Dle meho nazoru se nechaly ponizovat vsechny tri zeny - A, B i C. Vsechny by svuj problem mohly vyresit tim, ze poslou partnera "do haje" :-))) kdyz chce byt s kamarady a kamaradkami a "kamaradkami", tak at si je - ale sam ;-)
Myslim ale, ze nejvic se zena ponizuje, pokud partnerovi opakovane vyhrozuje necim, co opakovane nedodrzuje.

...hm, ponizovanie, každá situácia- aj rovnaká dopadne v rôznych vzťahoch rôzne...môj návrh
A: dohodnúť "delbu práce" ty v pondelok na pivo, ja v utorok s kamoskou na kavu, ty v stredu na futbal, ja vo stvrtok na aerobik ...:o)
B: tu je každá rada drahá - asi nelamentovať, nevyčítať a jednoznačne sa venovať sebe - nájsť si kamarátku,na výlety, cestovanie, lázne, kozmetiku, šport - len nesedieť doma
C: no v tomto prípade, sadnuť si sama a všetko zvážiť ešte raz, či je partner skutočne vhodným potenciálnym otcom buducich detí, lebo ak sa situácia nezmení, "C" može byť v tejto poradni za pár rokov "A" a možno neskôr i "B"..... takže trvať na zmenách ešte pred dieťatkom a ak nie, tak hľadať inde a znova ... :o)))

Po přečtení 3 "příznaků" ponižování se před partnerem chci říci, že všechny 3 ženy tím samy sobě de-facto dobrovolně ubližují. Mohu chtít vyhovět všemi směry
mému partnerovi, ale nesmí se přitom ze mne stát jeho otrokyně, služka nebo i dokonce "rohožka". Já vím, že se říkává
"jeden je vždycky dole a druhý nahoře" -
ale já sama jsem v průběhu mého života zjistila, že můžu svému partnerovi dělat
pomyšlení, ale on mně také - že to jde praktikovat navzájem - jeden druhému...
Můj 1.exmanžel přestal tajit svou fest závislost na alkoholu asi 2 roky po naší
svatbě, po narození našeho synka. Já se snažila jej od tohoto zlozvyku slušně odvrátit, ale když si propil své dobré místo v zahraničním obchodě, když nám rozprodal bytové zařízení aby měl na chlast a když mně zlomil oba lokty a našeho 1/2-ročního synka v opilosti prohodil oknem ven na lešení, přestala jsem zachraňovat manželství a rodinu.
Podala jsem svou 3. žádost o rozvod
a naše manželství skončilo. Odstěhovala
jsem se pryč i se synkem, získala malý byt a žila. Náš společný přítel mně i synkovi nezištně a kamarádsky pomáhal již v době mé krize manželské, takže cca po 2 letech jsme se oba shodli, že náš do té doby ryze kamarádský vztah se změnil v oboustrannou lásku. Vzali jsme se a po dalších 2 letech se nám narodilo
dítě naší lásky-dcerka. Můj 2.exmanžel dálkově studoval večerní školu, často též sportoval (dálkový běh) a já jsem pečovala o naše "hnízdečko" a dětičky.
Můj 2.muž ale změnil své chování vůči mně i dětem - na můj dotaz, zda někoho má - se mi doslova vysmál a oznámil mi, že nás má více ... Tehdy jsem se sama patrně dobrovolně ponížila, neboť jsem chtěla zachovat náš vztah a kompletní rodinu. Ó - jaká já jsem byla naivní husička. Čím víc jsem se snažila, tím horší to bylo. Po čase jsem díky stressu
téměř nemohla jíst ani spát, díky čemuž
jsem na svých 174 cm měla jen 47 kg..!..
Jednou večer mne manžel pěkně psychicky deptal, já chtěla odejít z místnosti -
a probrala jsem se v nemocnici na odd. resuscitace, kde jsem se dozvěděla, že jsem prožila klinickou smrt a byla jsem prý 6 dní "jinde". Byla to jakási náhlá
mozková příhoda, vzniklá dlouhodobými stressy a celkovým fyzickým + psychic. vyčerpáním (viz mých 47 kg). Protože jsem byla od pasu dolů ochrnutá, léčili mne pak na neurologii, kde zkoumali mé končetiny, páteř a funkce mozku. Můj 2. exmanžel mne tam obden navštívil, vždy mi přinesl květiny a nějaký dárek, ale když se ke mně s úsměvem +polibkem pak
skláněl, sadisticky mne ujišťoval, že mne zničí (že buď zhebnu nebo skončím v pakárně - rozuměj blázinec) a pro naše dvě děti že už má zajištěné děcáky. To mne drtilo, ale pak jsem se "zvedla" na duši a začala bojovat se nejen se svým postižením, ale též s ním o moje děti,
protože on v této situaci podal žádost o rozvod a současně mne napadl, že již nejsem schopná se postarat o moje děti. Půl roku jsem se snažila vyskakovat z invalidního vozíku a dostat se k berlím
a dalších půl roku jsem skákala s nimi po schodech a trénovala. Mezitím jsem se nechala na

