Nejdřív mě napadá, že mu nabídnu svůj kanystr, ale dva galony by mu asi stejně nestačily. Říká, že bydlí nedaleko odsud a myslel, že mu gas stačí, aby dojel. Tady zrovna není signál na mobil a už tu čeká pěknou chvíli. To bych řek´. Ty dva trucky jsem viděl odbočovat v dálce z hwy a jiná kára mě celou cestu nepředjela.

     Omlouvám se za svoji angličtinu, aby mezi námi bylo hned jasno, že se mnou moc zábavy nebude. Ale chlápek je příjemný společník a tak zkouší moji jazykovou úroveň. Rozumím, že se podivuje odkud jsem, asi živého Čecha vidí poprvé. Pobaveně si opakuje něco v tom smyslu – tak, mně tu nezastaví Američani a zastaví a pomáhá mi tu Čech z Evropy, no, to se povedlo. To jo. Když slyší, že mám namířeno do Mexika, říká, že on je z Mexika, že tu má ženu a už tu žije 8 let.

     Asi má v tom případě Indiánku, protože jsme v rezervaci Navahů a tam bílí nežijí. Dovídá se, že jsem technik na jaderné elektrárně tam u nás. Není to sice pravda, jsem konstruktér pro jádro, ale to jsem mu nedokázal přeložit. Tak jen aby měl rámcově představu, kde se pohybuji v práci. Že nepletu košíky ani nelepím tištěné spoje na výrobním pásu. Ukazuje, že támhle už je ta pumpa. Znovu se ujišťuje, že ho odvezu zpět. To bylo pro mě těžký slíbit hned na začátku a když jsem to sliboval, věděl jsem, že musím tím pádem ujet ještě 30 mil v tomhle nebo horším počasí. „Ale jó, když jsem to řek´, jen jdi“, kývám.

     Mizí v baráku, vychází se dvěma kanystry,  naplňuje je u pumpy a odchází zaplatit. Pořád prší. Naštěstí jen drobně. Jedeme nazpátek. Konverzace pomalu vázne, chybí mi slovíčka. Jenom se shodujeme, že tohle je opravdu svobodná zem. Oba to srovnáváme se svými domovy. Teď s tím mnoho lidí nebude souhlasit, ale já to tak cítím pořád. Je to totiž dobře poznat na chování lidí, kteří tu žijí. Jsou mnohem aktivnější než lidé u nás. Musí spoléhat především sami na sebe a podle toho se i chovají. Úřady tu sice bedlivě sledují, jestli někdo neporušuje pravidla hry, ale mantinely jsou podle mne dostatečně vzdálené, aby měl člověk potřebnou volnost pro své aktivity – jestliže je aktivní. Možnosti jsou ohromné. Všichni ale aktivní nejsou, to je jasné.

     Ale to vše se musí vidět a zažít, ten pocit svobody se nedá vysvětlit. 

     Spolucestující mezitím zachytil signál s mobilem a hlásí domů, že za čtvrt hodiny bude doma. Došel mu gas, teď ho veze jeden Čech s gasem k autu. Neměl signál, tak volá až teď. Když otáčím u karavanu a stiskem rukou se loučím s dočasným spolujezdcem, další muž vybíhá a podává mi nějakou bankovku, snad 10 nebo 20 $, nevím, všechny jsou stejně velké a ve tmě nerozeznatelné. Hodila by se mi, to jo, ale stejně kategoricky odmítám. Za pomoc v nouzi se přece neplatí. Zamáváme si a honem pryč. Ještě nemám vyhráno. Blesky se zase přiblížily.

     Cestou mě napadá, že když bydlí blízko, bylo by fajn přespat zaparkovaný u jejich baráku, ve tmě. Ale slovíčka mi chyběla. Ptal se, kam jsem jel, ale nedokázal jsem mu vysvětlit, že na RA přespat. Škoda. Z Frankova vyprávění vím, že tady žijí lidé, co tě pozvou domů, dají najíst, půjčí i káru, když potřebuješ, dokonce i klíče od domu svěří, když nebudou doma.

      A přitom tě vidí poprvé v životě. Něco neuvěřitelného.

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk