Já to ale nepovažoval za problém. Moje strategie byla jít po preferenčních hlasech. Každý, který dostanu, dostávají i zelení. Smysl mé kandidatury byl  pomoci zeleným. A to se tím kroužkováním dělo. Jenže pak mi jedna novinářka vysvětlila, že Kateřina Jacques je vykroužkovaná jako první, pak já, a Bursík, předseda strany, je v této chvíli třetí. A jelikož je málo hlasů, tak do parlamentu v Praze projdou za zelené jen dva. A mě polil pot. Já bych tedy pomohl zeleným tím, že bych jejich šéfa nevpustil do parlamentu!  Vyšel jsem ven před kavárnu. Byl svěží chladný vzduch a nebe bylo plné svižně plujících bachratých mraků. Náměstí Republiky a kus ulice Na Poříčí byly příšerně rozkopané. Na toto místo jde jakási mocná investice a staví se systémem fasádního kapitalismu. Nechají se obvodové zdi a vnitřek se zaplní něčím zrovna v té chvíli účelným. Bez ohledu na historii a místo. Památkář se obvodové zdi nažere a po památce nezůstane stopa. Ještě před nějakým časem jsem do toho komplexu ilegálně vlezl a díval se, co našli archeologové. Teď už je vše ztracené a vládnou tu jen bagry a beton. Jsem zvědav, kdy někoho napadne dát na tu zdechlou obvodovou zeď mramorovou desku se slavnostním nápisem: „V tomto domě napsal Josef Kajetán Tyl text ke slavné písni Kde domov můj?“ A někdo tam doškrábe hřebíkem „A MĚL PRAVDU...“

  Zašel jsem do supermarketu za rohem, dal si italskou zmrzlinu, potloukal se po tom nesmyslně rozházeném náměstí, telefonoval jsem a snažil se nemyslet na nic. Země se točí a slunce i teď kolem šesté večer už je příjemně vysoko nad obzorem. Brzy bude léto. Vrátil jsem se do skrumáže kamer, notebooků a všelijakých lidí a milá paní Rolečková, tisková mluvčí zelených, mi řekla přísným hlasem: "Máte hodně preferenčních hlasů." Srdce se mi zastavilo. Takže je to tak! Tak jsem si sedl na lavici úplně dozadu k Ditě Horáčkové, která chodí s mou ženou Kateřinou na břišní tance. Černé vlasy si teď odbarvila úplně na zlato. V listopadu 1989, když viděla, do jakého zmatku jsem sem vpadnul, se nabídla, že mi pomůže. Několik měsíců mi dělala manažerku, takže se tak seznámila se zeleným Milanem Horáčkem. Když jsem do tohoto volebního centra zelených přišel dnes kolem čtvrté, tak zde ještě panovala svěžest a radost. Vzduch i obličeje lidí byly plné slavnostního očekávání. Teď svěžest i radost opadávaly, místo očekávaných deseti procent se to ustálilo na šesti a já byl okroužkovaný jako slepice. Povídali jsme si s Ditou o dětech a o jejich školách. Někteří novináři zklamaně pakovali své notebooky a odcházeli jinam. Udělal jsem si mezi lidmi další kolečko. Padaly na mne poněkud divné pohledy. Možná i nepřátelské.     

     "Vypadá to, že vyhodíš Bursíka. To ti držíme palce. To by bylo dobré," promluvila na mne z ničeho nic s úsměvem jedna mladá holka. Usmál jsem se na ni taky, ale nejspíš docela přihlouple. Neřekl jsem nic. Politika je záležitost aliancí.  Už mi tu vzniká moje vlastní frakce. Šel jsem si zase sednout dozadu k Ditě, co nejdál od gigantické obrazovky a informovaných lidí. Velkými okny dopadalo dovnitř půvabné světlo, které je jen na jaře. Pak se ke mně prodral Milan Horáček a řekl klidně: "Seš třetí," a mně spadl kámen ze srdce. Milan se nemýlí. Objevilo se jídlo, šel jsem si stoupnout do fronty a atmosféra se propadala a propadala. Paní Rolečková mi ještě včera psala, ať vezmu kytaru,  že u lidovců to bývalo vždycky hezké, že když se něco podařilo, tak si s Luxem zazpívali. Já si neumím s lidmi jen tak zazpívat, zpívám z jiných důvodů, ale zase jsem nechtěl, aby si mysleli, že jsem nafoukanec. Dědeček vzal kytaru taky, ale na zpěv už nedošlo. Kousek ode mne se najednou udělalo hlučno a rozsvítila se světla a šest lidí se pro kamery rozradovalo, že se dostali do parlamentu. Podle logiky jich mělo být dvanáct. Ten volební systém je nějaký africký. Silný dostane najíst víc a malý nic. Evropská tradice je „nechte malinkých příjíti ke mně…“ Prostor se vyprazdňoval a já oddaloval odchod jen proto, že jsem musel s kytarou přes celý sál a někdo by mě mohl přepadnout, ať zahraju. Stmívalo se. Tak jsem nakonec kytaru popadl a proběhl mezi zbylými lidmi. U východu jsem narazil na Bursíka. „Člověče, já tě málem vyhodil. Docela jsem z toho měl nervy.“ „Opravdu? Já měl tolik práce, že jsem to ani nesledoval,“ zalhal mi Bursík a podíval se na mě s přátelským výrazem politika. Volby skončily a cesty se rozcházejí. Ty naše o 349 hlasů. On teď nastupuje do závratného a nebezpečného výtahu moci a já se zase vracím jako svobodný pěšák do krajin umění. V duchu jsem mu popřál mnoho štěstí. U Obecního domu jsem si zastavil taxíka, kytaru s úlevou hodil na zadní sedadlo a dojel do klidu a bezpečí domova. Podíval jsem se ještě v televizi na hysterický projev předsedy vlády a prezidentovo jedovaté opojení vítězstvím a šel dolů do hospody za synem Vavřincem. Vavřinec už třetí rok studuje v Paříži na Sorbonně práva a je fascinován politikou současnou i tou celou historickou. Ale jelikož vyrostl ve Francii, tak nevidí svět z české perspektivy a to je velmi osvěžující.

      Přistoupila k nám nová servírka. Šikmooká. Než se stačila zeptat, jestli si dáme další belgické pivo Hoegaarden, tak jsem ji začal anglicky zpovídat, odkud je. Z ostrova Mauritius, jak ta modrá známka. Anglická kolonie, ale rodný jazyk má francouzštinu. Tak začali s Vávrou mluvit francouzsky a já mezitím skočil nahoru pro psa. Courali jsme se psem ulicemi a Vavřinec mi vysvětloval, jak vznikl v Americe a Evropě prezidentský systém. Asi jsem moc neposlouchal, protože si to už nepamatuji. Prožíval jsem jen, jak na mně praskají obruče napětí, které jsem ty tři volební měsíce nesl. Pak jsme šli ještě na dobré italské vínko do Bokovky a mám pocit, že jsme doprobrali zbytek světa. Nejsem si už úplně jist, jestli mě pak domů dovedl pes a nebo já psa, ale když jsem se druhý den vzbudil, bylo mi dobře, jak už dlouho ne. Volby skončily a já jsem zpátky ve vlastním světě. Vyskočil jsem z postele s radostí vítěze.    

Jaroslav Hutka      

linkuj.cz vybrali.sme.sk