nějak jsem z toho všeho vycítila, že ještě dodnes ti smutek z toho opuštění zůstal malinko v duši.
Ale máš syna a i když jsi ho napřed asi moc nevítal, tak je vidět, že jsi moc rád, že ho máš. To jen tak odhaduju, ale přesně tak to na mne působilo... A ty zážitky, co jsi asi všechno zažil, určitě by nás to moc zajímalo. Napiš!

že někdy je lepší se nechat životem zaskočit než se snažít mít vše do puntíku promyšlené a naplánované....zpětně hodnoceno jsou často ta "zaskočení" tím nejlepším, co nás v životě potká:-)). Přimlouvám se články o emigraci - přeci jen je to zkušenost, kterou každý neudělá, ať si trochu rozšířím obzory:-)

krásná ukázka toho, že když někdo nechce rodinu a děti, měl by se toho důsledně držet a nemít je. Protože za tím suchým výčtem "dvě interrupce, pětiletej kluk bez svýho táty" bude asi dost zbytečný bolesti v osudech hned několika lidí...

Takže nedělej rychlý závěry z něčeho, o čem nejspíš nic nevíme. Nehledě na to, že asi v emigraci to nemuselo být zas všechno tak jednoduché. Mám taky pár známých a vím, že i jim se nevyhnuly takové věci, jako je nevěra či opuštění partnerem...

a ty interrupce podle mě jsou dvě přerušení jinak víceméně samoty či jen nezávazných vztahů, nikoli potraty ;-) Esli se nemýlím :-)

v kontextu toho pak koukám i na zbytek příběhu. Pokud se mýlím, nechť mi autor promine, pak samozřejmě celej můj příspěvek stojí na vodě :-) Jak to je, Matěji?

Ano, byly to interrupce, tak jak je chápe motýl, poprvé to bylo, když jsem ještě neměl ten byt, jenom podnájem a podruhé to bylo velice komplikované, to těhotenství by způsobilo rodičce těžké komplikace a změnilo její pozdější život. Po letech jsem se dozvěděl, že se to nakonec stejně stalo, ale to už nebylo se mnou. Asi ten osud nějak funguje. Ovšem na ty "paměti" si budete muset ještě chvíli počkat. Zatím je to nějakých pětadvacet let, co jsem opustil tu naši drahou vlast a to není zase tak dávnoo. No doufám, že si i později na všechno vzpomenu. Tentokrát jsem vůbec nepředpokládal, že Daniela uvěřejní to psaní nahoře, takže mě to trošku překvapilo. Jinak ta emigrace je pro každého jiná, tedy ty začátky v cizí zemi. Vždycky je to těžké, někdo to snáší líp, někdo hůř, ale je to každopádně životní zlom a ne každému se vydaří.

Nenech nás dlouho čekat, určitě to bude nesmírně zajímavé. Píšeš moc hezky, z tvého psaní je opravdu cítit duše.

Pak tedy platí, co jsem řekl. Nemyslel jsem to jako odsudek Matěje, ale jako postesknutí. Protože ano - ona ho opustila, ale z článku jasně vyplývá, že se spolu pustili do něčeho, na co nebyli připravení, co neplánovali a nepřáli si jako společnou cestu. Takže odhaduju, že to ani jinak dopadnout nemohlo, toť vše - nesoudím ani jednoho z nich a nesoudil bych, ani kdybych znal všechny podrobnosti. Jen je to škoda a smutný. Na vyprávění z emigrace jsem taky zvědavej.

