| www.kudl@nk@.cz |
|
| O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé… |
|---|
 |
| manuál téma poradna tady a tam úkol pro vás fauna a flora próza a poesie nejen duše :-))) zážitky |
| FÓRA KUDLANKY |
| Hledej na Kudlance |
 |
| Marihuana, Mariška. Tráva - Hulení... |
| Trampoty sličné tlustice |
| Minutka za čtvrt hodinky :-))) |
| Gruppensex, swingers - aneb kam se ztrácíš, lásko? |
| Balzám na nervy |
| Žena v područí alkoholu |
| Žebříček nepopularity |
| NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY |
| Trak a já |
| Milovali jsme lištičku... |
| Když soužití sešedne |
 |
 |
| DOMŮ |
| dopisy do poradny |
| dopisy do redakce |
 |
Kudl@nk@ |
|
|
| ARCHIV |
 |
|
|
| KUDLANKA.CZ, ISSN 1214-7826 |
| Copyright (c) 2003-2006 |
| Šéfredaktorka: Mgr. Daniela Umlauf Goldwein |
| PageRank.cz |
 |
| Rozvod? Ne - to ne! pokračování VI. |
| Rubrika: [poradna] Ahoj Danielko, odpovím Ti na tvé otázky. Bohužel, ano, před známýma se bavíme, ale jeden na druhého spíš ne! Právě proto, že je nás víc, a bavíme se všichni společně, je to pro ty ostatní nepostřehnutelné! Jen ho třeba jmenuji, požádám... Toho, že udělá, o co ho požádám, moc nevyužívám, protože než bych ho měla o každou prkotinu žádat (ukliď si, přines, zalej, ..., prosím), tak to raději udělám sama. Vždyť on vidí, že neležím, ale pokud mu vysloveně neřeknu, tak si klidně sedne k novinám, videu, PC... a přitom vidí, že kmitám. Takový dřív nebyl!<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" /> Ten pes, to je u nás problém. Já jsem nikdy moc na zvířata nebyla (mám je ráda, ale přesto je nemusím mít proto doma). A ten pes, to je jeho truc. Sem tam dřív vzpomněl, že by nějakého psa chtěl, vždycky básnil o něčem spíš menším, o bassetovi. Ale protože jezdí poměrně často služebně pryč, někdy i na měsíce, věděl, že si ho nemůžeme dovolit, protože není, kdo by se o něho staral (asi si pomyslíš na mě; já ovšem mám krom docela náročného zaměstnání, občasných služebních cest a samozřejmě dítěte, domácnosti, ještě dvě školy, na jejichž dálkové studium jsem se na stará kolena :-)) dala; skutečně toho mám hodně a taktak stíhám to, co musím). A takový pes chce výcvik, aby se mu někdo pravidelně věnoval. No a on si prostě, bez předchozího varování, jednoho dne (letos na jaře, v době našeho mlčení)prostě Katka ODPOVĚĎ: Katuš, podívej, musíš si uvědomit, že ten moudřejší a diplomatičtější z vás jsi a musíš být ty. Názorně ses přesvědčila a sama jsi to uznala, že on se opravdu rozvést nechce. Že je mu v manželství dobře. Ale současně je pravda, že takhle ti to nevyhovuje a věř mi, že by to asi nevyhovovalo většině J. Ovšem, stejně tak věřím, že on si neuvědomuje závažnost situace. Z několika náznaků jsem pochopila, že v něm vlastně máš tak trochu