Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Chtěla bych se ještě jednou podívat do Studénky, tam jsem se narodila, stejně jako všechny moje sestry. Ale to je už dávno. Někde jsem dokonce slyšela, že to místo už ani neexistuje. Nevím, snad to je jenom pomluva. Ale v dnešní době je možné všechno. Z toho, co občas slýchám ve vozech, je mi někdy až nanic. Podivná doba. Už ho slyším, už jde! Cinká si klíčema, tak schválně... kdo to bude? Strká klíč do zámku – ááá, už vím, kdo to je, můj oblíbenec... Tak to bude příjemná služba, žádné honění, taky si zajezdíme rychleji, ale – on je prostě podle mého gusta. Někdy mám pocit, že mi čte myšlenky a jezdí podle toho, co mi vyhovuje. Ale asi to bude skutečně jen pocit, člověk tohohle není schopen. Nebo že by? Mám toho ještě hodně ke zjišťování...

Mezitím zapíná baterie, hlavní vypínač a já ožívám. Baterie mám také po generálce a tak voltmetr zastavuje až na 52V a všechno běží jak má. Teďka ještě zvednout smetáky (ufff, jak ošklivé označení, ale říká se to) a potom se uvidí, jak se rozhodne. Taaak – cvak, podpěťové relé přitahuje a napěťové je v klidu... všechno dobře začíná. Ještě rozběhnout motorgenerátor – a už můžeme jet. Teď je řada na mně – spouštím kompresory, plním hlavní jímku. Víte, pokud tohle neudělám, tak se nejede. Zapínáme topení, přece jenom je venku ještě chladno a mezi tím kompresory dodělají, co mají. Brzda se přesouvá do jízdní polohy a ovládací páka kontroléru také. Hlavní kontrolér začíná cvakat a cvakat - a už vyjíždím za prací. Dneska se něco děje, jedeme jinudy než dříve. Ale, nakonec je to jedno, tak se jednou zase podívám na 57. kolej. Potom máme Hlavní nádraží a pofrčíme do Roudnice.

Jezdím tu trasu už dlouho, uměla bych ji už i sama. Jenže to by se lidi báli a to já nechci, tak jezdíme ve dvou a je nám dobře. Chvilka jízdy a už brzdíme na hlavním, teď ještě zkouška brzd a pak už otevřít dveře lidem a můžeme vyrazit směrem na Roudnici. Vozím lidi do práce, do školy, z práce i jen tak na výlet. Dokonce už můžu vozit i kola, to sice trošku bolelo na dílně, ale už je to za mnou a teďka jezdí více lidí a hlavně mi neničí vnitřek boucháním, dají kolo kam patří a já mám klid. A kluci také. Teďka nedávno jsem dostala i nová světýlka, jsem zatím asi jediná v republice kdo taková má, nebo i jiné? ještě nevím. Vždycky ale budím pozornost tou mou krásně namodralou září při jízdě. Říkají mi taky podle toho občas „duch“ :-)))

Zabrzdit a počkat … odbrzdit – a už se může frčet. Toho papírovaného kolem, to je děs běs. Ještě že na to mám lidi... Dvacet minutek do odjezdu, lidi už začínají chodit a nastupovat. Jsou tu známé tváře, i ty méně známé či lidé zcela neznámí. Ráda pozoruju jejich chování, co si čtou a o čem povídají. Dozvím se spoustu hezkého (ale i ošklivého) na všechno možné. Občas nadávají i mně, ale většinou to není moje vina. Copak můžu za to, že se pracuje na tratích, kudy jezdím a musíme jezdit pomalu a moc opatrně?

A už vůbec nechápu, proč mi hodně lidí čmárá po sedačkách, proč do nich dokonce řežou, dělají čurbes na WC, proč ho ucpávají, plejtvají vodou z rezervoárů, proč mlátějí dveřmi... Opravdu nechápu, proč někteří dělají tyhle věci... Nevědí, jak to bolí, když se musí sedačka očistit od jejich „malůvek“ nebo dokonce vnějších nátěrů. Nechápu je... proč to dělají? Říkají si: „Jsme prostě dobří a vládnnem světu!“, ale jsou to barbaři, normálně barbaři.

Opět spouštím kompresory a doplňuji vzduch. Ta zkouška brzd něco stála a také otevírání dveří si něco vezme z jímek. Ještě minutku a pojedeme. Ventilátory dostávají povel k rozjezdu, hezky se do toho opírají, to vyčištění sacích otvorů je velice znát... Jedna skupina … prásk! stykačem a druhá skupina – už také je ok... Už jen pár vteřinek… Lidi sedí, povídají, někteří spí opřeni o okna nebo si lehnou na sedačky. Je to hezké koukání, kdyby se tak viděli. Ale nedivím se jim, je brzo, jsou unavení a já mám také ráda teplíčko. Však je tu dneska topení jede na plné pecky ... Od odporů se valí oblaka páry z padajícího sněhu.

Občas sním o místě, kde jsou lidi hodní a neškodí, kde nečárají po oknech, nerejpou do nich nesmyslné značky, kde nerozřezávají sedačky … a kde neskáčou pár metrů přede mnou na koleje. Není to tak dlouho, co se mi podařilo jednoho mameluka rozšavlovat na cucky. Ale byl jeho problém, skočil mi tam v oblouku a já jela plnou rychlostí, čili 110 km/h. Neměl nejmenší šanci, přejela ho skoro všechna kola... Jak obou motorových dílů, tak obou vložených. Vletěla tam rychlobrzda, ale i tak se mi podařilo zastavit až za hodně dlouhou dobu. Bylo to skoro půl kilometru. Nemám na to žaludek, ještě že jsem to neviděla. Pozor... ventilátory běží jak mají, už ani neklepou, dveře se zavírají, kontrolní světla se rozsvěcují a řídící páka kontroléru se dostává do polohy „krokuj vpřed“. Je nastaven docela slušný rozjezdový proud a tak se do toho opřeme...

Co nás čeká? Dolní Zálezly, potom stavíme v Prackovicích nad Labem, dále v Litochovicích nad Labem …. A tak dále až do Roudnice. Jaké jsou ty naše české názvy hezké... Ale neříkejte – že nevíte, kdo že jsem?

Tak dovolte, abych se představila, jsem Čtyřistašedesátka, a také mi říkají Lochnesska...

Alexandra

linkuj.cz vybrali.sme.sk