Nevím, jak dlouhou dobu kdo potřebuje k tomu, aby učinil nějaké závažné rozhodnutí, ale já jsem byl rozhodnut odejít už dávno, dávno předtím, než jsem to udělal a sám za sebe, jenže to pořád nešlo, prostě mě soudruzi nepustili. A potom, když už jsem měl vše potřebné k vycestování zařízené, tak se přihodila nenadálá a těžká událost, která to dost zamíchala a pozměnila. Jistě, člověk se může vždycky rozhodnout buď tak, nebo onak, tedy má většinou dvě, či víc možností a většinou si myslí, že se rozhodl správně, až do té doby, než přijde nějaká další "událost", která to retrospektïvně upřesní. Takže na tu společnou cestu jsme se připravovali asi půl roku, nebo o trošku dýl, ale to, jak se potom události semlely a v jakém časovém sledu, to už je ta další kapitola. Člověk je většinou optimista a hledí do budoucnosti s očekáváním věcí víceméně kladných a příjemných, než záporných a nikdo neví, co se stane za rok, dva, či pět. Někdo se dokáže s něčím smířit tak, že si ty kladné stránky postaví proti těm záporným a dá jim takovou váhu, aby měl důvod dál pokračovat. Bohužel někdo si to zase postaví tak, že chce vidět jenom ty záporné a jiné už ne a tudíž se potom snaží jednat podle toho. Myslím, že kdychom zůstali doma, tak by se to asi nepřihodilo, ale to je jen spekulace a kdo ví. Nikdo není dokonalý a většinou si člověk nechce moc připustit nějaké ty své chyby a radši je hledá na tom protějšku. Ve skutečnosti je to tak, že ty chyby jsou na obou stranách, řekl bych, že by se to dalo vyjádřit nejlíp nějak procentuelně, řekněme že 60 ku 40, nebo 70 ku 30, ale to už je dost závažné, nejspíš bych se přiklonil k těm 60 % - 40 %. Takže se flagelantsky posoudím tak, ža si přiřknu těch 60 % (vlastní viny). Tohle by ale nejlíp mohl posoudit jen člověk, který zná obě strany dlouhý čas a ještě předtím, než tito dva byli spolu. Jinak na té emigraci nic tak zvláštního není, nejhorší je to rozhodnutí a vlastní provedení. To, co člověk zvažuje, protože neví kam jde, do čeho se dostane, ztratí kamarády, rodinu, známé. Je taky podatané jakého věku je ten dotyčný, ale i z naší historie víme, že emigrovali i dosti staří jedinci. Čeho musí mít člověk hodně, je sebedůvěra a odhodlání, avšak i to je někdy málo platné. Důležité je nerozpadnout se na prach po nějaké osudové ráně, protože pokud člověk nemá sílu se postavit a jít dál, tak mu těžko kdo pomůže. Škoda, že jsem neměl takového nějakého motýla tenkrát doma, aby mi řekl, jak to dopadne. Právě naopak, všichni mi radili, abych udělal to, co jsem udělal. Ono je to přesně jako s tou bitvou a generály. Tak hodně štěstí. Matěj Kotrba

tak to omluva, zmátly mě ty uvozovky...

Ale teď je, a každičkej její drápek a kusadýlko čeká, až budeš pokračovat -
tohle bereme jen jako malinkej úvod...
Umím si představit, že rozhodnutí, opustit - rodinu, přátele, místo, kde člověk do tý doby žil, kam chodil - že to muselo být opravdu hodně těžký. Ale ještě těžší asi tu úplně první dobu, ještě ty první dny a týdny...
Nikdy sis v těch chvílích neřekl, že bys to - kdyby to šlo - vrátil zpátky a "zkusil to až za nějaký čas, až budeš líp připravenej"?
Asi to byl skok do hodně černý vody...

Jak už jsem napsal, to rozhodnutí nedělá člověk jen tak ve vteřině, nejprve začne o věci uvažovat, promýšlet nejrůznější možnosti, následky, provedení a pod. Já jsem se rozhodl odejít hned jak jsem se vrátil z vojny, navíc jsem měl kamaráda, který chtěl odejít taky, byl o čtyři roky starší a stále jsme se živili tou myšlenkou a touhou odejít. Nejvíc jsme snili o Novém Zélandu a Austrálii. Kupovali jsme si mapy a knihy a studovali jsme všechno možné, co se tohoto téma týkalo. Jenže ono se to lehce provalí, protože ty "zlatý" český povahy, třeba jen ze závisti, nebo z nepřejícnosti, to nějak vždy zařídily, že ač si člověk žádal o devizový příslib, tak ho nedostal, což bylo to první, co každý musel udělat. Tam taky muselo být "doporučení" od zaměstnavatele a to jsem pravidelně nedostával, až do svých třiceti let. Potom to nějak vyšlo, snad zásluhou kamaráda s kterým jsme byli domluveni "vzít roha", který měl někoho známého v bance, jenže jako na potvoru, on zase nedostal dopručení od zaměstnavatele, takže nemohl vyjet. Já jsem pak musel ještě žádat o výjezní doložku, kde bylo zapotřebí rovněž "doporučení" od zaměstnavatele a kupodivu diky jedné osobě, postavené v podniku velmi vysoko, jsem ho dostal, přestože byly zase některé "hlasy" proti. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak se mi otvírá kudla v kapse. Musel jsem ale přistoupit na některé požadavky, které mi ta osoba položila. Protože se jedná o věci, které, pokud je budu vypravovat a uvádět, přestože nejsou uvedeny pod pravým jménem, tak bych se měl pravděpodobně dotázat "určité" osoby o svolení. Ta podobnost nebude jen tak, "čistě náhodná". A bez toho všeho se mi to nězdá být "plné". Proto jsem ještě neměl v úmyslu "vypsat" sem svůj příběh. Ono to vyzní poněkud jinak, když to člověk vypráví některým svým kamarádům a známým a nebo to hodí do éteru na internet.
Takže když už jsem měl vše vyřízené a mohl odjet, tak se přihodilo něco, co mě velice zaskočilo a po velkém dilema jsem se rozhodl od toho upustit a zase to zkusit znovu, příští rok a už ne sám, ale s tou, pro kterou jsem se rozhodl udělat tu velkou změnu. A taky proto, že byla naděje pro mého kamaráda, že by příští rok mohl to povolení dostat. Ale on ho stejně nedostal, až o rok později, ale to už jsem, vlastně jsme, byli pryč. pokud mohu říct za sebe, co mě k tomu vedlo, tak hlavně touha poznat jiný svět, jiné lidi, země a hlavně taky ta politická situace. Byl jsem členem skupiny, která se bavila "po svém", což samozřejmě vadilo, těm, kteří chtěli abysme se bavili tak jak chtějí oni, tak nás jednoduše sledovali. Né nějak přísně, ale věděli o nás všechno. Měli jsme dokonce vypracované jakési hodnocení různých produkcí, ať už to byly písničky, básně, či divadelní scénky, tak první cena byla "Zlatá mříž", druhá "Stříbrná" a třetí nebyla bronzová, ale "Dřevěná". No a když moje neteře a synovci, tehdy mrňousové ve školce, nebo v první třídě, mi recitovali básničky o Leninovi a pěli o něm chválu, tak jsem věděl, že v takovém prostředí mít potomka nechci. To byla ta pružina, která mě vždycky zatlačila do defenzívy, jakmile se začaly "stahovat mraky" a ona začla plánovat jak to bude s "naší" rodinou. Ty pocity, kdy je člověk v cizí zemi, nerozumí jejich řeči a je odkázán jen na milost, shovívavost, či dobrotu některých lidí, jsou opravdu skličující a mnohdy se při tom taky projeví charakter většiny lidí. Ale nemůžu říct, že bych měl touhu a myšlenky se vrátit zpátky domů v těch začátcích, spíš jsem si jenom postesknul a tak jako spousta jiných se divil, proč že je to takhle a ne tak jak jsme byli zvyklí z domova. Časem si ale člověk zvykne a dnes téměř čtvrt století nato, si dovedu lehce odůvodnit ten krok do té "černé vody", jak píše Anina. Ona zase tak černá ta voda nebyla. Je to tak, jak už jsem napsal dříve, člověk se upne na to, čeho chce dosáhnout a proto se musí snažit a nenechat se odradit maličkostma, ale ani velikostma. Navíc, ta zkušenost, že člověk pozná život, chování a způsoby jiných lidí, tak ho to i obohatí a má možnost srovnání. Nechci být příliš nekritický, ale ten český národ by z velké většiny potřeboval takovou zkušenost, aby si lidi uvědomili, že některé věci, které jsou pro ně "normální" a běžné, jinde ve světě jsou třeba nedůstojné, či vůbec nepřípustné. Ale to už zavání politikou a to tady nemá cenu probírat, i když všechno se vším souvisí. No, asi jsem nenapsal to, na co tady většina z Vás čekala, ale jak už jsem předeslal, možná někdy později. Zatím se mějte, jak nejlíp dovedete a jak je Vám povoleno. Ahoj. Matěj

Na konci, jak začínám tu větu - "Nechci být přiliš "nekritický", ...
tak tam má být samozřejmě "kritický" .