- tři dny sama dobrovolně vyšetřovat v Psychiatrické léčebně, odkud jsem si přinesla oficielní potvrzení o svém dobrém psychickém stavu a o schopnosti vychovávat nadále moje dvě děti. Díky mé tvrdohlavosti, vytrvalosti, ale také léčbě - jsem postupně začala chodit, sice špatně ale po svých. Makala jsem na sobě jako cvok, protože mně šlo o hodně. Vytrvala jsem - a vyhrála nejen
při rozvodu, ale také sama nad sebou. Tehdy jsem si řekla, že už NIKDY ve svém životě nedopustím, abych nechala
partnera ponižovat mne nebo ubližovat mým dětem. Můj 2.exmamžel byl soudně vystěhován z mého bytu a já zůstala s oběma dětmi sama. Zvládala jsem to těžce
ale bylo nám dobře. Cca po 2 letech se
objevil v mém životě muž, který se plně lišil od mého 1. a 2. exmanžela. Nebyl hezký, ani Supermann, ale byl to hodný a moc milý člověk. A nechtěl mne svádět k sexy-hrátkám, nebo se mi nastěhovat do bytu -byl sám také rozvedený a hodně zklamaný nevěrou své bývalé manželky. Tak jsme všichni společně začali jezdit na výlety, chodit na procházky a často jsme se vídali. Obě moje děti z něho byly úplně nadšené, protože si s nimi hrál a povídal a choval se k nim jako
kdyby byly jeho dětmi. Po necelých 4 měsících naší známosti jsme se vzali !
To byla bomba pro moje okolí - byla jsem už potřetí vdaná a ještě k tomu po tak krátké známosti. Asi rok po naší svatbě přišli oba moji exmanželé s tím, aby můj současný 3.manžel obě moje děti
adoptoval a dělal jim tatínka. Netušili,
že moje děti se úplně samy rozhodly a od naší svatby začaly mému manželovi říkat tatí, protože jej měly moc rády a on jim láskou oplácel rovněž. Můj manžel
bez jakéhokoliv rozmýšlení odpověděl, že by byl velmi rád-ať nám dají oni oba své prohlášení o tom, že se svých dětí vzdávají. Podali jsme tedys žádost včet.
našich dohod k soudu a můj 3.manžel se stal oficielním a právoplatným otcem obou mých dětí, takže i v matrice je uveden jako jejich stvořitel. Nikdy jsme toho nikdo nelitovali - dnes už jsou obě děti dospělé a mají své rodiny
- když se v synově rodině narodila holčička a za 3 roky chlapeček, můj manžel se radostí skoro pomátl, že je dědečkem. Když se před 1,5 rokem dceři narodila holčička, byl můj manžel moc šťastný - dodnes miluje NAŠE děti a ony jeho - a stejné je to i s jejich dětmi
= našimi vnoučátky. Zazvonil zvonec a pohádky je konec - oba jsme se ponížili
ve svých minulých vztazích a nebylo to
dobré ani správné. Tak jsme si pravidla tohoto našeho vztahu dohodli mezi sebou tak, že zkusíme jeden druhému v životě vynahradit všechno to, co se nám dosud nedařilo. A funguje to dodnes - už jsme
spolu 19 let a já bych neměnila, protože
tady se nemusí nikdo z nás ponižovat před svým partnerem - je to hodnotný vztah, který mívá také někdy problémy,
ale protože si jej oba opravdu vážíme,
nedopustili jsme a nikdy nedopustíme,
abychom jej něčím poškodili či narušili.
Je to fakticky rovnoprávný vztah ...

