Rubrika: [fauna a flora]
 Mám dlouholetou přítelkyni Dádu. Je o něco mladší, o něco menší, o něco těžší, o něco bohatší. Bydlí sedm podlaží nade mnou. Vlastní dceru Patricii, která se kamarádí s Lenkou a stejný byt jako my. Tedy relativně stejný, po pravdě řečeno, stejná je jen plocha a základní dispozice bytu.
Tam, kdy u mne leží na zemi původní, eufemisticky řečeno „zubem času" poničené linoleum, tam má nádherné velké dlaždice. Stejně tak dlážděnou a okachlíkovanou má prostoru WC i velice hezky přestavěnou a zmodernizovanou koupelnu, předsíň ze všech stran, stejně tak obývací pokoj, který podle mého snu probouráním spojila s podlouhlou kuchyní do zajímavého „el". U mne, až do předloňských vánoc, bylo vše po pradávném, původním, starém paneláckém. Vánoce, prý svátky klidu a míru... Ty tehdejší jsme oslavovali bouráním, vynášením kusů siporexu a zpíváním bojových písní. Všude vůkol a hlavně na vše se snášela vrstva sádrového popílku. Malý vánoční stromeček se postupně ojínil, díky čemuž nebylo k poznání, že většina větviček je do kmínku navrtaná a oku neznalého pozorovatele zcela unikala druhová různost větví. K původnímu smrčku přibyly větvičky jedlí i tisové, prostě co šlo splašit, vhodně přiříznout a vánočně upotřebit. Za bojové písně byly mými dětmi vybrány hebrejské, některé v jiddiš. Mají prý tu správnou dynamičnost a lepší se při nich bouralo, uklízelo i malovalo... Z ostatních bytů zatím zněly koledy, vonělo jehličí, kapři a sládlo cukroví. Ale od té doby obývák do „el" máme také. Ale vrátím se z Dádě – se kterou se vzájemně navštěvujeme. Někdy se vídáme téměř každý den, jindy dvakrát za kvartál. Prostě jak kdy. Za těch spoluprožitých víc jak dvacet let se známe hladce obrace. Rodinné deviace, odvržení i noví milenci, recepty, choroby, způsoby jednání i způsoby obživy. A tak, když jsem onoho listopadového večera zrovna seděla u Dády na kafi, když zazvonila Lenka. Máme zavedeno naše typické rodinné zvonění, takže Patricie zajásala, vyskočila z kanapete a přivedla ji k nám. Venku bylo zrovna pořádně lezavo. Vlhká mlha, zima nejnepříjemnější. Uvnitř naopak vonělo kafíčko, televize vrněla zvukovou kulisu, vše vypadalo smířlivěji a celkem úspěšně. Průšvihy nahradil poklid. Lenka se ani nesvlékla, jen v předsíni skopla boty a schoulila se s trošku ublíženým úsměvem na gauči. Blaženě srkala horké pití a po chvíli se zapojila do našeho povídání. Určitě jsme řešily něco státotvorného, protože jsme se báječně bavily a já byla docela ráda, jaká je moje holčička právě fajn, jak už celkem znormálněla. Prostě pohoda, nálada, krásný večer u kamarádky. Tou dobou, asi tak dva tři dny před oním výše popisovaným dnem, začala totiž má prvorozená prohlašovat, že všichni chlapi jsou bídáci a kreténi, ona že zůstane stoprocentně na ocet, nikoho nechce a nikdo nechce ji, nejspíš si koupí psa a zkornatí coby stará opuštěná panna se čoklem. (Nemohla naříkat na obligátní tloušťku, protože tou dobou byla zase ve stádiu převlékání se za bičem.) A skutečně se probírala zvířecími inzeráty a vůkol avizovala, jak by bylo krásné být psí maminkou. Samozřejmě, že jsem ji varovala. Pes vydrží minimálně deset let, její současné touhy tipuji tak na půl roku, rok. A já za a) kategoricky odmítám chodit venčit chlupatou kňučící hromádku, za b) chci spát ve své posteli sama a stejně tak kategoricky odmítám vůbec nějakého čtvernožce přijmout. Už mi totiž víc než několik chlupáčů bytem prošlo (měli jsme jednou najednou čtrnáct psů – to když naše tehdejší fenečka (pouliční směs jezevčík-vlčák-ratlík) Ajka hárala a pod okny se ubytovávali všichni její zpitomělí milenci). Havěť vždy přitáhla rafinovaná dceruška a všechny je postupně s něžným pohledem milujícího dítěte věnovala „předrahý mamušce". Zážitky z těch dob nejsou zrovna růžové a radostné...Protože však Lenka byla už konečně oficiálně uznaná za dospělou a v současné době bydlící mimo trvalý domov, tedy „ve svém", nemohla jsem nic nařizovat, jen a jen vřele doporučovat. Což jsem zmíněné dva tři dny opravdu vehementně dělala.  Jak tak tedy sedíme a povídáme, najednou jsem zařvala děsem: Z mé dcery vám lezl vetřelec! Na prsou se jí porozhalila černá bunda a z Lenčiných útrob do šera zasvítila miniaturní bílá koulička s třemi černými body! „Cosi" se vyvrtávalo ven, vydávalo to jakési pazvuky...Po přestálém šoku jsme byly všechny blíže seznámeny: ta žížala byl pidipesánek, šlechtic, majitel neskutečně sáhodlouhého rodokmenu - filigránek ze Středozemí, konkrétně boloňáček. Měřil s bídou kolem dvaceti centimetrů, vážil něco přes půl kila a nebylo to plyšové, alébrž živé a převelice vyděšené ... daniela linkuj.cz vybrali.sme.sk
|
Kdyz navic zvazim fakt, ze vsichni chlapi jsou kretni...
Kde jste se da koupit takovyhle pidipejsanek? ;-)