Mám dneska smutek v duši, srdce jsem potáhla černým flórem, ráno uvařila hodně černou kávu. Protože všichni vědí, že jsem ho milovala a ctila, už mi bylo několikrát kondolováno. Když někdo říká, že jen smrt je spravedlivá – ano, je, ale jen v tom, že tam jednou musíme všichni. Ale kdy a jak – to opravdu moc spravedlivé není. Ale sama to říkávám – spravedlnost není z tohoto světa. A tak příliš brzo odešel ten,  který rozdával radost a umělecké prožitky a tím i sám sebe. Až do dna. Žil na plno, žil i pracoval. Jako každý člověk měl i své chyby a proto jistě i odpůrce. Ale spousta lidí ho milovala pro jeho nadání, pro jeho poctivě odváděnou práci, pro srdce na  dlani. Kdo jej viděl na jevišti, ví, o čem mluvím. Hlediště vždycky jen vydechlo když vstoupil, hrál jako o život. Jako jeho přítel a žák – Jiří Langmajer. Ale tu vážnou hru o život – o ten svůj – ten prohrál.

     Ano, mluvím o Borisi Rösnerovi. Ve věku 55 let, na vrcholu svých sil – to je sprostý od osudu. Dneska u nás brečí i nebe. Ne, nechci to proklamativně dramatizovat, ono to je ostatně dost dramatické samo od sebe, že. Píšu to tak, jak to cítím.

     A jsem  moc ráda, že jsme na něj do té Prahy jezdili. Naposledy jsme ho viděli vloni ve Frederikovi. To jsme ještě nevěděli, že je to opravdu naposledy.

Wendy

linkuj.cz vybrali.sme.sk