Jano je smutne co jsi prozila, ale tvuj extrem se neda aplikovat ani na jeden z uvedenych prikladu.

A: je proste v celku spokojena rodinka, jen chlap lenosi. Nikoho oknem nehaze, nikomu kosti nelame. Kdyz se ta zenska rozvede, tak se zmeni jen to, ze vypere o ponozky a trenky tydne min.

B: pokud se chlap taha s jinejma, tak mi prakticky ohrozuje na zivote, protoze podstupuje riziko, ze neco chyti a mne nakazi. Rozvod. Tady jde o vaznejsi veci nez hrdost.

C: hraje roli manzelky? Je blba. Jsou zensky, ktery si za tyhle sluzby nechavaji platit a ona vyhriva postel zadarmo s vidinou snatku. Tahle holcina ani nevi co slovo hrdost znamena.

to Irka: "Nikoho oknem nehaze, nikomu kosti nelame." - jak to muzes vedet, jsi snad jasnovidka???
O domacim nasili prece neni v clanku ani zminka - muze, ale nemusi byt v kteremkoliv ze tri pripadu...

Deniso, Daniela tu dava priklady z "normalniho" zivota!

Jasnovidka nejsem, ale taky nemam zatemnenou palici feministickyma blabolama. Jsem 16 let stastne vdana ( oproti tobe) a tak si dovolim rici, ze o tom vim vic, nez ty jsi nekde vycetla. Linejch chlapu je mnohem vic, nez tech ktery mlati sve zeny.

Omluva za chybu.

Chlap pouze lenoší - o to je to horší, protože ta snaha něco nutně změnit tu není tak jasně naznačená, než když už ta ženská má pádnější důvod, když ji třeba mlátí - o to snažší je pak každé rozhodnutí. Žena, která má "líného" chlapa a chce si postěžovat, tak jen slyší: co blbneš, buď ráda, že tě nemlátí, a tak se pak zbytečně snaží sama sobě napovídat, že vlastně o nic nejde a že je vše v pořádku a že jen něco vidí tam, kde nemá nic vidět.
Píšeš, že máš šťastné manželství - co to vlastně je, štastné manželství - co děláš ty, co tvůj partner, prozraď nám recept,jak jste toho dosáhli,asi nemáte žádné větší finanční problémy, bytové ani jiné,máš chlapa z rodiny, která taky tak dobře fungovala, protože jak zjištuji, to co zejména muži vidí doma v dětství, tak to aplikují na svůj život. Ženy ani tak ne, když to nefungovalo doma, tak se snaží dělat pravý opak toho, co zažily.
Můžeš mi napsat na mail regina.hero@seznam.cz
Díky a zdravím všechny čtenářky

pro tebe je šťastné manželství to, které je bez problémů?
Souhlasím s Irkou, já jsem šťastně vdaná 18 let a rozhodně nebyl můj život vždycky jen procházkou růžovým sadem...
Párkrát už jsem měla chuť po Honzovi něco hodit, ale vždycky jsem radši praštila něčím nerozbitným o zem!
Ale to jsou opravdu řídké vyjímky, které bych za ty roky spočítala na prstech.
Prošli jsme si i obdobím, kdy jsme vyprázdnili synovu pokladničku (bylo mu 5 let), abychom dětem koupili alespoň přesnídávku a rohlíky.
O tom to je, víš? Ne o penězích, ale o lidech...

