Rubrika: [zážitky]
 Obsadili jsme místo k odpočinku na břehu ve stínu mezi porostem ze sítin a křovin. Jako vodák jsem uznale obdivoval proud řeky Colorado, byl fakt silnej. Navíc, voda pěkně studená, ani se nedivím, že jsou tu nápisy o zákazu koupání. Helena, jako milovnice vody, se čvachtala na břehu s nohama v ledový vodě a sbírala kamení. Zdejší horniny jsou staré 2 miliardy let, což je téměř polovina doby trvání téhle planety a něco takovýho se vám hned tak někde sebrat nepovede.
Doplnili jsme zásoby vody z pumpy u rangerovy chajdy a po jemném dohadování se, že už je čas, vyrazili zpět. Helena se s tímhle magickým místem ne a ne rozloučit, tolik oblázků a kamení, co musela s sebou vzít nahoru na památku, jakoby nevěřila, že se sem ještě někdy podívá...
 Těch 102 stupňů Fahrenheita, tedy něco kolem 39 °C ve stínu a 10 stupňů navíc na slunci bylo ještě ok, myslel jsem, že to bude horší. Lidí tu moc nepotkáš, což je až neuvěřitelný ve srovnání s tím, co se odehrává nahoře na okraji kaňonu s plnými parkovišti aut a autobusů.Sem dolů se komerce ještě nedostala a vypadá to, že to ani nemá nikdo ve svým volebním programu, naštěstí. Bylo 15.30 h, když jsme přešli po druhé, stříbrné lávce zpět na protější břeh a podél řeky se vydali druhou cestou zpátky nahoru na jižní okraj. Tahle stezka vede podél malého potoka, je mnohem pozvolnější a až v závěrečném stoupání v poslední třetině je hodně příkrá, když už většinou melete z posledního...Jenomže – k tomuhle poznání se nejdřív musíte prochodit. Zato je delší, něco přes 15 km. Zvolil jsem ji právě kvůli té vodě – až budu mlít z posledního...
Když projdete skalní soutěskou od řeky a otevře se před vámi zelené údolí se zurčícím potokem, je to balzám pro duši oproti suchopáru na minulé stezce – tam je to zase balzám pro oči pro ty výhledy do kaňonu. Voda v potoce není sice vždycky dobře přístupná, ale ta zeleň je osvěžující. Zato pohled na vzdálený okraj kaňonu kdesi nahoře dává tušit, že to v žádném případě za světla nemůžete stihnout, leda tak během. To jsem věděl, že já těch 15 kilásků do kopce v tom hicu určitě nepoběžím. Po několika kilometrech jsme potkali rangera, který tu se svými kolegy několikrát denně prochází celou trasu nahoru a dolů s vysílačkou. Zkoumavě si nás oba prohlédl, jenom pozdravil a pokračoval dolů do kempu Bright Angel na druhé straně řeky, který leží kousek od břehu v místě, co jsme odpočívali.
Jak jsem později pochopil, znamenalo to, že vypadáme v pohodě, že nám věří, že to zvládneme, možná i za světla, se vyškrábat nahoru z téhle díry. Za 2,5 hodiny po přechodu stříbrné lávky jsme došli do Indiánských zahrad ve výšce asi 1150 m n m, kde je primitivní kemp, telefon, WC a voda. Taky lavičky pod rozložitými bavlníkovníky. Nádhera. Všechna únava se tam pěkně člověku v nohách rozleží, že pak nechápe, proč sem ti amíci vlastně tu lanovku nezavedli, když by se to právě tady teď náramně hodilo určitě každýmu. To jsou celý voni. Tam, kde nemají vymoženosti civilizace co dělat, je jich všude plno a pořád přibejvaj. A tady, když by se to teď zrovna šiklo, tak není vymoženost žádná.
No, jedině ta helikoptéra snad, ale teď už jim takový peníze dávat nebudu, když jsme došli až sem a určitě by nám slevu dát nechtěli, to já znám. Sleva je jenom, když to nepotřebuješ, jinak většinou nic.  Vedle kempu je ohrada na ustájení zvířat. Z kempu se dá dojít na přes 2 km vzdálenou vyhlídku Plateau Point a v jednom dni se vrátit nahoru. Proto je přes den relativně hodně využíván turisty, co si na cestu až k řece a zpět v jednom dni netroufnou. Mají to zpět ještě tak něco přes 7 km a celá okružní cesta ze shora k vyhlídce a zpět nahoru vyjde tak na 19 km s převýšením 950 m, což taky není úplně špatný. Dalo by se tu přespat, kdyby měl člověk spacák a stan. Protože noc tu je chladná a počasí se může rychle změnit v něco děsně vošklivýho, jak jsem už viděl. Zkrátka, jsou to hory...
Také se tu dělají většinou poslední fotky a záběry, jdeš-li směrem nahoru. Dál už na to nemá skoro nikdo ani pomyšlení... Trochu jsme se zmátořili a v půl sedmé odhodlaně opět vyšli zdolat druhou polovinu cesty zpět s převýšením ještě 900 m ! Hned za kempem jsme potkali skupinku, která sestupovala do kempu. Dost se divili, že máme namířeno ještě nahoru a ptali se, jestli máme alespoň baterku. Baterka na nás čekala nahoře v autě. Odkývali jsme, že jo, aby nás snad nechtěli přesvědčovat, že bez baterky to je sebevražda a pokračovali jsme dál.
Teď už nám oběma bylo jasný, že času je málo. Asi po kilometru, než jsme vylezli k odpočívadlu – 3 Mile Rest house – v nadmořské výšce 1450 m, kde už začíná opravdové stoupání po úzké stezce na příkrém svahu, nás uprostřed stezky očekával docela velký srnec s malými růžky. Zjevně jsme mu nijak nevadili, byl tu doma a měl právě večeři. Uhnout bylo ale jenom na něm, protože z nás obou nikdo neměl na to ho po prudkém srázu obejít ani horem ani spodem. Ale jemu se prostě nechtělo a tleskání ani házení kamenů ho nijak nevzrušovalo. Po chvíli to přece jenom pochopil a nechal nás projít.
Ještě, že to nebylo něco většího, jelen nebo třeba medvěd. To vážně nevím, kdo by koho zaháněl . . . Toulavej, Plzeň
linkuj.cz vybrali.sme.sk
|
