Její pokračování mě však nadchlo, prý „musíme si vzít deštník“, zkrátka  - víkendový výlet si nenecháme zkazit ničím.

Konečně je tu pátek, nakládáme stan, batoh s hodně teplým oblečením a za usilovného deště vyrážíme směr Strakonice. Přece jen ale... ten déšť... v tomhle slejváku stan ani nepostavíme...  S červení v tváři  musím přiznat první ústupek z třeskuté romantiky – pár telefonátů z auta a kousek za Strakonicemi na nás čeká pokoj v motorestu za rozumný peníz. Tak honem pro klíč a už bloudíme Strakonicemi.

      „Prosím vás, kde je tu letní kino?“ „Jo vy jedete na Jamboree? Je přestěhované do kulturáku, na druhé křižovatce doprava, tam je kruhový objezd a jste tam“, říká hodný pán a my skutečně po chviličce jízdy parkujeme. Romantika začíná pomalu brát za své, hvězdička ani jedna, z těžkých mraků se řinou provazce vody a z muziky pod širým nebem zbyl koncert v kulturním domě z dob socialistického realismu. No nevadí, nenecháme se otrávit, hrají pěkně a bluegrass nás chytá za srdíčko. Do postele odjíždíme hluboko po půlnoci. Pohodu si snažíme užívat ze všech sil, a proto házím za hlavu veškeré výčitky z toho, že večer se už správně nejí a klidně ještě na pokoji pořádám asi tak třetí večeři. Ráno se budím první do sice větrného, ale – sláva! – slunečného dne. Malá procházka po vesnici, kde jsme trávili noc a pak před polednem vyrážíme na malý výlet do nedalekých Horažďovic, kde si dáváme i oběd. Poněkud jsem asi vyvedla z míry číšníka dotazem, jakže se mu podařilo moji objednávku – deci bílého a dvě deci sody – dostat do dvoudecové sklenky, protože mi suverénně odpovídá, že přece normálně, že to tam natočil z automatu. Až na druhý pokus konečně pochopil, že asi přece jen není kouzelník a přinesl větší skleničku.

     Po obědě a vycházce pak opět hurá do Strakonic. Přece jen se nám podařilo vychutnat si alespoň zlomek té pohody, kterou jsme tak plánovali – odpolední koncert byl opravdu v letním kině, k tomu pohárek medoviny, báječná klobása s dvojitou hořčicí...co víc si přát. V podvečer pak ovšem opět přesun do kulturáku, po pár hodinách koncertu si dáváme pauzu, bereme deštníky a procházíme lijákem smáčené Strakonice. Promoklé nohavice džín nás v honu za romantikou paradoxně uspokojují, a tak romanticky zmoklí usedáme k závěrečné porci muziky. Koncert nabírá slušné zpoždění a tak poslední kapela, na kterou jsme ještě chtěli počkat, začíná o hodinu a půl později. Ale stálo to za to, naši oblíbenou písničku nám zahráli a těsně po půlnoci se pak s bluegrassem, Strakonicemi i snahou urvat alespoň trochu romantiky a poezie loučíme a míříme domů, směr Praha.

     Sečteno a podtrženo – stan, spacák a jégrovky na noc putovaly zpátky do skříně nedotčené, ale přesto přese všechno – byl to krásný únik z vyjetých kolejí všedního dne. A k tomu všemu si můžu přičíst ještě jedno poznání takřka filozofické – všem pesimistům a škarohlídům vzkazuji – dobro existuje! Nevěříte? Ale věřte, můžu vám dokonce říct i jak vypadá. Nečekejte však hmatatelnou podobu abstraktního pojmu, jmenuje se tak jeden hudební nástroj, je ze dřeva, má krk a struny a trochu se podobá kytaře, jen se na něj drnká jakoby seshora. Pokud byste snad chtěli dobro vidět na vlastní oči, na bluegrassovém podiu ho spatříte vedle kytary, benja, mandolíny a kontrabasu :-)))

     Co říci závěrem? Přeju vám i sobě, ať vás potkává hodně dobra nejen dřevěného, ale i toho, na které se sáhnout nedá. A pokud možno všude – na výletech  i ve dnech všedních. Jeho opak ať se nám všem vyhýbá obloukem.

Alena Valová, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk