Zjistil, že nejsem taková, jak si představoval. V podstatě neřekl nikdy přesně důvod, proč se mnou nechce být. Z minulosti partnera vím, že není schopen dlouhodobého vztahu (měl poměrně dost známostí, ale každý vztah ukončil do jednoho roku, kromě manželství, které bylo delší).

     I u mne zamilovanost odezněla a jsem schopna vidět jeho nedostatky, myslím, že si ho nijak neidealizuji, přesto se nemůžu od něho psychicky odpoutat (pořád ho strašně miluji, i takového jaký je). Rozumově chápu, že by náš vztah neměl smysl, že si zasloužím muže, který bude milovat mne, učím se mít se ráda, mít svou hrdost atd. 

     Rozum to vše ví a zná, přesto se jsou chvíle, kdy se strašně trápím, je mi po něm hrozně smutno a mívám pocit, že se snad zblázním. Mé myšlenky se pořád točí kolem něho, vůli se snažím myslet na něco jiného, ale stačí chvíle nepozornosti a … 

     Nejhorší je, že máme společné známe, se kterými se pravidelně stýkáme, takže se vidíme téměř každý den. Jezdíme spolu na hory, slavíme narozeniny, chodíme k vodě. Chováme se k sobě jako přátelé, o mých pocitech dotyčný neví. Asi před rokem jsem se mu svěřila, ale jen řekl, že je mu to líto, že si mne váží, ale dál se mnou být nechce. Samozřejmě to respektuji, láska není na povel, nemám žádné právo mu něco vyčítat. Pokud bych ho chtěla přestat vídat, zůstala bych sama, bez přátel. Už nevím co mám udělat pro to, ať se konečně přestanu trápit a začnu zase normálně žít. Jsou chvíle, kdy si myslím, že už je to za mnou a pak se vše vrátí a tak je to pořád dokola. Chce to opravdu jen čas nebo to jde "nějak urychlit"? Mám 37 let, roky letí a samotu snáším čím dál tím hůř. Ale za této situace si nechci někoho hledat, spíše nejsem schopna. Nechci ublížit a najít si někoho jen jako náplast na mou bolístku. Mám v sobě strašný zmatek. Děkuji za jakoukoliv odpověď či radu. Veronika

ODPOVĚĎ:

     Veroniko, já chápu, že je ti strašně smutno, jsi nešťastná a když to tak vidím, od devětadvaceti – ale asi podstatně dýl – tvůj partnerský život nestojí za nic. A najednou rok – rok to bylo nádherný... Ale litováním ti nepomůžu, potřebuješ radu... A budu drsná... Verunko, chováš se jak rozmazlené dítě! Dostala jsi hračku, byla moc fajn – a pak ti ji vzali.. A kdyby to – ty se máš dívat, jak si s ní hraje někdo jinej. Tvůj stav by se také mohl přirovnat k alkoholismu – ano, tvoje láska je také závislost, a jaká! Alkoholik, když se mu snažíme pomáhat, aby se své závislosti zbavil, je pěkné břímě pro své blízké... Měli bychom mu dát z očí alkohol, nemělo by se před ním pít, musíme se chránit, abychom si před ním s někým přiťukli... A což teprve obchody, které jsou plné... A být tolik moc tolerantní, a čekat... Veroniko, vzpamatuj se! Tvoje holčička je určitě malá. Jak přijde k tomu, že minimálně dva roky má doma smutnou a nešťastnou maminku? Já vím, určitě se snažíš – ale stoprocentně to není ono, velice dobře vím, že i když jí dáš lásku a zaopatření, tak vycítí, že nejsi veselá a spokojená. Uvědom si, že, jakou tě vidí, to vytváří její předobraz maminky – ženy – manželky...

     A teď rada: určitě, když jsi nemocná a dostaneš nějaký lék, tak se s lékařem nehádáš, že ti to nechutná, že to nesneseš, že to prostě nedokážeš pozřít, že raději umřeš.. Tohle bys neudělala, že. Tak proč, když i teď velice dobře víš, jak bys se měla chovat, tak se jen sama před sebou vymlouváš, rochníš si ve smutku, v sebelítosti... Musíš si poručit!  Nebudeš přeci měnit bydliště, přátele, práci. Nauč se na něj dívat jako na každého jiného chlapa z práce, z ulice, z okolí. A už vůbec ho nevyhledávej, neponižuj se... A neříkej mi, že je při lautr každé sešlosti, ať se vrtneš, kam vrtneš.. To bys snad mohla sama trochu ovlivnit, ne? Pokud to budeš vědět na sto procent, tak tam nejdi, no... A pokud ne, chovej se normálně. Žádné bolestínství, žádná smutnice někde v koutku... A ještě něco: když je dejme tomu pozveš k sobě, tak přeci nebudeš zvát i jeho, ne? Tvoji přátelé o tom, že jste rok spolu chodili – nevědí? To mi neříkej, že kdyby věděli, že jste se rozešli, že by nebyli ohleduplnější... Nechodí on s nějakou tvou přítelkyní?      Přesto – kdybys opravdu chtěla, určitě bys si za ty dva roky mohla pořídit pár nových známých, neříkám, abys s tamtěmi zcela přerušila kontakt... Ale ono to bude nejspíš tak, že ty se s nimi stýkáš, protože máš možnost být v kontaktu i s ním.. Hele, vždyť to je přímo masochismus... Rozhodně ti nedoporučuju v tomhle stavu okamžitě vletět do nějakého dalšího vztahu. Napřed si potřebuješ trochu upevnit sebevědomí.. Ale – co se dát například do úprav bytečku? Spolu se svou holčičkou, případně nějakými těmi přáteli?  Nebo začít i s dcerkou něco dělat... Učit se s ní něco, dělat spolu nějakou zajímavou práci... Snaž se přijít mezi nové lidi, nepoutej se jen konzervativně na těch pár původních známých, poznávej další... Rozhodně se ještě ozvi, ano? daniela@kudlanka.cz