P.S. Honza neměl zrovna radostné dětství, ježíš, jestli on není ženská, když se snaží dělat opak toho, co v dětství prožil sám! ;o))

ze zalezi take na tom,jak je chlap vychovan rodici a protoze sama nechci,aby ten muj synator patril jednou k tem linejm,tak se snazim vychovavat sec se da (i neda),aby se mi jednou snacha "podekovala".V praxi to napr. znaci,ze na meho synatora,ktery od rana pobiha mezi ksefty s kolama a plovarnou,ceka na kuchynske lince "ladne odlozena" pecka od narychlo snedene nektarinky poranu, aby se dockala,ze az dorazi,bude jim vyexpedovana vlastni linou rukou do odpadkoveho kose.Necht zije trpelivost rodicu a boze,dej rodicum vydrz aneb jak dlouho se ma vychovavat jeden budouci chlap..:-)

Regino, Pavla to napsala dobre. Stastny, neznamena to co nam vsude servirujou. Jsou v tom hadky, problemy, ale taky respekt, porozumneni, chut a hlavne snaha resit to DOHROMADY.
Jestli pochazis z fungujici rodiny, muze hrat roli, ale na nase manzelstvi se to treba vubec nevztahuje, ani z jedne strany.
Jsme s manzelem nejlepsi kamaradi, a v tom ja treba vidim to velke stesti.

mnohokrát jsem zažila ve svém okolí, kdy manželství byl vlastně nekončící souboj dvou klanů - klan nevěsty proti klanu ženicha... Pochopitelně, každá rodina má svá plus a svá mínus, v každé rodině najdeme něco, co se nám příčí - ale proto se berou dva lidé, aby tím, že založejí NOVOU rodinu, se pokusili (neříkám, že se jim to vždy povede) žít nejen se svými zděděnými návyky, ale i přijmout některé "od vedle". A naučili se vzájemné toleranci!!! Nic není jenom černé, nic není zcela bílé. Při troše snahy se dá - myslím si - žít s každým. Tedy - pokud nám stojí za to, najít si na něj manuál... Jak jinak si můžeme totiž vysvětlit, že je např. manželství, ve kterém se dva hádali, nesnášeli atd., po rozvodu si buď oba, nebo jen jeden - najdou jiného partnera a je vše v největším pořádku? Určitě to znáte - říká se např.: to byl děvkař, ožrala - a podívejte, jak teď seká latinu... Nejspíš ta další věděla, jak na něj... A pochopitelně, že se nejedná jen o mužský :-))).

Já jsem přece nikdy neřekla, že je to jen o penězích... Pravda, když jsou peníze, tak je polovina problému pryč, je všechno snažší a spousta problémů ani nepříjde. Jen se ty peníze stavěly pořád mezi nás, jak naschvál nebyly, když jsme je zoufale potřebovali a já slyšela jen výčitky, jak jsem mohla koupit dětem to nebo ono, když to nepotřebovaly (třeba nové boty, vždyť ještě mohl celý listopad chodit v těch podzimních, co na tom, že bylo sněhu po kotníky, je to děcko, tak nebude chodit ven, mohlo to počkat). Dlouho trvalo, než manželovi došlo, že manželství je o komunikaci, o spolupráci a ne kdo z koho...jak se praktikovalo u nich doma. Jen ukázat, kdo je lepší, kdo víc ušetří a kdo si co koupí "za své".
Já jsem jen chtěla vědět, co to znamená šťastné manželství a ony se ty odpovědi obrátily proti mně...
Já vím, že jsou chvíle, kdy bych toho chlapa nejraději zabila, a přitom ho mám ráda se vším, i s jeho chybami, proto s ním jsem těch 15 let, jen se bojím říct, že jsme za vodou, že máme šťastné manželství, poučena několika fackami osudu, že vždy, když jsem to řekla a myslela si, že je to tak, tak jsem dostala klacek pod nohy a teď ukaž, co umíš.
Teď už mě můžete roznést na kopytech...
Reg.

nehodlám tě roznést na kopytech a věřím, že ani žádná jiná.
Každá holt máme své manželství a kdo nepoznal žádné jiné než to svých rodičů (v mém případě harmonické) a to svoje (v závorce můžu napsat to samé, co prve ;o)) ) těžko může soudit jiné. Kdybys napsala nejdřív příspěvek do poradny, asi bych byla zticha a vůbec do reakcí nezasahovala.
Myslím, že Irka s Danielou ti odpověděly.
Ona je vlastně ta odpověď říkána při každém církevním sňatku...

podivej se kolem sebe. Tyhle problemy ma skoro kazde manzelstvi. To s botickama je,jak kdyby to psala moje kamaradka. :-))

Ja proste stesti a byt stastna chapu v tom, ze nejsem sama a i kdyz je nam tezko, tak to nejak pretluceme spolecne.

Minule jsem zmenila taktiku, misto abych slibovala rozvod :-), tak jsem rekla, ze se s nim nerozvedu, ze mu ukazu! Ja s nim zustanu! Kdyz to ze mne vylitlo, tak muz chvili lapal po dechu a pak jsme se oba sklatili v zachvatu smichu. No a tomu ja rikam "stastny manzelstvi". :-)))

Ona je vlastně ta odpověď říkána při každém církevním sňatku...

...jestli to nebude tím, že jsme neměli církevní sňatek??? Psal se rok 1988, manžel byl voják z povolání a ani jeden ze dvou knězů, co jsme obešli, nechtěl toho "antikrista" oddat...

Holky, tohle není hozená rukavice...

Jedna z mých nejhorších vlastností - poslední slovo... nutno dodat, že dcera to úspěšně podědila po mně... :-))))

Já jsem nikdy dřív nehrozila rozvodem, jen jsem chtěla mluvit o problémech a on žádné neviděl a jestli se mi něco nelíbí, tak ať se seberu a jdu... aspoň bych měl klid! A na to já jsem mu říkávala, že tu radost mu neudělám, že mě se jen tak nezbaví...
A nezbavil.......:-))))

já myslela, že poslední slovo je moje :-)))

Ne vážně, už naposled - ani já neměla církevní sňatek, ale už jsem viděla pár filmů a tam to bylo ;o)
Co se týče toho "antikrista" něco podobného jsem zažila na Slovensku - v Liptovském Mikuláši jsme si chtěli prohlédnout kostel. Tamní farář, ale s šílenstvím v očích odmítal vpustit do kostela ty, kteří nebyli pokřtění. Jak to chtěl zjistit to nevím, protože já s drzostí svých 18. let a slovy, že pokřtěná jsem se nacpala dovnitř a za mnou i ostatní...
Ale to už jsme úplně jinde než byla původní Daniely otázka... ;o))) Měj se fajn

Diky casovemu rozdilu si posledni slovo ponechavam ja....

Takze jsem tedy jedina, kdo se vdaval v kostele ( Praha 1987). Proto vas naucim modlidbu vdane zeny. Rano a vecer ( mozne i behem dne, kdyz dochazi sily)padnete na kolena, sepnete ruce a obratite oci k nebi se slovy:

"Bože, dej mi moudrost, abych pochopila svého muže.
Bože, dej mi lásku, abych mu odpouštěla.
Bože, dej mi trpělivost pro jeho nálady.
Protože, můj Bože, kdybych se modlila, abys mi dal sílu, ubila bych ho k smrti!"