Naše svatba byla veskrze originální. Vycházeli jsme s mým nastávajícím Jirkou z poměrně nízkého rozpočtu. Navíc jsme byli na obou stranách obdařeni hrstkou mírně kontroverzních příbuzných, které jsme se rozhodli nepozvat, abychom předešli případné katastrofě. Nepozvat jedny a pozvat druhé…? Moji rodiče již nebyli na světě a Jiřího maminka i babička se účasti dobrovolně vzdaly, protože si chtěly ušetřit cestování. Poslaly pouze krabici koláčů a pozdrav.

     Bylo rozhodnuto. Svatby se zúčastní pouze nevěsta, ženich, dva svědkové a dva fotografové. Po obřadu na nás všichni počkají v zamluveném salonku restaurace Diana, kde si každý objedná menu podle vlastní chuti a my mezitím zavezeme svatební kytici na hrob (morbidní, ale symbolické). I kdyby si každý dal dva nebo tři chody, v pohodě stíháme oslavu do čtyř zakončit a poté odjíždíme s našimi dvěma přáteli na jejich chalupu kousek za Srní na svatební cestu (prodloužený víkend). Ještě musím doplnit, že po vzoru Bardotky jsem se neobjednala ke kadeřnici s tím, že hlavu si umyju sama. Na svatbu jsme jeli tramvají – byly to čtyři stanice. Zakoupila jsem si tenkrát trochu slavnostní a přitom také normální bavlněné šaty z produkce začínajícího salonu Lukáš a Lucie, neboť jsem si ihned umínila, že až splní svou slavnostní funkci, provedu na nich nějakou tu batikovo-barevnou kreaci a zařadím je do běžného šatníku. Byla jsem praktická a moderní a sama se svými nápady tak spokojená, že nebylo možné, aby víla Realita nenastavila mým představám nohu. Alespoň pro dodržení tradičních zákonů schválnosti... 

     Moje výstřednost, se kterou jsem pohrdla všemi klasickými klišé, mě vypekla hned ráno, kdy jsem se chystala na mytí a úpravu vlasů: netekla totiž – jediný den za půl roku – teplá voda a já jsem musela (zatímco přicházeli ostatní účastníci), neustále ohřívat vodu v hrncích a přenášet si ji do koupelny.  Ještěže o kytici se slíbila postarat má svědkyně; patrně bych se ji taky snažila uvít sama. Moje představa byla stejně náruč kopretin, a ty v říjnu běžně na lukách nerostou, takže mě v tomto případě ostatní přesvědčili snadno. Oba fotografové byli nadšení amatéři, z nichž jeden přišel do svatební síně později než my a druhému se v samém začátku zadrhl film ve fotoaparátu, tudíž ze svatební síně máme fotku jedinou a ty ostatní už jsou všechny z prostoru před radnicí, kde se sešli naši kamarádi a kolegové z práce k hromadným gratulacím. Kdo zná úřad Prahy 5 – porozumí tomu, že fotografie budí dojem, že (ač jsme ani jeden tenkrát nevlastnili řidičák) jsme motorističtí fandové, kteří se v nadšení svého hobby rozhodli nechat oddat na parkovišti. Náladu nám to ale nevzalo, a tak jsme se dle plánu postupně posouvali směrem k naší svatební cestě.

     Ve čtyři hodiny jsme se rozloučili se svými hosty, taxíkem se dopravili domů pro batohy a doběhli na poslední chvíli na autobus do Dobříše, odkud jsme s kamarády Ivanem a Martinou – čerstvě zamilovaným párkem, vyjeli jejich autem na jejich chalupu v šumavských hvozdech, tedy na naši svatební cestu. Od nich to byl velice milý svatební dárek, od nás možná první signál toho, že si na volný čas sami dva nevystačíme. Ale to nás tehdy ještě nenapadlo. Po nabitém dni jsme v autě poklimbávali a řidič mezitím trošku zabloudil. To, že zastavil auto, aby se zorientoval v mapě, mě probudilo. Snažila jsem si uvědomit, kde jsem, a co tu dělám. Stmívalo se, na rozcestí před námi stál kříž a vedle něj cedule s ponurým jménem obce:  ZÁHROBÍ.  Ne, nevymýšlím si, přesně tak to bylo...

     Dojeli jsme na chalupu značně pozdě, jenom trochu zatopili, nanosili vodu, trochu pojedli ze zásob a hned šli spát. Druhý den můj milý nový muž dokazoval, jak umí zabavit společnost; neb venku bylo sychravo a výlet byl tedy přeplánován až na odpoledne, snad že se možná počasí trochu vyvrbí… Vytáhl z batohu karty a začal přítomné učit novým karetním hrám. Což o to, za chladného dopoledne je to báječná zábava na chalupu, ale já se – snad vzhledem k pocitu čerstvé novomanželky – chovala poněkud přecitlivěle, když mi často a hodně rozčileně vyčítal mou tupost, blbost a natvrdlost, se kterou prý hru kazím, a on tím pádem (se mnou v páru) prohrává. Poté, co jsem po jedné z takových invektiv odmítla ve hře pokračovat, setřepal své zklamání nad mou nevstřícností tím, že se odešel trochu prospat.

     My ostatní jsme jej nechali, ačkoliv se mezitím udělalo krásné počasí a odsunuli jsme zamýšlenou procházku na ještě pozdější odpoledne.  Další plán byl takový, že až se z výletu vrátíme, pozveme přátele Martinu a Ivana na slavnostní večeři v hotelu v Srní, což měla být poslední tečka k naší svatbě. Martina zase vymyslela, že až se můj milý prochrupká, podnikneme nenáročnou vycházku k místní přírodní zajímavosti – kamenům viklanům. Říjnové sluníčko teple hřálo a vyhlazovalo vrásky i jizvy z dnešního dopoledne. Martina a Ivan byli opravdu čerstvě zamilovaní, celou cestu si povídali a drželi se za ruce. Já se tedy s porozuměním vláčela vždy 50 metrů před nimi nebo 50 metrů za nimi, abych nerušila. Kudy kráčel ve snách můj milý, nevím. A byla najednou doba pozdní, blížící se večerní tma naznačovala, že přijde rychleji než Jiří. Asi se zdržel cestou lesem kolem perníkové chaloupky, protože nahoře na viklanech jsme na něj čekali dost dlouho, než se konečně objevil.

     Jiří se posléze rozkročil na vrcholku viklanů, zahleděl se do údolí, načež nám vysvětlil, že není takový blázen, aby se před večeří ještě vracel do chalupy a že to projdeme lesem, zkratkou přímo do hotelu, čímž si ušetříme cestu zpět k chalupě a tedy nejméně hodinu času. Martina, která místní pěšinky znala od dětství, namítala, že neví o žádné cestě, která by vedla skrz les přímo do městečka a že vždycky chodili po silnici; ale Jiřík, jako starý tremp a zálesák, tenhle argument vůbec neuznal za hodný úvahy. Byl nejstarší, nejzkušenější a především nejpřesvědčivější a tak jsme vyrazili….

Lohonka I.

P.S. (pokračování zítra)

linkuj.cz vybrali.sme.sk