Vypadá to, že dneska budu spát někde na truck stopu u náklaďáků nebo u benzínový pumpy. Ale ještě zkouším, jestli se nechytnu někde v kempu v lese, pochopitelně free. Dávat za kemp 15 $ nebo i víc může jenom blázen, co si neváží hodnoty peněz. Za to si pořídíš novou bundu, Levisku nebo dobrý boty, když je sleva, tak nač to prospat, když nejde o život. Jó, za špatnýho počasí nebo jiné nepřízně dám i stovku, když to musí být, ale jenom tehdy. Vždyť už se to nakonec taky stalo.

     Otočil jsem to na okresku vedoucí lesem.  Ale neměl jsem štěstí. Všude podél silnice jsou roztroušeny baráky, tady žádné volné místo ani kemp není. Už je půl desátý večer a pořád nic. Na výjezdu na interstate I 85 koukám na pěkný místečko u pumpy, už tu parkují dva velký trucky. Tak přesně tohle jsem celou tu dobu hledal. Zajedu do tmavého stínu, zaujmu strategickou polohu u plotu, překutím se na postel a spokojeně usínám.

     Probudí mě bouchání na střechu a okno. No, to snad ne! Zatím jsem o tom slyšel jenom vyprávět.

A je to tady. Už si připravuju ty známé nacvičené věty o Evropě, návštěvě kamarádů a nulové angličtině, nebo jenom „I speak English very little, sorry“. Vypadá to, že tentokrát poruším zaběhnuté klišé – jedno setkání s šerifem na každý výlet za Velkou louži. Protože letos už jsem jedno setkání absolvoval na hranicích Idaha a Wyomingu.

     Projížděl jsem tu zrovna malým městem kolem uprostřed silnice hlídkujícího šerifa, který tam svou károu chránil malíře – jak je tu dobrým zvykem všude, kde probíhá práce za provozu – co tam malovali střední čáru. A jen jsem projel, za pár okamžiků jako v americkým filmu – blikačka, houkání a už jsem stál na kraji silnice, okno stažené, ruce na volantu a sledoval v zrcátku, jak šerif přichází s koltem zavěšeným proklatě nízko k mému oknu . . .

     Marně jsem přemýšlel, čím jsem si to vysloužil. Mám dojem, že bezdůvodně ani nikoho zastavit nesmí, to nejsou Čechy, aby jenom tak kontrolovali doklady a lékárničku. Tady se nebuzeruje. To si tu nikdo nedovolí, i když je třeba tím šerifem. Ale myslím, že jsem vzbudil jeho pozornost značkou z Jižní Karolíny, možná si chtěl zblízka prohlédnout tu palmu, co je uprostřed. Nebo chtěl vědět, jak to teď na tom východním pobřeží vypadá, jestli se tam zdražuje taky tak, jako tady v  Idahu, že nad těma šesti procenty DPH u některého zboží zůstává vážně už rozum stát, co si to ti politici vůbec dovolí, když ještě před dvěma lety to byly procenta jenom tři . . .

     Co říkal nevím, moc jsem nerozuměl. Ale všechny papíry od káry včetně pasu podávám při každým setkání hned na začátku všem, i když o to nestojí, abych je tak uvedl do patřičných rozpaků. Funguje to stoprocentně. Hlavně mezinárodní řidičák, ten opravdu vymyslela chytrá česká hlavička, díky. Ten přivedl v úžas zatím každýho, koho jsem potkal. To je jistota. Zatím se žádnej šerif ani trooper přes něj nedostal na pojištění káry. Je totiž tak chytře vymyšlenej, že například i když má platnost jenom jeden rok, můžeš ho používat libovolně dlouho, jak to i dělá jeden můj kamarád, protože jeho platnost si přečtou jenom ti, co umí česky. A – popravdě řečeno, těch lidí v Americe není mnoho a šerifů bude ještě mnohem míň, jak to tak odhaduji. Jinak pro ty, co ho neznají – vypadá jako malý sranda sešítek, co si vytiskneš ve volný chvíli na domácí tiskárně sám, i s razítkama v šesti jazycích, myslím...   

     Tak tenhle šerif nemoh´ pořád pochopit, že jsem turista (jak to, že nejsem u sebe doma a v práci, jako všichni tady a jezdím si po světě... V té Evropě to asi musí vypadat, když tam žijí takoví lidi – turisti).

Dál, že mám na sebe registrovanou káru (jak je to možný, když je to nemožný!!). Taky si asi říká: „takhle se z toho bordelu nikdy nevyhrabem, když si tu může každej turista zaregistrovat káru i když nesmí, protože tu nemá trvalý bydliště. Někdo by na to tam v té Kerolajně měl dohlídnout. Jinak nám sem vleze kdekdo, jak to mám potom všechno uhlídat. Na tohle nás na školení neupozornili, že se to může stát. A když se něco stane, bude to na mně, že jsem nedokázal lidi ochránit...“ Ale vcelku bez problému jsem ho opravil, že ta kára je půjčená od kamaráda, co byl v papírech napsaný zároveň se mnou, což byl původní majitel. Vlastně není vůbec moje, je půjčená. Přistoupil na to.

     Taky ho zaujalo, že mám nemožný jméno, který snad nejde ani vyslovit. Trochu jsem mu ze svý dobrý vůle pomohl s výslovností svýho jména, tedy vlastně příjmení, když ho to tak zajímalo. Pravda – trochu upravenou, aby toho na něj, chudáka americkýho, nebylo moc. I tak si málem zlomil jazyk. Ale tomu se nikdo nebude divit, když zjistí, že tady v Emerice říkají místo HÁ podivně EJČ. A já tam mám navíc hned vedle EJČ EL ( HL) v příjmení... A to bylo už pro zdejší lidi trochu moc. S mým křestním jménem je to něco podobnýho, tak se nebudu opakovat.

     Ještě se mě zeptal, jestli nemám s sebou zbraně, to jen tak, aby řeč nestála a když mě projel v komputeru, co má ve svý káře každej policajt, a nenašel na mě nic, vrátil mi papíry a rozloučili jsme se.

     Co vlastně chtěl, jsem se vůbec nedozvěděl. Taky jak bych mohl, když je ta moje angličtina tak katastrofální. Ale bylo na něm vidět, jak nepochopil, že jsou na světě lidi s tak podivným jménem, jako má tenhle turista z Evropy. A přitom, kdybych to uměl přeložit – je to velká mořská ryba, nic mimořádnýho...

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk