Proběhli jsme zahradou, delegát Bořek hodil naše kufry přes zábradlí na terasu a s výkřikem : "Tady se nekrade!" nás hnal zase poklusem zpátky -  s tím, že večeře se podávají jen do deseti hodin. To nám ta dovolená na zotavenou pěkně začíná, konstatovaly jsme... Druhý den pršelo a byla zima. Seděly jsme na terase zabalené každá do dvou chlupatých dek Laris a přesvědčovaly se, že právě takhle vypadá počasí na tropickém ostrově. No, aspoň jsme přečetly každá jednu knížku, protože pak se na nás vylilo už jen vedro a vedro převeliké.  

     Ale ty knížky stály za to.  Byly napsány ve stylu něco mezi Pawlovskou a McDonaldovou, paní spisovatelka se jmenuje Grocholova a knižky „Už nikdy!“ a „Já vám ukážu!“  Svěží humor i vážnější stati. A představte si, co jsem tam taky našla! Vzpomínáte, jak zde myslím motýl Anonym citoval úvahu o dětech, že nejsou naším vlastnictvím, že přišly skrze nás, ale ne pro nás atd.? Přesně tohle tam bylo! A tak jsem byla ráda, že krásné myšlenky žijí dál, předávají se a další lidé je vstřebávají a obohacují se jimi.

     Taky výlet se vydařil, je hřích být jen u moře, projezdili jsme ostrůvek, bylo se na co dívat. Mimo jiné jsme navštívili letohrádek císařovny Alžběty, Sisi. Víte, že byla zřejmě bulimička, kouřila jak za nároďák a byla potetovaná? Ale její letní sídlo bylo krásné, zařízené s vkusem. Co jí to ale bylo platné, když byla nešťastná....

     Byla by to kandidátka naší poradny: "...poraďte mi prosím, vdávala jsem se z veliké lásky, přebrala jsem ženicha své sestře a Bůh mě za to zřejmě trestá. Naše manželství udušeno bylo na přísném dvoře vídeňském, paní tchyně též mi velkou lásku neprojevuje. Moje duše truchlí, spřízněné duše zde nemám. Choť můj cele se práci své věnuje, za kuropění vstává, večer brzy uléhá, lelkování ni miliskování nakloněn nebývá..."

     No nic. Jinak dobrý. Jen závěr na lodi jsem málem zaplatila životem. Dali k nám do čtyřlůžkové kajuty mladý pár, který šel  spát mnohem později než my. Kluk jeden ušatá si vzal schůdky od mého lože a přistavil si je drze ke své palandě; ne aby si vzal druhé schůdky! Já pak v noci, nic zlého netuše,  vstávala na toaletu, v důvěře v žebříček jsem spustila nohy dolů, no a co se stalo? Zůstala jsem viset za ruce za horní pelest, zatímco o dolní jsem se pěkně praštila do holení. Málem jsem už na WC nemusela... Nebylo to ale vysoko, takže jsem dopadla měkce. Ve tmě jsem se obrátila a po paměti zamířila šikmo do rohu ke kýžené místnůstce.

     A pochopitelně jsem se vzápětí ještě skoro přerazila o žebřík u protější postele... dopředu šla ruka i hlava, bohužel oboje najednou; divím se, že to nikoho nevzbudilo. No, nakonec – koho? Já už vzhůru byla, mlaďáci spali po Metaxe dobře a kamarádka požila dva prášky: na spaní a proti blbě na lodi. Když jsem se dostala konečně až TAM, málem jsme nevěděla, co tam vlastně chci.

     Ale pak jsem si vzpomněla a návrat už byl bez potíží. Jen ten žebříček jsem si přendala a představovala si v barvách, jak bude vstávat mladej. Při troše štěstí  a ztrátě rovnováhy by mohl spadnout hlavou přímo do záchodu, protože jsem nezavřela dveře... Při této příjemné představě jsem usnula. Ráno byl žebříček zase naproti, ale jinak nic.Ono to kolébání lodi asi dveře zavřelo.

     Doma se po dobu mé nepřítomnosti nic zvláštního nestalo.

Wendy, tč. se neopalující, anóbrž pracující

linkuj.cz vybrali.sme.sk