Danielina babička se jmenovala Karolína a moje se jmenovala… hádejte, můžete jen jednou. Pochopitelně taky Karolína, dokonce jsem po ní pokřtěná a považuju tohle jméno za jedno z nejkrásnějších na světě. Prostě nad zrozením Kudlanky bděly dvě sudičky babičky a bylo jasné, že se z ní vyloupne úžasný časopis…

     Vyloupl, ale po čase tak nějak beze mě. V době, kdy pominul začátek a Kudla se začala pořádně rozkoukávat po světě, jsem utekla. Už to nebyl ten začátek… A já měla pocit, že mám přistřižená křídla. Potřebovala jsem si dokázat, že umím udělat časopis celý, od základů. Dokázat si, že taky něco umím. Nainstalovat, upravit vzhled, zaplnit… Bylo mi jasné, že tady už nade mnou babička bdít nebude, ale moje chabé sebevědomí třeba trochu povyroste. Opravdu jsem to dokázala a moje stránky už rok a půl jedou a pojedou dál. Pochopitelně Kudle nemůžou ani nechtějí konkurovat, ale jsou moje „dítě“ a já  si to dokázala.

     Jenže – jak asi většina z vás zjistila, komu se jednou tady ta zelená breberka zadře pod kůži, ten už se jí nikdy nezbaví. Nejinak je to i se mnou. Dobří holubi se vracejí… Já nevím jestli jsem dobrý holub, teda holubice. Ale vím, že jsem ráda, že moje kamarádství s čarodějkou (hele, fakt se ještě jednou omlouvám, však mě znáš) tuhle zkoušku přežilo a já se mám kam vrátit. Že dveře holubníku jsou stále otevřené.

Kudlanko,

do dalších let všecko nej,

co nejvíc čtenářů

a co nejmíň záškodníků

*pavla

linkuj.cz vybrali.sme.sk