Né, o téhle díře jsem vážně nechtěl vyprávět, snad někdy jindy. Já měl na mysli úplně jinou, tu, o které jistě už slyšel každý z vás.... Po tom, co mně nabídli kamarádi, abych jel s nimi, jsem měl sto chutí říct – tak jo. I když jsem věděl, že cesta potrvá pár hodin v pěkným horku a ať už pojedeme jakoukoliv jejich károu,  tak to bude vždycky v dost stísněným prostoru. Jenomže jsem zároveň věděl, že jediná odpověď je – NE !, já nepojedu. Strejda na to více méně čekal a já ho přeci nemoh´ zklamat.

     Strejda Láďa kontroval – uvidíš toho hodně, neboj. Až odjedou, tak vyrazíme taky. Ti blázni se jedou podívat na nějakou díru v zemi. Nic víc to není. Je to jenom díra v zemi, věř mi! Já ti toho ukážu mnohem víc, uvidíš sám. Vzhledem k tomu, že Láďa žil sedm let v Národním parku Yosemite a chtěl mi tento šperk Sierry Nevady v Kalifornii ukázat, jsem – ač nerad – dal na něj. Když se pak kluci za dva dny úplně zničení vrátili, věděl jsem, že Láďa měl zase jednou pravdu. Byla to holt jenom díra v zemi... Po několika letech jsem se na ni jel podívat sám. Ale moc nadšení ve mně tedy nevyvolala. Všude moc lidí, drahota a naprostý chaos. Jenomže – kamarádka ji při dalším mém výletu za Velkou louži prostě chtěla vidět, a tím pádem všechny mé další případné argumenty padly. Něco jsem si předtím z knihy "Národní parky jihozápadu USA" nastudoval, ale – protože jsem tu knihu neprozřetelně půjčil i Heleně, tedy oné kamarádce, a ona té myšlence ihned propadla – nešlo s tím už prakticky nic dělat. Heleny optimismus jsem fakt nesdílel. Vono totiž – jít jeden a půl kilometru dolů a pak zpět nahoru ve čtyřicetistupňovým vedru není podle mě asi úplně hifi. Jenomže vysvětlovat to někomu, kdo o tom nemá moc představu, je dost těžký a pokud jde o ženskou, taky zbytečný, myslím.   

     Ani Helena kupodivu úplně přípravu nepodcenila a tak jsem musel přistoupit na to, že spolu zkusíme přes všechny zákazy a nedoporučení sejít v jednom dni na dno té ohromné díry v zemi – do Grand Canyonu v Arizoně – a zase se vrátit zpět nahoru ... Výškový rozdíl 1315 nebo 1440 m z jižního okraje na těch dvou různých cestách, vedoucích k řece, jsem měl stále na paměti. Všechny cedule nahoře to nedoporučují, je popsáno 400 případů ročně lidí, kteří zkolabují – je to podle statistik, a tím pádem dostatečně varující. Záchranný vrtulník (cena tuším za 2000 $) je varovným mementem pro takové blázny... A navíc – vyprávění kamarádů, kteří tenkrát tuto cestu absolvovali a VIDĚLI cestou na vlastní oči všechny ty zkolabované, kteří čekali na pomoc, to bylo taky dost průkazné... 

     Takže to musela být pořádná příprava... Naplánoval jsem, že útok podnikneme ze základního tábora z RA na I 40 v Arizoně, asi 80 mil od Velkého kaňonu. Když vstaneme v pět a vyjedem v šest, v půl osmé jsme na jižním okraji kaňonu a nejdéle v osm můžeme začít sestupovat. Podle doporučení z knihy je to dostatečný čas na návrat před setměním  - když na to máš! Protože jsem přípravu bral smrtelně vážně, celý měsíc před odjezdem do Států jsem denně několikrát cvičně vyběhl do pátého patra, abych tak zvýšil pravděpodobnost, že pro mě se vrtulník tedy volat nebude. A u Heleny jsem předpokládal, že tomu snad bude podobně, když si to vymyslela...

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk