Díval se na ni s lehkým úsměvem. Připadala mu dnes napůl dětinská a napůl záhadná.

Zase ho překvapila. Mlčel. Mluvila jen ona: „Miluji tě, víš to? Miluji tě tak moc, že bych samou láskou k tobě chtěla umřít. Tak moc tě miluji.“ Vjela mu prsty do vlasů. Měl rád tyhle její dotyky. Bylo mu s ní dobře, tak dobře.

     „Víš, vždycky jsem toužila po tom, abys mi to řekl. Že mě taky miluješ, víš? Ale pak jsem na to přišla, že to vlastně nechci slyšet. Jsem šťastná, že tě miluji, žes mi dovolil tě milovat. Že mi tě osud vůbec dovolil poznat. Neboj se, už nikdy se tě nebudu ptát, jestli mě máš rád. Jestli mě taky tak moc miluješ jak já tebe.“ Zavřela oči. „Nikdy se tě nezeptám, protože se vlastně bojím, že uslyším to, co slyšet nechci. Proto tě chci milovat tak, jak tě miluji. Jsem šťastná ze svojí lásky k tobě.“

     Vítr zesílil. Na zem spadla záplava okvětních lístků jabloní. Jeden jí dopadl na zavřená víčka a jiný se přilepil na tvář na cestičku po slze. „Teď, když jsem se ti vyznala ze své lásky, můžu s klidem umřít, dokud jsem tak strašně šťastná. Miluji tě, moje lásko,“ zašeptala a prstem mu přejela od čela přes nos na ústa.

     Obkroužila jeho rty a usmála se. Pak zavřela oči a umřela.

     Lehkým pohybem jí smetl z tváře bílou vločku a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Jak je bláhová, pomyslel si. Na chvíli zvážněl a pak se odhodlal: „Taky tě miluji,“ zachraptěl. Jako by ho hlas nechtěl poslouchat. Připadlo mu to příliš seriálové, ale budiž. „Miluji tě,“ řekl znovu, o poznání jistěji. „Miluji tě – a ty si tu klidně usneš...“

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk