Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

V reakcích na minulý článek je mj. uvedeno, že „mnoho nejvyznamnejsich osobnosti lidske historie svymi vystrelky v mode a podobne davalo najevo svou výjimečnost“.    Je snad tedy touha po „jiné hlavě“ touhou po veřejné prezentaci své výjimečnosti? Čtenářka, která tehdy svůj dotaz do poradny poslala , mezitím situaci doma poměrně smířlivě vyřešila: 

     „Zdravím všechny, kteří nějakým způsobem reagovali. Možná se Vám můj způsob nelíbil, což pochopitelně akceptuji, nicméně byl účinný. (Ještě k tomu, proč má dcera záležitost řešila přes mého přítele – s tatínkem už nemůže – odešel do říše snů.) S argumentem, že bude-li to chtít jednou udělat, tak stejně bude mít na hlavě co bude chtít, zcela souhlasím. Ale až ve věku, kdy nejen za svou hlavu, ale i své chování si ponese sama zodpovědnost. Věřte mi, nerada se nechám dotlačit a dělat něco, s čím nesouhlasím. A mnozí mladí jen takto "zkoušejí", kamže ve svých "natlacích" mohou zajít. Nu, a  pokud bych řekla ano, pak to příště může být i něco horšího (třeba i to šlapání – jak jste uváděli).   Každý máme své hranice a já, jako máma si musím ty své také chránit, aby mne milé dítko netlačilo tam, kam nechci. Takže s odstupem několika měsíců musím konstatovat, že situace se uklidnila, dredy už nevzpomíná a jako křivdu či vydírání to rozhodně nebere :-). Nerada bych to ale zakřikla, vždyť zítřek může být úplně jiný :-).

A o tom to asi je. O nádherně pestré a nevypočitatelné cestě životem.“

     Jedna z reakcí patřila dívence, která se také pro dredy rozhodla a myslím, že k jejich pořízení přistoupila o něco suverénněji a musím uznat, že i zodpovědněji. Vyjímám z jejího posledního dopisu: „Driv nosily dredy jenom lidi, kteri se navzajem skoro vsichni znali, poslouchali stejnou hudbu a uznavali vetsinou napul punkovy styl zivota. Ted se tento uces bere spis uz jen jako ozdoba a nosi to kdekdo, teda lidi co maj spis sklon k exhibicionismu, nez nazory a zivotni postoj jako drivejsi dredari. Dcera one pani, ktere jsem odepsala, zrejme patri mezi holky – na chvili okouzlene timto vyzorem. Proto si myslim, ze je dobre, ze si to nakonec rozmyslela. Urcite souhlasim s nazorem (no spis nez nazor je to zivotni pravda a pravidlo), ze clovek musi i davat ne jen brat.    Ale nevim, co tim rodicum dam nebo vemu, kdyz si necham udelat dredy. Moje mama reagovala na me sdeleni, ze na zacatku dubna jedu do Prahy nechat si udelat dredy sdelenim, že je to moje hlava, kterou si znicim, a ze si na to musim sama vydelat. Prachy jsem si tedy vydelala, ale nechtela jsem to takhle nasilim, taxme si s mamkou sedly k netu a ja ji nechala vyhledat obrazky lidi s dredama. No, ted chce jet se mnou podivat se, jaxe to dela a kupuje mi ruzny gumky do budoucich dredu J

Ja jsem rada, ze nereagovala jako ta zminena matka co vam psala svuj pribeh. Poslechla si i me, a hlavne mi nedavala zadna ultimata ohledne kapesneho a takovych blbosti. Slibuju, ze budu myslet na to, ze musim i davat, kdyz chci brat, ale nemam ten pocit, ze se to tyka tohohle pripadu. Je to vlastne kazdeho osobni vec, nikoho jineho se to tykat nemusi. I kdyz se mi libi veci co pisete, porad podminky te pani povazuju za prinejmensim blbe. Zdravim Vas i redakci, pak Vam treba poslu fotku, jak vypadam s dredama:) Nashle.“

      Zajímal by mne názor vás všech – nejen na dredy, ale na všechno ostatní víc než běžné – tedy extravagantní – zvýrazňování osobnosti. Můj názor je, že vynikat se dá jinak než žlutozelenými či zčepýřenými vlasy, kovovými ozdůbkami v jazyku či jiných částech těla. Stejně tak s úsměvem sleduji jistou stádnost – naši mladí muži pubertálního věku, kteří jsou "IN", chodí nyní jen s kalhotami s rozkrokem pod koleny (v USA jsem tak viděla už jen mládež "afroamerické či portorikánské příslušnosti" a to ještě tu jen jaksi méně vzdělávatelnou, abych to poněkud zaobalila J).

Rovněž si myslím, že je zbytečné chodit po ulici – na důkaz své ojedinělosti – s krabem na provázku, jak bylo psáno v jiné reakci… (napriklad Ch. Baudelaire se pry s obarvenyma vlasama na cerveno prochazel tehdejsi Parizi a "vencil" na psim voditku kraba).

Možná, věřme tomu, ovšem - ne každý z oněch „nápadnějších“ je zrovna budoucí Ch. Baudelaire…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk