Byl to velice příjemný domorodec, majitel krásně udržované chaloupky, obrovského rýbrcoulského plnovousu a výstavního exempláře psí směsky. Bohužel, už si nepamatuji jméno páníčka, ani čubíčka. Psisko to bylo úctyhodné, něco ve stylu  mixu vlkodava, vlčáka, bobtaila... No,jistě si už umíte představit, jak asi vypadal: hrůzostrašně na první pohled, ten druhý jste už prožívali vydání všanc jeho chlupatým prackám a drsnému jazyku. Snažil se každého nově příchozího přivítat skokem předními na jeho přední a oblíznutím každé dosažitelné tlamičky, které se takto zmocnil. Než jsme získali schopnost jeho vášnivě vlhké lásce uniknout, byl každý řádně oblemcnut a zpacifikován.. Jeho páníček byl neustále v dobré náladě, statný širokoplecí starší pán, asi tak kolem pěta-šestatřiceti (uznejte, že v mých snad dvanácti letech opravdu obstarožní pantáta), pes – velice vitální divoch v permanentní  říji. Tohle vše jsem detailně pochopila až o pár let později. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Uvnitř zotavovny bylo příjemně uspávací teplo, my se nastěhovali, nadlábli a zalezli. Pan správce ještě pořádně nasypal kamna a odešel do svého. Ráno přišel, v prostorné venkovské kuchyni uvařil kvantum kafe, čaje, nakrájel vánočku, případně vysypal z koše hromadu ještě teplých vonících domácích buchet a zase se až do večera vytratil. Tak to bylo každý den, až do odjezdu. Prostě se nám staral o teploučko a  snídaně. V to poslední ráno pak jel kousek s námi – svezl se i se svým chlupatým doprovodem do Smržovky. Všichni dospěláci se cestou pochechtávali, laškovali s nimi a  na náměstí se vespolek rozverně loučili.

Proč si tohle vše tak pamatuji? On totiž neustále svému psu sliboval, že když bude hodný, když tohle přinese, když dá pokoj, když nebude pořád někoho olizovat..., tak že pojedou do Smržovky a že bude smět „ hundlíkovat“. Taky jsem si všimla, že si tuhle činnost občas slibovali i ostatní vejletníci, co byli s námi na horách – takhle večer, s úsměvem si vzájemně popřávali: „A ať se vám hezky dělaj´ hundlíci!“

Vysvětlení? Jak jednoduché – všichni vědí, že v Sudetech se umí stejně česky jako německy, natož tenkrát. A jak se řekne německy pes? Der Hund. Takže děláme-li  malého hunda neboli hundlíka ...

linkuj.cz vybrali.sme.sk