Dle mého názoru jsou jen ojedinělé případy, kdy muž jihne pod pohledem do povijánu na čerstvě narozené dítě. Spíš při sledování malých capartů v parku při procházce se svým psem nebo partnerkou.(Obojí se nevylučuje, pokud partnerka respektuje jeho psa a naopak.) Nebo na rodinných oslavách, kdy je vždy nějaké to dítě po ruce. Každopádně, pokud není rodinný typ a netouží po dětech ihned, musí si cestu ke svému potomkovi najít sám. Tu vnitřní, ne kalkulující, že už je starý, ale musí to opravdu chtít, ze srdce. Jen pak přijde správný okamžik... Pravda, i když se mužové dětem brání, většinou je obměkčí, a vztah si s potomkem začnou budovat, až když můžou dítě posadit do sedačky na kole a vyrazit s ním na zahrádku na pivo... Tohle mám alespoň okoukáno od známých mužů ve věku kolem 25-35 let...

    U mě to přišlo, když jsem po delším vztahu přemýšlel co dál. Přál jsem si s přítelkyní žít jako rodina, mít střechu nad hlavou, psa,  být spolu. A tak jsem najednou jako 21letý stál v porodnici a stříhal pupeční šňůru... Žádné velké plánování, neměli jsme nic než dluhy, ale chtěli jsme to, tak jsme si dítě pořídili. Že to bylo nevyzrálé, zbrklé rozhodnutí? Jistě, ale bylo a je upřímné, lidské, i když – s ohledem na tempo dnešní doby – určitě unáhlené. Ale pyramidy jen tak neutečou, studijní typ jsem také nebyl, a že bych chtěl budovat kariéru a jít za zajištěním a slibnou kariérou? To také moc ne.

Jistě by bylo možná rozumnější i výhodnější, napřed si užít a cestovat, poznávat. Ale po škole žádný velký peníze člověk nevydělá a těm několika málo úspěšnějším z ročníku pomáhali rodiče nebo měli víc štěstí. Nevím.

     Ale rozhodně bych neměnil; až budou moje děti dospělé, mě bude 40 let a to ještě není tak tragický věk, abych ještě nemohl poznávat svět nebo se věnovat nějakým koníčkům. A to jde nakonec i s dětmi, je nutno je nebrat jako přítěž, ale jako součást života. A tak od 3 let dětí s nimi jezdíme na hory, na kole, v létě k moři pod stan. Dnes je dceři deset, chlapci sedm. A krom nějakého toho „školního průšvihu či občasného odmlouvání jsou samostatní a v rodině užiteční. Pomůžou se smetím, vysají, postel si uklidí. Je to prostě s nimi fajn – oni pomůžou mě a já mám zase víc času na sebe, když potřebuju a pochopitelně  i na ně. A o tom ten život přece je.

     Tak, tohle Kudlanko ber jen jako krátkou zpověď od věčného dítěte, které sice dorostlo v muže, ale duší je stále s legem a na hřišti, bez starostí a problémů, stále s čistou hlavou.

     Snad bych ještě přidal pár slov pro všechny nerozhodné a kalkulující – na štěstí vám nepřidá, pokud svatbu a dítě podniknete z přinucení a pod tlakem; stejně to špatně skončí. Protože pokud necítíte, že vedle sebe máte partnera, se kterým opravdu chcete zestárnout,  rozhodně si to rozmyslete a raději rodinu nezakládejte. Protože tak pouze zvednete alarmující statistiku rozvodovosti v ČR. Všechny zdraví David

linkuj.cz vybrali.sme.sk