Ale také rozejít, samozřejmě. Při seznámení se však vždy jedná – tedy alespoň v té prvé fázi – o jakési nakupování zajíce v pytli. Rozchody tu popisovat nebudu, protože ty jsou jen důsledkem po úmyslném či náhodném  přečtení emailů či SMSek partnerem.

Zkušenost z vojny:

     Mám noční dvanáctku a sedím sám. Všude ticho. Usoudil jsem, že ani imperialisté se na nás nechystají, protože i radiostanice z radaru mlčela. Sem tam otočím knoflíkem 2. záložního přijímače a slyším velmi silnou – zřejmě místní – stanici. Chvíli jsem poslouchal a musel uznat, že tenhle telegrafista „umí“. Po odvysílaném telegramu jsem se na ni naladil (sice jsem se prohřešil vojenským řádům, ale nebylo žalobce), výkon vysílače dal na minimum co to dalo a v zápětí slyším otazník. Ha – usoudil jsem, že mě slyší. Odpověděl jsem, že to jsem „přece já“ s následným výrazem smíchu „hihi“. A tak to pokračovalo – pomocí Q kódů jsme si rychle řekli, že naše společné QTH je Plzeň. Odpověděl jsem 10UP (tedy aby se přeladil o 10 kHz výše) a – a pak už jsem se jen těšíval do služby, protože jsem zjistil, že tím zručným telegrafistou je ONA, že se jmenuje Marie a sedí asi půl km vzdušnou čarou ode mne a je to radiostanice Českých drah. Potíž byla jen v tom, že Marie byla asi o 6 let starší a byla vdaná.

Po vojně, doma, v noci:

     Už jsem měl vlastní koncesi a svůj první vlastnoručně postavený vysílač, spolu se starým vermachťáckým leteckým přijímačem EK10 s konvertorem a poloautomatickým klíčem. Ona byla z Olomóce a měla pěknou značku, vyjadřující její stav „slečna“. Tehdy se s ní chtěl bavit každý. Co nocí jsme spolu „prokecali“, co polibků si poslali…,tehdy však „čistě virtuálně“, jen v číselné podobě dvou osmiček. A bylo nám jedno, že „nepřítel“ naslouchá.. (odposlech telekomunikačního úřadu). Bavili jsme se o všem možném. Pak se tam na nás nalepil jeden Dán z ostrova Bornholm, který se prý kvůli ní učil česky a za nějaký pátek jsem zjistil, že ona se odstěhovala do Dánska, pak se vzali a ona že jezdí po světě a prodává sýry.. J)

      Teď přeskočím čas i dobu i tehdejší dobu tzv. BBSek, protože by to bylo moc dlouhé a také byl bych považován za…ehm, ale to už je jedno za co.

Nedávno, před 14ti dny na chaloupce:

     Sedíme venku na zahradě a protože jsem očekával zprávu, že přijede dcera, mobil ležel na stole. Najednou píp, píp. Mačkám tlačítka a žena se ke mně naklání, aby viděla také na displej, co holka píše. Jenže – číslo bylo neznámé, neměl jsem ho vůbec v seznamu. SMSka zněla stručně: “Zavolej mi!“. Povídám ženě, že se jedná o nějaký omyl, protože to číslo vůbec neznám. Zkoumavě se na mě podívala, ale neříkala nic. Za deset minut opět píp, píp. Manželka ještě prohodila: “No, konečně se ozvala“. Avšak stejné číslo jako před chvílí a následný text: “Chceš vidět moje prsa?“ Vážně, nekecám, tu SMSku mám ještě v mobilu...

     Z toho plyne, že kdybych odepsal že ANO, že CHCI, kdoví, jestli byste tu příště nečetli nářek mé ženy, že ten bídák naletěl jakési neznámé ochechuli a na stará kolena se zbláznil. Co s ním? Vyhodit, zabít, pověsit do průvanu? Ale – řekněte sami, jestli by se něco podobného mohlo stát v dávných a dávných dobách, kdy se komunikovalo kouřovými signály. No nemohlo! Za všechno zlo v mileneckých i v manželských vztazích může jen ta proklatá komunikační technika...

Master

linkuj.cz vybrali.sme.sk