Usínala jsem a myslela na Rockerku, v jejímž areálu měl právě začínat motorkářskej sraz, a modlila se, aby bylo hezky a my mohly sobotu prožít koketováním s drsnejma chlapama. Bozi mý modlitby vyslyšeli jen částečně, ale aj tak dobre: v sobotu po poledni jsme s March a Kanárkem vyrazily do Sabatova. Dobrou náladu kazilo konstatování Rockerky: v sobotu ráno promočení motorkáři odjeli, pořádající agentura odvolala kapely, kterejm nechala Rockerka na svý náklady postavit a ozvučit obrovský pódium, v areálu se pohybovalo cca 10 lidí a nic nenasvědčovalo tomu, že by se Sabatov rozezněl burácenim silnejch strojů a rocku.

     Měla pravdu. Před hospodou sedělo u pár stolků pár drsoňů, vedle na dvoustovce se tyčilo obrovský pódium a od mixážního pultu se rozlejvalo dunivý Rammsteinovský Rosenrot, bohužel, do prázdnýho prostoru. Za chvíli dorazila Witch a odpoledne jsme trávily ochutnáváním pečený kýty a okukováním jedný fakt přenádherný tříkolky Harley Davidson, jejíž majitel nás nechal pobíhat kolem, vyfotit se u ní a obdivně áchat.

     Stejně, řeknu vám, že si neumim představit, jak přijede Harley a z něj seskočí mladej krpatej střízlík – skoro dycky sou to větrem a létama řádně vošlehaný týpci v kapánek prověšenejch koženejch kalhotách, s lehkym bříškem a strništěm na tváři. Tříkolkář byl sympatickej, vyprávěl o srazech, který absolvoval a absolvovat bude, jak si touhle tříkolkou splnil svůj sen k 45. narozkám („Stála jednatřicet tisíc euro, ale chápejte, život je moc krátkej na to, aby jeden skrblil..“), naznačil, že na tomhle stroji jezděj hodně ženský – to se mi zamlouvalo, i když je mi jasný, že tuhle tříkolku si asi letos nekoupim, ale kdo ví, co bude v padesáti, žejo…? – a taky potěšil Rockerku tim, že navrhnul pár věcí, který by mohly zaručit úspěch pro příště.

      Ve finále bylo v areálu cca pět podobnejch typů, což na sraz asi fakt nestačí. Rockerku jsme řádně pochovaly (nikoli způsobem, kterej na mě používá matka: Když je mi hnusně a volám „Mami, potřebuju pochovat,“ matka suše odvětí „Tak jo, připrav si rýč, lopatu a ukaž mi místo, kde se dobře kope, a já dorazim…“), nalily optimismus do žil, jak to šlo (prostě příští rok to bude lepší a basta!) a vyrazily do Popelkova za Popelkou. Tam nás čekal neuvěřitelně šťavnatej koláč s ovocem, oheň v krbu a před nim teplý dlaždice, a to já miluju! A samozřejmě Popelka se svým novym mobilem Nokia N70, se kterym uměla akorát tak přijímat hovory, což byl impuls pro Witch i mně, který, jako mobilový matadorky a starý nokiářky, jsme provedly podrobnou instruktáž, přelily kontakty ze starýho přístroje do novýho, aktivovaly MMS a způsobily, že nám včera Popelka vesele rozesílala svou fotku s rozjuchanym textem „Už to umim!!!“

      Narvaný koláčem, teplem, radostí, kterou člověk prožívá dycky, stráví-li čas s přáteli, vydaly jsme se na cestu domů. A mně došlo, že ta ruplá žárovka u světlometů není dobrá, jede-li jeden ve tmě a v dešti. Kousek za Popelkovem jsem to vzdala a zajela k pumpě, kde, podle mýho očekávání, bude pln chlapů, který mi ochotně vyměněj žárovku. Chyba lávky! Na pumpě byla akorát slečna prodavačka a stará bezdomovkyně. Ani jedna nevypadala na to, že mi pomůže.

     A zas chybnej úsudek! Už za dvacet minut slečna prodavačka statečně vyndala konektor světla (teda aspoň myslim, já totiž postávala nad otevřenou haubnou, v ruce držela manuál k yarisce a deklamovala pokyny v ní psaný, což bylo všechno, co jsem dokázala. Teda kromě toho, že jsem ulomila umělohmotný pacičky, který nesmyslně trčely u okraje světla, a odmontovala šroubky, který držely skleněnej kryt světla..teprve poté, když slečna pravila: „A nedělá se to tady zevnitř?“ mi došlo, jak zbytečná akce to byla, a už jsem jen svítila baterkou…), gumovej chránič, nasadila náhradní žárovku, kterou jsem měla celou dobu v červený taštičce s nápisem Toyota Yaris v kufru, což jsem do tý doby netušila, zapojila konektor (gumovej chránič ve tvaru velkýho dudlíku jsme po marnejch pokusech o zasazení na správný místo zavrhly a pohodily do kufru) a šly jsme si umýt ruce, špinavý až po lokty, na přilehlý WC, přičemž jsem slečnu stíhala obdivnými pohledy a nešetřila pochvalnými výkřiky. Jojo, jsme to ale holky šikovný!

      Do pelíšku jsem padla jak podťatá hodně hluboko po půlnoci a neděli jsem zachovala ve striktně pyžamkovym duchu (samozřejmě nechyběly smažený žampiony v posteli u dývýdýčka, pochrupávání a slastný civění do stropu!) až do večera, kdy mě Marchina věta „Noo, jistě, my tady s Kanárkem makáme, ale jen klidně lež, my to zvládneme SAMY,“ donutila obléknout si aspoň tepláky a vyrazit pod Emauzy pomoci se skládánim pozvánek na sabat Letního slunovratu. Pominu-li skutečnost, že za stolem makala Kanárek, zatímco si March lepila nehty, lakovala je, malovala, telefonovala a povídala, kteroužto jsem musela akceptovat (holt jednou je velekněžka a my jen první stupeň, takže je vcelku jasný, kdo maká a kdo řídí) a okomentovat s našpulenou hubou a vyčítavejma komentářema, což by ti, co nás neznaj, mohli považovat za spor nebo štěkání dvou mrzoutskejch bab, byl to hezkej závěr víkendu.

     A na to jsem si po půlnoci připila Revitalem active, takže jsem se celou noc svíjela v křečích buďto vleže na posteli, nebo vsedě na záchodě.... což znamená, že jedna pros…á noc neznamená nic proti tomu, že kdyby na to přišlo, mohla bych bejt – skoro – automechanička!