chvíli začala mašinka houkat. To potom přišla sestra, houkání vypnula, pohlédla na křivku na papíře (mimochodem, stupnice bolesti je dvanáctistupňová, Richterova stupnice síly zemětřesení jen desetistupňová... ono se to často plete), pokývala hlavou a odešla. (Myslím, že v příštím životě budu sestrou v porodnici.) Ovšem má-li ta mašina nějaký operační systém, pevně doufám, že to není TEN ZNÁMÝ operační systém. Restart porodu trojhmatem je takový programátorský oříšek... Když je tedy křivka natočena, přesune se mamina na míč (ono to má možná nějaký odborný výraz, ale je to opravdu velký gumový míč, na kterém se poskakuje) a já byl rád, že s námi nebyla dcera. Té bych jen těžko vysvětloval, že ona na něm sedět nemůže.

     Celou dobu má maminka samozřejmě bolesti (v pravidelných intervalech), poskakuje na míči a heká (to jen pro ty, co stále ještě nepochopili, proč HEKÁRNA). To celé je navíc doprovázeno "objevováním se" tekutin. Jo, i to je součást toho "miluju tě a chci s tebou mít dítě" miláškové... Soustředíme-li se na užitečnost chlapa v hekárně, pak musíme říci, že je menší než malá. Po praktické stránce to platí takřka stoprocentně (odmyslíme-li si věci jako podej mi pití, další vložku, zavolej sestru...), ale svět je vesměs nepraktický a proto dbá i na takové věci, jako že plníte svou funkci prostě tím, že někde jste. Mám-li však popsat já svůj dominantní pocit, pak je to pocit zbytečnosti a nemohoucnosti (pamatujete si, co jsem ze začátku říkal o těch pitomcích?). Ženská, kterou máte raději než Angelinu Jolie, má bolesti a vy nemůžete dělat absolutně nic. To je pocit! Kdyby jí šlo pomoci třeba tím, že rozbijete zeď nebo sestrojíte perpetum mobile, tak můžete napnout vše co máte, ale takhle? Jen sedíte a... nic. Ona zatím heká a vy nemůžete dělat nic.

     Ono to platí všeobecně... chcete-li zničit chlapa, dejte mu pocit bezmocnosti. No a celá tahle sranda netrvá dlouho. Jen několik hodin... Dejchejte... nedejchejte... dejchejte...

     Porodní sál se hekárně podobá v tom, že se tam také heká, ale na míči už si tam nezaskáčete. Kolem vás se pohybují lidé, kteří zcela očividně vědí, co mají dělat a které zcela očividně nezajímá, že na počátku jejich dnešního hemžení jste stál vy. Teda... ležel... nebo jak jste to dělali... Potom vás někdo postrčí na jednu stranu lůžka a ukáže vám, kterou rukou máte držet nohu a kterou mamču pod hlavou. A ono se to rozjíždí a vy si v duchu slibujete, že se TAM nebude koukat a stejně se koukáte a něco leze a ... "vydechněte, maminko a ještě jednou a zatlačte..." a vy si opakujete, co vám řekli kámoši, že omdlívaj jenom padavkové a frajeři v amerických komediích a ... "tak a ještě zatlačte, no, ještě..." můj ty bože, kam se na tohle hrabe pokoření Everestu... nějakej pláč a křik... kdo by to tak asi mohl... jedna sestra podává druhé jakousi mokrou brečící myš a... pamatuj si, vole, omdlívaj je troubové v amerických komediích... Co je to za svět? Je to jako na prezidentské inauguraci. Samé focení. Nejdřív fotku do mobilu, to kvůli MMS. Potom kamera, první videjko. A foťák. Kdo by se babral s nějakým osvětlením, expozicí a zlatým řezem. Ta malá zmuchlaná myš, kterou sestra otírá, které prošťuchuje tělní dutiny, je najednou focena víc než známá zpěvačka procházející se nahá po Václaváku. Stojíš si tam s foťákem v ruce a snažíš se vypadat důležitě. Tedy... ne snad, že by tě sestra na něco potřebovala. Váha, výška, rosný bod... jo, ten prťavec před tebou je tvůj syn. Obecně se dá říci, že drtivá většina otců se tváří v tvář vlastnímu narozenému dítěti zmůže jen na hlubokomyslné "kuk" a to bez ohledu na dosažené vzdělání. To, že vám při focení dojdou ve foťáku baterky, už tak obvyklé není, ale dá se to omluvit. Projednou. 

     A potom ti do náruče položí celý svět.

     Kdeže jsou ty metráky cynických průpovídek u piva. Takový věci se popisujou dost špatně. Ten zamotanej uzlík neštěstí, kterej ti vřeští v náručí, držíš trochu toporně, ale to se podá. Za nějaký čas nebudeš to vřeštění poslouchat až tak láskyplně, zvlášť takhle o půl čtvrté ráno. Ale to tě teprv čeká. To bude až za týden. Teď hlavně nechat vydělat mobilním operátorům, výrobcům fajnového alkoholu a fajnových doutníků.... to aby byl byl "prcek zdravej". Chtěl bych dostat korunu vždy, když nějaká mamina druhý den po porodu pohlédne na svého nazelenalého manžela a řekne: "Prosím tě, běž raděj domů..."

     No a teď zbývá to jen vychovat...

Novopečený znovuotec Kixx