další dítě … Viz ten pes… Bohužel, malému dítěti můžeš poručit, nasekat… Ale s chlapem je to horší, ta jejich uražená ješitnost… Zkus tohle: teď nemáte doma dítě, tak – proboha – nešil a nekmitej. Nevyžehlené prádlo strč do skříně, večeři nevař a nic nechystej. Přijď domů o něco později, třebas od kadeřnice a řekni mu, ať dnes udělá večeři on, že jsi tááááák unavená… A sedni si k televizi…. Budou dvě možnosti: buď večeři udělá, a zase ani nekvákne, nebo kvákne a ty se s ním můžeš začít bavit… Tak si ji udělej jen pro sebe a dělej, jakoby nic... Hele, určitě se ale nesniž k žádnému vyčítání. Jednak je to „na dvě věci“, druhak se s tím nic nevyřeší. Mluv stále s nadhledem, s humorem… dělej si legraci – ale nebuď ironická… Nedopusť, abys vylítla! Víš co? Představ si, že komunikuješ s tím vaším příšerným vlčáčetem… Taky mu nemůžeš, když něco provede, zdlouhavě vysvětlovat, zdůvodňovat… Prostě krátký povel a šmytec! Bohužel, tvůj mužíček nejspíš vyžaduje – alespoň v současné době – totéž. A když píšu: nespěchej, tak tím myslím, abys nepožadovala otočení situace, která narůstala šíleně dlouhou dobu, za tejden… Ale pěkně si do paměti ukládej všechny úspěchy J. Každej dosaženej stupínek! Jo, a taky si můžeš třebas v práci namalovat pár papírků – „prosím tě, udělej dnes večeři ty“, „prosím tě, uvař mi kafe“, „děkuju“, „pes ti ožral botu“ atd. atd. No, a můžeš, až přijdeš, mu to po jednom pak podávat…. Dělej legraci, třebas to zabere….Jste doma sami….To je děs, vy opravdu sedíte, jíte, koukáte na televizi – všechno mlčky? Tak si napiš plno těch papírků… Třebas ti začne odepisovat… třeba se to povede přesunout do smíchu… Hele, říkej si, že nic z toho, co děláš, není žádné ponižování – jsou to tvoje kroky k znovuzprovoznění manželství. Víš, rozvést se můžeš vždycky. Každopádně – když by to pak opravdu dospělo až k tomuhle řešení, nebudeš a) už nijak neštastná, b) budeš vědět, že jsi skutečně udělala vše, co šlo… |
|
Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu Komentáře
(Hata - Mail - WWW) 07.08.2003, 13:58:14
Ahoj Katko,
taky chci přijít jen s malou radou, a pokud se Kudlance nebude líbit, ať ji klidně odstřelí! S těma vašima domácíma pracema, vždyť nemůžeš chtít, aby sledoval, jestli Ty něco děláš, a sám vstal a zapojil se. Podle mě je mu to spíš nepříjemný, když kolem pobíháš a on vlastně neví, co by měl dělat. Ale je tak hrdej (a taky lenošnej, jako každej normální člověk :-)), že se sám nezeptá. Já jsem to jako malá nesnášela, že když se "uklízelo", tak všichni museli něco dělat nebo aspoň vykazovat nějakou aktivitu, dokud máma neskončila. Podle mě je mnohem příjemnější, když vím, co mám udělat, a že pak mám klid a můžu se třeba dívat na televizi. Protože jindy zas ten druhý pracuje a já odpočívám.
