Na druhou  stranu je přítel hodný, něžný (to je pro mne hodně důležité), ctižádostivý,  vždy, když jsem měla nějaký problém, tak mi poradil a tak bych mohla pokračovat.  A hlavně ho mám ráda a když je mezi námi všechno v pohodě, tak je mi s ním moc krásně. Máme i společné zájmy...  Ale já mu poslední dobou vyčítám i nos mezi očima. :-) A v tom bych chtěla  poradit. Když mi něco vadí, tak bych mu to ráda řekla tak, abychom se nepohádali a neznělo to jako vyčítání. Vím, že bych mu to měla říct v klidu,  být milá a usměvavá – jak tady popisuješ....... ale mě to nejde. Vždycky  jsem buď vzteklá nebo nemluvím. Pak se pohádáme a jsme na sebe naštvaní a já  jenom lituji toho, že jsme si to radši v klidu nevyříkali a neprožili spolu  hezký večer. Pak pláču a je mi smutno a on je taky mimo.  Proto bych chtěla, abys mi poradila, jak na to? Určitě by pak byl náš vztah  mnohem vyrovnanější a i já bych byla spokojenější.  Předem Ti moc děkuji. Lucka

ODPOVĚĎ:

     Milá Lucinko, váš vztah je jakoby o dvou dvojicích… Jedna – to jsi ty a on; když jste spolu, je to báječné, být pohromadě… Nic se nemusí řešit, všechno plyne naprosto pohodově. Ta druhá dvojice, to jsou dva dospělí lidé, každý se svými problémy a hlavně s bohužel poměrně odlišnými plány – ne do budoucna, ne těmi "dlouhodobými“, ale těmi na dnes, na týden, na tento měsíc… A především odlišnými požadavky na osobní soukromí.

     Zajímalo by mne, kolik vám oběma je let. Bohužel, někteří muži „rodinně“ dospívají podstatně později než dívky stejného či přibližně stejného věku… A tak, i když vám všechno ostatní perfektně vychází, narážíte ve vzájemném vztahu na odlišné chápání svobody. Ty jsi nejspíš už dospěla do stádia, kdy bytostně toužíš být s tím druhým ve dne i v noci, stále. Budovat společné hnízdečko, plánovat domácnost (co a jak v bytě uděláte, kam postavíte…) připravovat se na výchovu vašich dětí. Kdežto on, i když tě dozajista má rád, potřebuje ke spokojenému životu určitý pocit volnosti. A chce být svrchovaným pánem nad rozhodováním o tom, co a jak kdy bude dělat. A když ještě někdy mu nevyjde všechno tak, jak jste byli dohodnuti… je nejspíš oheň na střeše. Z toho všeho pak pramení tvůj smutek a bolest nad neshodami – ty víš, že bys neměla vyčítat, hromadí se to v tobě a řešíš to oním vyčítáním nebo mlčením (ostatně, to asi působí na něj stejně, že J).

     Rada, kterou ti dám: nejprve se zamysli, co od vztahu s ním čekáš ty. Samozřejmě, že je to závislé i na tvém věku – jinak bys měla reagovat dejme tomu po dvacítce, jinak po pětadvacítce J. Čímž se nechci dopouštět nějaké věkové diskriminace žen, ale… Je mi líto některých dívek, které třebas šest let chodily s přítelem a on poté zjistil, že se necítí na to, aby se stal manželem. A třebas za rok se ožení, ovšem s jinou, cca o deset let mladší…

     Pokud bys chtěla váš vztah v době poměrně blízké přeměnit na spolužití, případně manželství, asi bys si měla se svým milým bez velkých emocí promluvit. Ovšem – jen tehdy, budeš-li se cítit připravena vyslechnout všechny eventuality, z otázek vyplývající..

Asi jsem ti moc neporadila, ale snad jsem tě alespoň nasměrovala … Ahoj, daniela