(kacka - Mail - WWW) 07.08.2003, 16:46:00
Ahoj Kato,
ja situaci vidim trosku jinak, protoze nemam deti a nejsem vdana. Neco podobnyho jsem zazila s byvalym, mel taky takovy stavy, ze se se mnou nebavil treba tyden, nechtel mi rict proc, potom jsem vydedukovala,ze kvuli tomu,ze jsem pozdravila souseda a prohodili jsme mezi sebou par klasickych frazi....Nebo se chtel na 2 tydny odstehovat ke kamaradovi, jednou v noci me z niceho nic vyhazoval na ulici, proste psycho. Byla jsem do nej zamilovana a hrozne se trapila, neumela jsem si predstavit,ze budu sama (jeste k tomu v cizine, bez maminky).Ale predstavila jsem si sebe a pripadne deti v budoucnu a vedela jsem,ze to bude horsi a horsi. Ze dne na den jsem odesla (uz jsme se rozesli nekolikrat, ale vzdycky jsem se vratila), necekal to. Bylo to zrovna na vikend.Cely jsem ho stravila s 2 kamoskama(sice povetsinu po hospodach), ale tak se mi ulevilo, byla jsem k memu prekvapeni stastna a zazily jsme spolu tolik srandy jako kdyby na bylo 15. Sice kdyz mi doslo co se stalo tak jsem si par mesicu porvala, trvalo mi to skoro rok nez jsem se z toho dostala, v srdci zustala jizvicka, ale dobre jem udelala. On se po 3 mesicich rozchodu ozenil(aspon vim, ze ty reci, jak me nikdy neopusti atd.byly kecy).Vim,ze je nestastny, maji problemy, on nebude nikdy s nicim spokojeny.Se mnou se nebavi a potom kamaradce vyklada jak ho mrzi, ze se spolu nebavime. Pritom mi sotva odpovi na pozdrav a vyhyba se mi jak to jde. Myslim si Kato,ze jsi se moc "obetovala" pro rodinu, on si zvykl, ze ma vsechno nachystano, ty se zbytecne stves. Udelej opak, uvidis,ze mu to neda. Nevar, neuklizej, nebo kdyz ti to neda, tak jen pro sebe a po sobe.Zamer se jenom na sebe, najdi si najit naky kamaradky, nejlepe s detmi, muzete spolecne neco podnikat. Dobri kamaradi jsou nejlepsi lek na samotu a ruzne problemy(ale nesmis si jim moc casto stezovat, to potom otravi, spis se snaz na problemy zapomenout a uzit si to, kde prave jsi a co delas. A i kdyby ses rozhodla se rozvist, urcite to zvladnes. Drzim palce
neodolám, a musím Ajku moc moc pochválit... (daniela@kudlanka.cz - Mail - WWW) 07.08.2003, 20:22:16
Ano, je to přesně tak, jsem nesmírně ráda, že to, co radím, k něčemu je. A byla bych ještě raději, kdyby se to Katce povedlo - i já jsem přesvědčená, že když sama sebe dostane z toho "plechového sevření", když se trochu odpoutá, tak to všechno zase bude o něčem jiném :-)))))
(Katka - Mail - WWW) 08.08.2003, 07:47:18
Holky, děkuji za povzbuzení.
Je mi jasné, že na těch radách něco je, že nemohu být tak netrpělivá; dost se to ve mně bije. Nevím, jak budu postupovat. Jednou si říkám, že budu přesně dělat, co mi Daniela radí (vím, že to myslí dobře), ale jindy se neovládám a zdá se mi všechno bez pohybu a strnulé a chci hned "řešit"... Jsem Daniela i Vám moc a moc vděčná, že se mým problébem zabývá/te. Navenek totiž musím vypadat silná, v práci jsem ve vedoucí pozici a za geroje bez problémů (nemůžu si dovolit něco ventilovat :-), s přáteli je to podobné, ale sama před sebou kolikrát moc malinká... Držte palce. Dám vědět...
(Regina - Mail - WWW) 11.08.2003, 14:30:37
Milá Katko,
byla jsem v úplně stejné situaci jako ty, se vším všudy, doma jsme kolem sebe chodili jak hluší a němí, jen to vřelo a nervozita a napětí narůstalo, v práci jsem musela být v pohodě a s úsměvem, ale dušička s myšlenkama málem na sebevraždu, vraždu a zničení všeho, co má s mým chlapem společné příjmení... Nevěděla jsem, kudy kdam, jak na něho, jak ho změnit a čím začít, co děti, když už začaly tím neustálým napětím trpět i ony, tak jsem si řekla, že udělám cokoliv...ale že hlavně já musím něco udělat, že se nedočkám, aby on z mých narážek a reakcí poznal, co se děje a že se něco děje jinak než dobře... Je to přece jenom chlap... Po všech těch zkušenostech a prožitcích a z toho, co jsem vyslechla od kamarádek, jsem zjistila, že když se s ním rozvedu, tak si najdu jiného chlapa, který bude v něčem možná lepší, ale bude mít zase jiné své neřesti a nedostatky, jakože ani já nejsem bez chyby, a nakonec zjistím, že jsou všichni chlapi v něčem stejní - totiž, že nikdy neudělají zrovna to, co od nich žena touží a očekává a neumí číst naše myšlenky, myslí úplně jinak a jejich logika je taky jinak logická než ta naše :-))) Sesumírovala jsem si všechno dohromady a došla k názoru, že s ním prostě žít chci, že ho mám ráda a udělám vše pro to, aby to bylo zase jak dřív. Měla jsem štěstí, že jsem zrovna v tomto období potkala jednu paní, teď mou kamarádku, která je trochu jiná než ty ostatní mé kamarádky, mimo jiné vykládá karty a já, zapřisáhlá nevěřící, která neuvěří tomu, na co si nesáhne, jsem si od ní dost odnesla a pochopila...že problém, od kterého utečeme, se nám vrátí a že když se ženská rozhodne, že se jí něco povede, tak ji ani rozjetá lokomotiva nezastaví... Pochopila jsem, proč je můj muž takový, jaký je, proč dělá věci tak jak dělá a proč se snaží znepříjemnit nám život (že mě vidí jako úspěšnou vedoucí pracovnici, ženskou, která sei ze vším poradí a když chce, tak umí dělat pět věcí najednou a že má strach, že přede mnou neobstojí, že ho nebudu potřebovat a že si ho asi dost nevážím). A mě skutečně došlo, že jsem se tak chovala, že se z mých reakcí a vypořádání se vším vytratila ženskost, že jsem prostě zastala chlapa... I když jsem byla jeho chováním k tomu všemu donucena. Dnes už vím, že on měl v sobě okopírovaný jiný model rodiny než já a že to, co pro něj bylo samozřejmé, tak pro mě bylo nepochopitelné a když on udělal malý ústupek směrewm ke mně, já jsem čekala, že se naráz pohne cleý svět a uvidím to!!! a všechny ty jeho kroky (ony to byly spíše krůčičky) jsem prostě udupala ve výčitkách a nebo ve své "hrdosti" (přece se nesnížím, abych já ustoupila)... Malý příklad za vše.....choval se tak, jako by nás s dětmi ani nechtěl, nepotřeboval (tak jsem to viděla já) a neustále se mu něco nelíbilo, ať už neuklizený stůl u dětí v pokojíčku, nebo prádlo visící na šňůře dva dny...dovolená...jeli jsme neznámo kam, já se cítila uražená, že mu nestojím za to, aby mi řekl, kam jedeme, že mě nepovažuje za důležitou, on jen chtěl, aby to bylo jako tajemství, překvapení, aby bylo prostě na jeho rozhodnutí, kam to vlastně pojedeme a já sedala do auta uražená a zoufalá, že mě vlastně nemá rád, když mi nechce říct takovou to věc. Cestou tam jsem schovávala slzy za sluneční brýle a trápila se v podstatě fprkotinou. A on byl naštvaný z toho, že mu nevěřím a chci za něj dělat všechna rozhodnutí...chtěla jsem po něm, aby si hrál s dětmi, někam s námi chodil, prostě se choval jak na dovolené a on nevěděl, jak na to, aby se v očích cizích jak si myslel neshodil a jak a co vlastně má dělat s dětmi 10 a 13 let, aby nevypadal trapně, než mi došlo, že on byl vždy jen na táboře a nikdy s rodiči nezažil dovolenou pohromadě. Tím, jak jsem se tvářila nepochopeně a nešťastně, jak jsem vše rozhodovala za něho, aby k tomuto nedocházelo, tak jsem si vlastně přesně k tomu vyšlapávala cestičku. Když jsme si pak vykřičeli, já - že už o nás asi nestojí, že nám nechce nic říct a že mu jsem dobrá jen na práci a on - vždyť já s vámi chci být, chtěl jsem vás překvapit (já to brala hned jako útok proti mě), jako by se mi rozsvítilo. Být samostatnou je výhoda, ale když je ženská sama... jinak je to jako první překážka v tom manželském snažení. Chlapi přece chtějí samostatné ženy, ale ve skutečnosti potřebují stále mít pocit, že se ta ženská beze mne neobejde... Je to jako s kořením v guláši...když se pepře vysype více než by mělo, nedá se to jíst.... V životě je vždy něco za něco, když chceš něco změnit, musíš začít sama u sebe, jinak se to změní přesně naopak, než potřebuješ. Vztah se musí budovat, pracovat na něm, nic nejde samo od sebe a když se snažíš a říkáš si, já jsem něco udělala a on stále nic, tak se na to vybodnu, nemáš šanci uvidět ty malé krůčky směrem k tobě. Tak jako když ustupuje mlha, je vidět jen kousek, pak už se vynoří špička, potom uvidíš celou střechu a až nakonec před tebou vyvstane zámek... Nejdůležitější je to tvé rohodnutí uvnitř - tohle chci a udělám pro to všechno, a nic, cokoliv udělám, není ponižující a pokořující, protože JÁ to chci udělat a tak je všechno dovoleno a správně. A až se tak rozhodneš, tak se přestaneš cítit ukřivděná a nedoceněná. A nic není samozřejmě jednoduché, já se v tom plácala přes dva roky, než jsem si ujasnila, co vlastně chci...jestli být ubohá manželka, jejíž muž na rodinu kašle, nevšímá si jí a chová se hrozně a nebo zapracuji (podotýkám, že hodně, hodně i sama na sobě) na našem vztahu, že přece nemusím být jen litovaná, děti přece chtějí žít a vyrůstat v klidu, aby si do života odnesli správný vzor... a ono to funguje. Život je příliš krátký na to, abychom ho půl probrečeli, prohádali a prochodili kolem sebe. A příliš krásný na to, abychom ho jen tak zahodili. A mimochodem, pořídila jsem si pejska. Teď má rok a řekla bych, že nám pomohl stmelit rodinu dohromady. Přes manželovy výhružky, že jestli nedáme psa pryč, tak nás vystěhuje všechny apod. se stal jeho oblíbencem... I když má pořád strach, že když ukáže veřejně jakýkoliv kladný cit, zejména k tomu zvířeti, tak se tím shodí (důsledná výchova ze strany jeho otce), tak to překonal a už se dokonce s ním mazlí i před námi (to dřív ani ve snu neudělal). Tak jsem se rozepsala, snad jsem vás tím nenudila, ale prostě jsem tím chtěla říct, že jestli chceš váš vztah změnit k lepšímu, tak musíš opravdu zapracovat a zakázat si myšlenky typu - dělám to zbytečně, s ním to ani nehne, a já se jen shazuji... vždycky máš šanci. Ahoj a hezký den všem čtenářkám Regina
(Regina - Mail - WWW) 11.08.2003, 14:33:59
Nějak se mi nejdříve sekalo a teď hledím, je to tam dvakrát.....tak se omlouvám, Danielko, jestli můžeš, tak to druhé z toho odstraň, at nevypadám jako škrabálek, co se potřebuje zviditelnit hned dvakrát......chichi......:-)))
Regino, (PAVLA@KUDLANKA - Mail - WWW) 11.08.2003, 14:57:17
kdyby jen dvakrát, 3x to tu bylo!!! Nevím, co se divíme, vždyť i ten počítač je jenom chlap! ;o)
Nevěřím svým očím... (Katka - Mail - WWW) 12.08.2003, 06:51:39
Teda Regino, Tvůj příspěvek mě dostal. Skutečně. Četla jsem ho se zatajeným dechem a takřka nevěřila svým očím - ze začátku byl jako bych ho psala já - jen asi v nějakém tranzu, kdy jsem o tom nevěděla. Úplně přesně jsi popsala to všechno, co cítím.
Taky tak nějak cítím, že je nutné mít dostatek trpělivosti, že opravdu to, co se kumulovalo měsíce, nemůžu chtít umazat za jeden den. Když ono se to tak lehce řekne, ale hůř se podle toho koná! I já vím, že když jsem generál :-) v práci, nemůžu ho chtít dělat i doma. Ano, chci o všem vědět, o všem přinejmenším spolurozhodovat... Vím, že chlap se musí předvším cítit jako chlap, a já tomu svému dělám konkurenci tím, že jsem "mužskej v sukních", jak mi už kdysi napsala Daniela... Moc hezky jsi to popsala, i Tvé pocity jakoby byly moje. Jen já/my jsem/jsme v tom Tvém příběhu někde , řekněme, v konci první třetiny... Moc bych byla ráda, kdyby to u nás dopadlo stejně jako u Vás. Snažím se pro to dost udělat, vím, že má hrdost je někdy falešná. Je to opravdu neskutečně těžké... Když jsem byla vychovávaná v tom, že co si neudělám, to nemám, že musím být samostatná, spoléhat se jen sama na sebe.... Teď se mi to moc hodí v zaměstnání, ale v soukromí vůbec... Když se tak koukám na manželství kolem sebe, myslím si, že si můžu gratulovat, za takového chlapa, kterého mám. Taky mi ho třeba i kamarádky závidí, se slovy "on Ti zajde, pomůže, udělá..., to by toho mého ani nenapadlo, to by pro něj bylo pod jeho úroveň!" Vím, co v něm mám, proto ho taky nechci ztratit. Ale je dost těžké opravdu naučit se spolu mluvit. Takto (jistě jsi četla všechny mé příspěvky - žádosti o radu) dopadají vlastně všechny naše hádky: on provede něco, o čemž sám ví, že to není zrovna to správné. Já čekám alespoň na malé "sypání si popela na hlavu" (koneckonců proč ne, pokud něco JÁ přeženu, dělám to taky); on však to chce beze slova přehlídnout stylem stalo se, nejde to už odestát, tak proč to zmiňovat, co k tomu říkat... A mě taková řešení připadají jako zametání smetí pod koberec a jednou to prostě bouchne! A i když si kolikrát, po nějakém pročišťování ovzduší, říkáme, že příště to budeme dělat jinak, stajně se to vždycky sveze podle starého modelu... Regino, Tvé psaní mi opět nalilo optimismu do žil. Děkuji a budu se snažit... "Být samostatnou je výhoda, ale jen, když je ženská sama..." = můj nový otčenáš? |
Vím, že je to strašně těžké - být trpělivá, každý den se zdá být nekonečný, zkusím Ti alespoň naznačit, jak se s blbými situacemi snažím vyrovnávat já - třeba Ti to pomůže... V období, kdy je do ouvej (a věř mi, že vím, o čem mluvím), tak i když přesně nevím, KDY to bude lepší, snažím se myslet na to, že tak jako tak se každým dnem, každou chvílí blížím k tomu rozhřešení, k tomu, kdy zas bude líp. A možná zkus - protože to, co je teď Tvým úkolem, vyžaduje HODNĚ diplomacie a ovládání - brát to trochu jako hru. Zní to hloupě, ale pokusím se to vysvětlit. Dej si to prostě za úkol, budu milá, nebo taková, jak mi radí Daniela (a myslím, že radí víc než skvěle) a pak si to večer přehraj, jestli se povedlo, uděl si třeba body, odměň se něčím příjemným (třeba co já vím - vykašli se na linii a smlsni si čokoládový bonbon...podle toho, co máš ráda), pochval se. Prostě vžij se do té role, která je nyní potřeba a pak se zkus jakoby zvenčí na sebe podívat a říct si - jo, jsem dobrá, dneska jsem to zas zvládla... Nevím - třeba je to pitomost, ale třeba by Ti tohle mohlo trochu pomoct se přes to dostat... (Jestli ne - Danielo prosím, klíďo mě oprav :-)))
Přeju hodně trpělivosti (jestli si vzpomínáš na jedny staré Bakaláře z televize - hrála tam Veškrnová a šla na nějakou operaci... A její spolupacientka jí přála "Vydržať! Vydržať..." Tak přesně tohle Ti přeju...vydrž, holka :-) Držím palce.
Ája